Divadelní noviny > Rozhovor

Andrea Miltnerová: Jako bych házela… II.

V aktuálních tištěných Divadelních novinách 12/2016 vyšel velký rozhovor s tanečnicí a choreografkou Andreou Miltnerovou Jako bych házela kamínky do vody. Čtenářům i-DN nabízíme pasáže, které z rozhovoru – z důvodu místa – vypadly.

Andrea Miltnerová: Jako bych házela kamínky do vody II.

Jak vypadá váš všední den?

Každý den je jiný. Například dneska jsem vymýšlela a zkoušela choreografie pro nový projekt, co připravuji s režisérem a světelným designérem Honzou Komárkem, se kterým v posledních letech spolupracuji nejčastěji a nejintenzivněji. Inscenace se  jmenuje Jak zabít Hamleta, premiéra se koná začátkem června v Divadle Kolowrat v produkci Prague Shakespeare Company. Je to takové hraní se smrtí a budu tam vystupovat společně s košickou herečkou Janou Wernerovou.

…

Britka

Kdy a jak jste si začala uvědomovat, že nejste Angličanka, ale Češka?

Nevím. Já se považuju spíš za Britku, to je přesnější, protože je to širší pojem a kolem mne – mezi vrstevníky, zvlášť pak na gymnáziu – byla řada přistěhovalců, takže mi až tak divné, že jsem původem odjinud, nepřišlo. Vždycky jsem si byla vědoma, že rodiče jsou z Československa. Oba o něm občas mluvili, hlavně moje máma. Velmi kladně.

Udržovali s Českem – tehdy tedy Československem – nějaké kontakty?

Jen písemné a spíš jen s příbuznými. Otec se vrátit nemohl, byl tady odsouzený, protože – jak mu napsali – „zradil národ“. Kdyby se vrátil, zavřeli by ho. Maminka sem poprvé přijela v roce 1968 a byl to prý pro ni obrovský šok. Ne ani proto, jak to tady vypadalo, ale neviděla svou mámu víc než dvacet let, což bylo pro obě velmi těžké. Musely k sobě znovu hledat vztah. Tehdy jsem ale ještě nežila, tak to znám spíš z vyprávění.

Jak se dítě z londýnského předměstí dostane k tancování?

Já jsem vždycky tancovala. Byla a je to má přirozenost. Takže už ve čtyřech letech mě maminka poslala na hodiny baletu. Byť jsme neměli peníze na baletní kostým a tančila jsem v ledasčem, co maminka spíchla. Když mi bylo jedenáct, dostala jsem se na Royal Ballet School. Jenže otec mi zakázal tam nastoupit. Rentgenovali mi totiž zápěstní kosti a z toho zjistili nebo odhadli, že budu velmi vysoká a že pravděpodobně vyrostu hodně rychle během jednoho roku. A řekli mi, že pokud se tak stane, ihned mě ze školy vyhodí. Bez slitování. To otec nechtěl připustit. Dostala jsem stipendium na velmi kvalitní gymnázium, tak mně radši poslal tam. Škola byla v nádherném prostředí v bývalém zámku na okraji Londýna. Velký park, dvě jezera… Bylo to tam krásné a já byla spokojená. I když nutno říct, balet mi chyběl.

Kam se poděl?

Závodně jsem tehdy hrála tenis. Byla jsem skutečně poměrně vysoká. Ale tancovat jsem chodila pořád. Jednou, dvakrát týdně. Samozřejmě amatérsky.

Jak jste se tedy dostala na profesionální dráhu baletky?

Po gymnáziu jsem udělala zkoušky do London School of African and Oriental Studies, což je součást Londýnské univerzity, kde jsem měla studovat čínštinu. Rozhodla jsem se ale věnovat baletu a na školu jsem nenastoupila, což byl pro rodiče docela šok. Bylo mi osmnáct a věděla jsem, že je to poslední možnost, jak se baletu – nebo tanci – věnovat pořádně.

Nebyla jste tedy tak moc vysoká?

To víte, že byla. Ale touha tančit byla opravdu silná. V noci jsem pracovala na poště a přes den jsem chodila trénovat do tanečního centra určeného pro širokou veřejnost. Hodiny tam jsem si platila a asi po roce jsem získala angažmá v jednom malém souboru, se kterým jsem jezdila po Británii.

…

Návraty

Začátkem devadesátých let jste přijela do Prahy a nastoupila do sboru Baletu Národního divadla. Jak na vás tehdejší Československo zapůsobilo?

S maminkou jsem tady navštívila své babičky už před revolucí, tak jsem měla tušení, jaké to tady je. Takže když jsem sem přijela v devadesátých letech pracovat, věděla jsem kam jedu.

Vraťme se tedy ještě do těch let osmdesátých, kdy jste sem přijela poprvé. Jaké jste vůbec měla ze školy povědomí o Československu? Učili jste se o východním bloku jako o nepřátelích?

My se o východním bloku neučili vůbec nic. Vzpomínám si, že když jsem byla malá, tak jsem měla psát nějakou práci o Sovětském svazu, ale ta nebyla a ani neměla být záporná. My politickou situaci ve škole vůbec nerozebírali. Pro nás – tedy pro Brity – to byla Evropa, země mimo Commonwealth, a ty Brity nezajímají. Britové mají ostrovní mentalitu, která je úplně jiná než tady v Evropě. Proto také vstoupili do Evropské unie později než zakládající země a nyní zvažují, zda v ní setrvat.

Co si tedy vybavujete z první návštěvy – tehdy ještě socialistického – Československa?

Předně jsem se tady nedokázala vůbec domluvit. Naštěstí jsem ve škole měla němčinu, takže s jednou babičkou jsem se domluvila aspoň německy. S tou druhou – z Jičína – jsem komunikovala jen gesty. Vlastně když o tom tak přemýšlím, možná právě tam mě začalo gesto jako komunikační pohybový prostředek zajímat. Možná proto mě přitahuje barokní jevištní gestika.

Byla jsem velmi mladá a návštěva příbuzných byl obrovský – dalo by se říct vysoce romantický – zážitek. Strašně se mi líbila Praha. Právě kvůli ní jsem zde později zůstala. Je nádherná, nejkrásnější město, co znám. Hlavně Malá Strana. Nejraději mám pohled na její červené střechy z Hradčanského náměstí. To jinde neuvidíte.

Když jsem tu byla s maminkou poprvé, bylo léto a strašné vedro, na jaké jsem nebyla z Anglie vůbec zvyklá. Jezdily jsme vlakem a mě fascinoval obrovský plevel, skoro metr vysoký, kolem kolejí. Nebo ty černožlutě šrafované stožáry kolem trati. To bylo jak scénografie z nějakého filmu. Nebo si vzpomínám na obrovské červené nápisy „Se Sovětským svazem na věčné časy“. Taky si vzpomínám, že v obchodech skoro nic nebylo, což bylo od Anglie naprosto odlišné. Nebo že bylo ve všech obchodech v každém městě to samé zboží. Chtěly jsme babičce koupit v Litoměřicích remosku, šla jsem zjistit, jaké kde mají a kolik stojí, a oni měli všude jen jeden typ a v každém obchodě za stejnou cenu! To jsem vůbec nechápala.

Tak to jsou ty střípky, obrázky, které si pamatuju. Moje paměť funguje především vizuálně. Tak i vytvářím své choreografie. Nejdřív vidím obrazy a pak se je snažím vytvořit tělem, pohybem, světlem, kostýmem.

…

Baroko

Baroko je jedním z nejčastějších uměleckých stylů a hudebních a tanečních forem, které ve své práci – někdy přímo, častěji jako inspiraci – využíváte či je citujete.

Spolupracovala jsem se souborem barokní hudby Collegium Marianum, přes nějž jsem dostala stipendium studovat barokní tanec ve francouzském Sablé, kde je každoročně velký festival staré hudby. Právě tam jsem potkala Francoise Denieau, manželku Leclerqa, která mě do své loňské předčasné smrti každý druhý rok zvala do nějakého projektu. Hodně mi v tom pomohla i Marie Kinsky a její centrum choreografického rozvoje SE.S.TA. Chodila jsem na její kurzy a letní workshopy, kam ona zvala skvělé pedagogy. Hodně jsem se naučila – jak barokní tanec tak moderní.

Máte nějakého oblíbeného hudebního skladatele té doby? Nebo současného?

Ne. Nikdy jsem neobdivovala jen jednoho člověka nebo jednu skupinu.

…

Kontexty

V čem vás – jako Britku či člověka vyrostlého jinde – Češi a Česko přitahují a co na Česku či Češích vám vadí?

Jako hodně malý národ máme například úžasné světové skladatele. Pak je to – jak už jsem říkala – nádherná architektura. Nejen v Praze, tam jistě, ale i v jiných městech či na venkově. Škoda jen, že tady oproti jiným zemím na západě není velká podpora tance. Ale stejně se tu tvoří, a dobře. To je přece skvělé, že lidé tady dělají, co chtějí, a ne co jim vnucuje konzumní svět.

V čem jsme oproti Britům jiní?

Češi jsou šikovní. Jsou schopni třeba opravit něco, co by Angličané už dávno vyhodili, protože to neumějí opravit, nebo nemají k těm věcem vztah.

A co byste Čechům vytkla?

Chovají se a vyjadřují – mluvou i pohybem – často neomaleně. V Anglii panuje mezi lidmi větší slušnost. A taky mě děsí zdejší korupce.

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 12. června 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Andrea Miltnerová: Jako bych házela… II.

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ