Andrej Krob

Celý svůj tak zvaný umělecký život se držím lopaty. Člověk totiž nikdy neví, kdy a za jakých okolností mu nezbude nic jiného, než se k lopatě zase vrátit. Moje cesta od lopaty například k zen buddhismu a podobným ismům je totiž kostrbatá, plná křižovatek, konce nedohlédneš. Jenže nevěnujte se tomu, když prý všechno souvisí se vším!

Pokud se týče mého čtení, přiznávám, že v posledních letech čtu především to, co souvisí s mým režírováním. Nelehkým čtením jsou pro mne například divadelní hry přítele René Levinského. Jeho hrou Fyzik a jeptiška se zabývám s většími či menšími přestávkami několik let. Přes Levinského jsem se dopracoval k Stanislavu Ignaci Witkiewitzovi. Podezřelá podobnost v názvu a některé pasáže, doslova převzaté ze hry polského kolegy Blázen a jeptiška, nejsou jistě jen náhodné. Rozdíl je ovšem v tom, že zatímco Witkiewitzova hra plná oživlých mrtvol může být o sporu dvou bláznů jak vyléčit blázna třetího, v Levinského hře je blázen nahrazen citově narušeným bezpečnostním technikem, který stojí v cestě církevnímu hodnostáři, usilujícímu o zviditelnění církve tím, že pokřtí nefungující turbínu v atomové elektrárně.

Sílí ve mně přesvědčení, že některé hry je lépe číst než inscenovat. Představy, které totiž při jejich čtení vznikají, jsou na jevišti většinou nerealizovatelné. Příhodné čtení s obdobnými následky mně připravilo nakladatelství Větrné mlýny roztomilou a krásně vypravenou knížkou Petra Krále a Prokopa Voskovce Zaprášené jeviště. V knížce, do které je radost nahlížet, natož ji číst, je Králova a Voskovcova nikdy a nikým neuvedená adaptace Labichovy frašky Nemám času, kterou, jak autoři sami přiznávají, psali jako reakci na původní text, absurdně neskutečný s jímavým mystériem pokojů, kde třiapadesát dveří se otvírá právě včas, kde vichřice přejde nebo nepřijde podle předstírané hluchoty starce a kde je v podstatě nejdůležitější délka vousů, jež si nalepil podnapilý intrikán.

Za hranice běžného vnímání se čím dál víc dostávám díky již rok trvajícímu pokusu inscenovat Beckettovo Čekání na Godota v Divadle na tahu. Na nočním stolku jsou k občasnému nahlédnutí připraveny knihy Paula Fostera Beckett a zen a Praktická příručka k judaismu a zenu od Brendy Shosany. A pro změnu také na poličce nad hlavou, na kterou je možné dosáhnout vleže, jsou naskládány Van Gulikovy knížky s Příběhy soudce Ti. Téměř živé obrazy staré Číny s její krutou spravedlností a také o miskách s nudlemi, které jsou k dostání na tržištích, jemné vůni magnóliových květů v zahradách honosných domů, nebo o špinavých zákoutích a křivolakých uličkách měst chráněných hradbami před nájezdy korejských či jiných nepřátelských hord.

Mé čtení je ovšem často provázeno značnou nesoustředěností. Do prvních řádek pronikají předchozí myšlenky, a tak musím začínat znovu od začátku. Většinou čtu nezdravě v posteli, občas v křesle, často po prvních stránkách usínám. Probouzí mě pád knihy na zem. Totéž se mi stává u televize, kde spadlou knihu nahrazuje na zem spadlý ovladač nebo moje manželka nešetrným dotazem, kde se nachází to či ono. Noční posedávání před televizí se střídavým usínáním a probouzením vytváří kolem mne obraz jakéhosi virtuálního světa, tvořeného na jedné straně mými sny, na druhé straně nejapným žertováním doktora Ratha v záznamu z poslanecké sněmovny, různé věštkyně, čarodějnice a hadačky z ruky na dálku nebo útržky z filmu, kde po sobě střílejí z jedné rozvaliny na druhou na kost promrzlí vojáci od Stalingradu, aby se vzápětí s bílými vlajkami mezi sebou dohadovali, co udělají s hromadou mrtvol, která po nich zbyla. (Následuje praskající led Ladožského jezera a topící se těžkoodění křižáci na koních – zážitek z dětství vytažený díky nespavosti a kabelové televizi z mého podvědomí a z filmu Sergeje Ejzenštejna Alexander Něvský.)

Při této příležitosti by bylo dobré se zmínit, že také občas zajdu do kina či do divadla.

Jednu z nejabsurdnějších filmových sebevražd jsem zažil ve filmu Radima Špačka a Ondřeje Štindla Pouta. Z toho, jak herec hradeckého Klicperova divadla Ondřej Malý předvádí svého psychopatického estébáka Antonína v okamžiku, kdy se zamiluje do „objektu“ svého vyšetřování, mi dodnes naskakuje husí kůže. Ke Klicperovu divadlu se váže většina mých divadelních zážitků. Drábkova Noc oživlých mrtvol o obludách, rodících se z lidské blbosti, útočících ze všech možných stran, nemoci, proti níž není léku. Několik téměř zapomenutých stránek Havlova textu o českých pižďuších, koketně nesmělém spisovateli a předraženém praseti, bylo zase přetaveno za vydatné pomoci Bedřicha Smetany režisérem brněnského divadla Husa na provázku Vladimírem Morávkem do monumentální vlastenecké fresky s dvěma stovkami národních krojů stylově zakončenou typicky českou přírodní katastrofou při letní premiéře na nádvoří brněnského Špilberku… Do Brna také směřuje můj obdiv k Janu Mazákovi za jeho herecký výkon v inscenaci Hany Burešové hry Thomase Bernharda Síla zvyku. A nakonec o knize, kterou ve své knihovně najdu i po slepu. Jmenuje se Labyrint a nakreslil ji už v padesátých letech Američan rumunského původu Saul Steinberg. Učebnice o nadhledu nakresleném téměř jedním tahem.

Mějte se hezky…