Andrea Buršová
(1982) Vystudovala Masarykovo gymnázium v Příboře (1997–2001), soukromou hereckou školu ve Zlíně – ZSVOŠU (2001–2002) a ateliér činoherního herectví prof. Niky Brettschneiderové brněnské JAMU (2002–2006). Po absolutoriu JAMU nastoupila jako herečka do Divadla Husa na provázku (2006–2014). V roce 2012 vydala společně s hudebním skladatelem Zdeňkem Králem a smyčcovým kvartetem Indigo Quartet písňové album Nůž na ticho. V současné době je herečkou Švandova divadla v Praze.
Co vás přivedlo k divadlu
Láska ke zpěvu. Od první třídy jsem ale chtěla léčit zvířata. Změna u mě nastala s objevem studentského divadla na Masarykově gymnáziu v Příboře. Krátce předtím jsem začala koketovat s pomyšlením na pěveckou cestu. Můj hlas byl však zhodnocen jako nepříliš nosný pro studium klasického zpěvu, a tak jsem se přiklonila k divadlu.
Největší umělecký zážitek
V posledních letech jsem se intenzivně věnovala sepisování historie Theater Brett, původně exilového vídeňského divadla, které bylo založeno Nikou Brettschneiderovou a Ludvíkem Kavínem brzy po jejich podpisu Charty 77 a následném vystěhování do Rakouska. Práce obsahuje mimo jiné detailní analýzu monodramatu Niky Brettschneiderové Zapomenutý vězeň, které vzniklo podle knihy Leonida Andrejeva Moje zápisky v dramatizaci, režii, scénografii a hudební spolupráci Jaroslava Gillara. Tato inscenace, kterou jsem mnohokrát zhlédla ze záznamu v němčině (z roku 1988) i v českém jazyce (z roku 1990), je uhrančivá a naprosto výjimečná. Nenalézám na současné divadelní scéně srovnatelně kvalitní inscenaci s tak silnou aktuální výpovědí a fenomenálním hereckým výkonem.
Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste ráda zašla na kus řeči
Před půldruhým rokem jsme ve Švandově divadle nazkoušeli hru Pankrác ’45. Díky roli židovky Julie, která projde Terezínem, Osvětimí a stejně osudově se ocitne v roce 1945 ve věznici na Pankráci, jsem se seznamovala se skutečnostmi holocaustu a uvědomovala si, jak je důležité vědět a mluvit právě o této části ne tak vzdálené evropské historie. Ráda bych se setkala u čaje s panem Jiřím Bradym a třeba i mlčela…
Hra/námět, který vás přitahuje a ve kterém byste chtěla hrát
V únoru měl ve Studiu Švandova divadla premiéru můj hudebně-divadelní večer. Cyklus večerů ve Švandově divadle nazvaný Vlnobití je volným pokračováním mé písňové tvorby, obohacené tak o divadelní dialog. Tím jsem si svůj „sen“ splnila.
Výtvarné umění, literatura, film, hudba, které máte ráda a kterým se naopak vyhýbáte
V souvislosti s výtvarným uměním mám dva velké zážitky – z Michelangelových fresek v Sixtinské kapli v Římě, které mě přiměly k naprostému úžasu, a z návštěvy Fondation Maeght v Saint-Paul-de-Vence v jižní Francii. Jedná se o muzeum s jednou z nejpůsobivějších sbírek moderního umění 20. století (Joan Miró, Alberto Giacometti, Georges Braque, Marc Chagall ad.). Je krásné i tím, jak velkorysý prostor v interiéru i exteriéru je dopřán každému vystavovanému objektu a v jaké vzájemné komunikaci se výtvarné dílo a prostor nacházejí.
Ráda si také občas zajedu na výstavu do některého z vídeňských muzeí. Nevadí mi zobrazování krutosti v souvislosti s krásou, ale nevyhledávám destruktivní obrazy bez vysvětlení, nadhledu anebo protiváhy. A to u mě platí ve všech odvětvích umění.
Co se literatury týče, už dlouho jsem neotevřela knížku „jen tak“, abych se nechala ve volném čase unést do jiného světa. Spíše jsem knihy vyhledávala jako materiál pro předmět herecká interpretace textu, který jsem vyučovala na JAMU. Díky tomu jsem znovu pociťovala sílu poezie Jiřího Ortena, Vladimíra Holana, Jaroslava Seiferta, Shakespearových sonetů, textů Jacquesa Préverta… Objevila jsem kouzlo Čechovových povídek anebo úžasnou knihu Čas srdce – korespondenci Ingeborg Bachmannové a Paula Celana.
Na filmy se dívám málo a pečlivě si je vybírám. Nedávno mě oslovil Sorrentinův film Mládí. Silný zážitek ve mně zanechal také Bergmanův film Mlčení. Vyhýbám se hororům, thrillerům a komediím, kterým se nedokážu zasmát.
Co se týká hudby, moc ji neposlouchám. V poslední době si ráda a častěji pouštím rádiové stanice zaměřené na vážnou hudbu. Ale vždy mám po ruce alba Hany Hegerové a francouzských šansoniérů a šansoniérek.
Historická či současná osobnost/divadelní postava, která je vám citově nejblíže a – naopak – která je vám vzdálená
Vždycky jsem si vážila lidí, jejichž osobní názory a charakterové vlastnosti souhlasily s tím, co dělají. Jsou to pro mě Osobnosti. Taková je například Nika Brettschneiderová. Ale svým způsobem je každý z nás osobností a měli bychom si vážit jeden druhého takřka bez rozdílu. To už ale souvisí s vyšším poznáním bytí v jednotě. A proto by mě těšilo setkání s dalajlamou. Možná už bych potom nemusela řešit otázku, která osobnost je mi vzdálená a proč.
Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete
Mám ráda stromy, čirou komunikací mezi sebou vysílají do vzduchu látky, které jsou zdravé. Ptáky pro jejich volnost a delfíny pro altruismus. Křišťál, protože do něj vidíte.
O planetách toho moc nevím. Občas zatoužím po životě na planetě Míru, která možná existuje…
Etické či jiné hranice, za které byste jako tvůrce nešla
Půjdu do všeho, co pro mě bude mít v dané chvíli smysl a co si zodpovím sama před sebou. Směrodatný je můj dobrý pocit a úmysl. Ráda si nechávám možnosti otevřené a hranice si určuji podle druhu výzvy v daném okamžiku.
Divadelní sen
Zahrát si krásnou barvitou roli v představení, na němž se také autorsky podílím a jehož vyznění dává sílu mně i divákům.
Kým/čím byste byla, kdybyste se nevěnovala divadlu
Zvěrolékařkou nebo toulavou zpěvačkou.
…
Plus: Zajímá vás umělecká kritika?
Jistě. Ocenila jsem ji především při psaní své disertace. Nebýt evropských kritik, především německých, švýcarských, rakouských a francouzských z let 1978–1989, které divadlo Theater Brett sbíralo od samého začátku své tvorby, byly by rozbory inscenací, k nimž do roku 1981 neexistovaly videozáznamy, poloviční. Na těchto recenzích jsem si vážila zasvěcených postřehů k tématu inscenace, k herecké i režijní práci, k reakcím publika, a to v jednom. Většina kritiků vystihovala jednotlivá představení detailně z více stran a mnozí z nich navíc měli nezaměnitelný metaforický jazyk, který se blížil dobré literatuře. Takové umělecké reflexe mě zajímají.
Komentáře k článku: Andrea Buršová
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
