Divadelní noviny > Kritika

Aniž by se bral smrtelně vážně

aneb Gulliverova cesta na Vinohrady

Bez velké pozornosti sdělovacích prostředků – sám jsem doposud zaznamenal jen rozhovor s tvůrci na Vltavě k připravované premiéře – uvedlo bývalé Malé Vinohradské divadlo (jmenuje se nově D21) jevištní zpracování světové literární stálice, Swiftových Gulliverových cest.

Své návštěvy Gulliverových cest jsem rozhodně nelitoval. A ke svému potěšení jsem stačil ještě v „Malém Vinohradském“ – název je to pěkný, škoda ho! – povzbuzen touto inscenací navštívit 31. října derniéru Revizora (inscenace z roku 2010) v témže divadélku.

To je opravdu malé: prostor jen něco přes 10 x 10 metrů s otevřeným hledištěm (u Revizora visela improvizovaná opona) a několika vchody, kterých je během představení hojně využíváno. Jedná se tedy o téměř bytové divadlo, v němž už z podstaty věci dochází k intenzivnímu kontaktu herce s publikem. Což k oběma inscenacím bytostně patřilo. Stejně jako mladý, výjimečně malý soubor, který v tomto intimním prostoru vytváří moderní, v kontextu současných „halasných“ českých produkcí výjimečné divadlo.

V inscenacích vystupovalo vždy jen několik málo herců, v případě Gullivera byli i zručnými hudebníky. V obou představeních hrál jen Petr Pochop (Chlestakov a Gulliver) a Hana Mathauserová (zároveň principálka souboru), přesto byl herecký styl – jistě i díky režisérovi Jiřímu Ondrovi – u všech aktérů vytříbený a jednotný. Také scéna byla vždy velice jednoduchá, přitom vynalézavá a funkční. V Gulliverových cestách to byly tři nevelké plošiny, které různě sestaveny (přestavby provádí herci) představovaly jednou loď, podruhé pevninu, ostrov, jindy zas palác atd. Na levé straně jeviště, na malém podiu stál hlavní hudební instrument – klavír a na něj hrál autor hudební složky inscenace David Hlaváč. Všichni čtyři herci (2 muži, dvě ženy) obstarávali jako dobří komedianti další instrumenty, takže vznikl poměrně velký orchestr.

Gulliverovy cesty zná téměř každý, tedy si to většinou každý myslí, byť často zná jen ty první: do Liliputu (k Liliputánům) a do Brobdingnaku (k obrům). Méně známé jsou cesty na Laputu (též: Cesta do Lapaty, Balnibarby, Luggnaggu, Glubdubdribbu a Japanu) a do země Hujhuhumů (Hvajninimů). Tyto dvě jsou bezpochyby filosoficky hlubší a právě na ty klade inscenace důraz. Své první dvě cesty Gulliver více méně se švihem odzpívá, takže máme zpočátku dojem, že jsme navštívili jen jakýsi zábavný, byť vysoce inteligentní minimusical převypravující (přezpívávající) známý příběh: jak byl Gulliver Liliputy připoután k zemi poté, co ho vyvrhlo moře, dostal od nich najíst (300 minivolů), ve válce zajal loďstvo sousedního znepřáteleného království, či jak k nelibosti dvora uhasil postřikem močí požár v paláci. Obdobný přístup zvolili Vinohradští i u obrů.

Cennější mi však přišly další části produkce, již zmíněné cesty na Laputu a do země Hvajninimů. Je samozřejmé, že Lapuťané či jejich sousedi s jejich skurilním chováním, zvyky, způsobem života i vynálezy (např. filtrování slunečních paprsků z okurek) poskytují mnohem více prostoru ke komickým situacím. Jiří Ondra, autor dramatického zpracování předlohy a současně režisér inscenace, který napsal i nápadité a zábavné písňové texty, nevytváří „dramatizaci“ Swiftova díla ve vlastním slova smyslu, nýbrž se nechává jeho silně popisným a epickým textem spíše inspirovat a hledá místa rezonující s naší současností. To se mu vesměs daří: Gulliverovo setkání se svérázně oblečeným Lapuťanem, jeho návštěva u dvora, v níž mu soustavně zabraňují pleskači a taneček, při němž plácačka ve formě ruky představuje druhou osobu z páru, či prohlídka výstavy uměleckých děl, na níž Gulliver spolu s Lapuťany obdivuje kdeco, od rozťapané boty přes košík na odpadky (sám jsem viděl obé prodávat na nejvýznamnější světové prodejní výstavě Art v Basileji) až po nic, tedy nic, nic… A vlastně ještě dál, k vyvolávání zemřelých – jak se dnes říká – celebrit, pokud se nepletu na Glubdubdribbu. To vše v razantním tempu. Z vyvolaných zemřelých mne nejvíce potěšila Marilyn Monroe, naznačená bílou sukénkou zvedanou větrákem, a pobavil Jan Žižka, který si vypíchl oko, když si vymačkával beďara. Chaplin, byť bezvadně interpretovaný jednou z všestranných hereček, nějak nezabral. Zřejmě jsem viděl už řadu jeho imitátorů. A ani jsem moc nepochopil, jak to je s těmi nesmrtelnými stuldbruggy, jejichž osud jim prý závidět nemusíme. Proč vlastně? Jen proto, že leží v přístěnku jak napůl pochcípané ryby?!

Zábavné je to i u Hvajninimů, jakýchsi ušlechtilých a – pravděpodobně – vzdělaných koní. Ač se tu tempo inscenace trochu ztrácí. I charakter Jahuů je poněkud nejasný. Hlavně se nedovíme, co tahle karikatura lidí dělá opovrženíhodného (tedy krom toho, že nesrozumitelně chrčí, drbe se a poskakuje jako jakási karikatura opic) a proč se vlastně dostala do závislosti koní. Samozřejmě, že takto obrácené role mají v dnešní relativizaci člověka jako vrcholu evoluční pyramidy a v současném odsuzování – dnes průmyslového – vykořisťování přírody a zvířat své opodstatnění. Pokud ale šlo tvůrcům o tato témata, nemyslím, že je lze vnímat a pochopit v plném rozsahu. Přesto bylo velmi příjemné naslouchat rozhovorům Gullivera s královnou Hvajninimů i tlukotu koňských kopýtek (asi kastaněty) elegantně se pohybujících koní. A trochu zamrazí, když si Gulliver po návratu domů sváže ruce černou leukoplastí do kopýtek a není jen veselé, že byl po svém návratu domů neschopen vycházet se svou – nyní mu zapáchající – manželkou.

Souboru se daří vytvářet vlastní estetiku. Jde tu o minimalismus prostředků, přičemž si nemyslím, že to je pouze z nouze ctnost – ale i kdyby byla, nehraje to žádnou roli, neboť za každým hereckým výkonem je vlastní názor na divadlo, který především spojuje formu komentování příběhu s jeho jevištním „předváděním“. To umožňuje i úlety z perfektnosti a jde tak daleko, že ani přeřeknutí neruší. Nemá to ale nic společného s oblíbenou českou formou bulvárního přístupu k divadlu, v níž se herci takzvaně odbourávají a publikum jim nadšeně tleská. Tady jde o něco úplně jiného. Divák ví, že herec hraje dobře, což ale vůbec neznamená, že musí být perfektní. Mnohem důležitější je, že s ním zůstává ve stálém kontaktu! Že mu nabízí něco, co ho zajímá a baví. Aniž by se přitom bral smrtelně vážně.

Přínos D21 do českého divadelnictví ale vážně vzít lze. Cesta na Vinohrady se nejen Gulliverovi vyplatí.

Hodnocení: @@@@

D21 Praha – Jonathan Swift: Gulliverovy cesty. Režie: Jiří Ondra, hudba David Hlaváč, výprava kateřina Kroupová. Premiéra 25. října 2012.

• Autor: Petr Feyfar
• Publikováno: 15. prosince 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Aniž by se bral smrtelně vážně

1. Petr Pavlovský

   

   V článku chybí elementární údaj
   – kdo je autorem dramatizace – úpravy textu pro insenaci?
   Jednu dramatizaci napsali v 80. létech manželé Hořínkovi pro Divadlo Alfa v Plzni. To hrálo Gullivera především pro děti. Pro jakou věkovou adresu je určena inscenace v Malém Vinohradském divadle?

   17.12.2012 (2.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Vladimír Hulec

   

   Na stránkách D21
   jsou k dramatizaci pouze tato slova: „Naše inscenace je původním divadelním zpracováním Swiftovy knihy…“
   Dramatizace je tedy zřejmě kolektivní dílo souboru. Jisté to však není, přesnější určení chybí.

   17.12.2012 (3.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Petr Pavlovský

     

     Nejspíš to bude vědět pan doktor Srstka, někomu ty tantiémy posílat musí.
     Nám to samozřejmě může být jedno, mě šlo spíš o to, že o sobě tvrdí už cca deset let, kdy je Vašek Martinec zakládal (pozval mě tam tehdy), že jsou profesionálním divadlem. Dramatizátory inscenované prózy uvádějí i lepší amatéři.

     17.12.2012 (16.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Jiří Ondra

   

   Dobrý den,
   nejdříve doplním chybějící informace. Inscenace Gulliverových cesty vznikla na motivy Swiftovy knihy, je to autorská záležitost moje (scénář + texty písní) a Davida Hlaváče (hudba), v žádném případě nejde o klasickou dramatizaci. Jsem si vědom, že toto na stránkách přesně uvedeno nemáme, v nejbližší době to napravíme, tudíž omluva všem, kdo tápali. Inscenace je určena pro dospělé a děti staršího školního věku.
   Jiří Ondra, režisér inscenace

   28.12.2012 (20.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Petr Pavlovský

     

     Klasická, neklasická,
     dramatizace to zajisté je, alespoň ve smyslu autorského zákona, tantiémy jistě dostáváte.
     Jinak děkuji za pozvání, do konce sezóny je určitě využiji.

     29.12.2012 (22.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. Jiří Ondra

   

   A ještě k vašemu komentáři, pane Pavlovský.
   Naše divadlo se za poslední dva roky hodně proměnilo (prostor, umělecké vedení, dramaturgie, soubor). O naší profesionalitě můžeme zde jen zbytečně polemizovat. Je lepší se jít přesvědčit k nám, než si udělat dopředu nějaký názor. Dovolte tedy, abych Vás pozval na jakékoliv naše představení, v případě zájmu zařídím rezervaci v hledišti. Pozvání platí též pro kohokoliv z Vašich kolegů z DN.
   S pozdravem
   Jiří Ondra

   28.12.2012 (20.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

5. Petr Feyfar

   

   Diskuse k mému článku
   mne dost překvapila. Obzvláště výtka pana Pavlovského na mou adr. (Kopíruji: „V článku chybí elementární údaj – kdo je autorem dramatizace – úpravy textu pro inscenaci?“), která diskusi zahajuje. V mém textu stojí přeci jasně (6. odstavec): „Jiří Ondra, autor dramatického zpracování předlohy a současně režisér inscenace, který napsal i nápadité a zábavné písňové texty, nevytváří „dramatizaci“ Swiftova díla ve vlastním slova smyslu, nýbrž se nechává jeho silně popisným a epickým textem spíše inspirovat a hledá místa rezonující s naší současností.“ Pravda je, že bych také očekával v programu uvedení autora (poněvadž tomu tak nebylo, zeptal jsem se). Na druhou stranu nepokládám jeho neuvedení za takový projev amatérismu jako pan Pavlovský (a tomuto „nedostatku“ jsem se nevěnoval). To proto, že znám i vysoce profesionální soubory, které hrály nebo hrají známé autory ve verzích, v nichž by ti svá díla rozhodně nepoznali – autor úpravy v programech, či na plakátech veškerý žádný. Je to dokonce v posledních letech docela běžné! Tak např.: Loupežníci v Basileji v režii současného šéfa tamní činohry, mimochodem skvělá inscenace, autor údajně Schiller – ale od toho znám pod stejným názvem úplně jinou hru, tamtéž Romeo a Julie prý od Shakespeara v režii Nüblingově, pokud si dobře vzpomínám, bylo tomu obdobně i s dramatizací románu Berlin Alexanderplatz ve stejném divadle. Nemusíme ovšem chodit do zahraničí, ani v programu ke Králi Learovi (ND) se mně nepodařilo nalézt autora úpravy textu.
   Petr Feyfar

   02.01.2013 (23.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

6. Petr Pavlovský

   

   Před chvílí jsem se z MvD vrátil. Byl jsem v něm podruhé v životě a rozdíl v kvalitě je zcela zásadní. Tekrát se mi to jevilo jako ambiciózní, ale zatím průměrná činohra, dnešní představení je v relaíh současné Prahy extraliga. D. Drábek: Zvířata na toustech.
   Nedivím se, že se to hraje již 2 roky – v bodování DN bych dal 4!
   Představení nemělo zjevnou chybu. Tematicky to je pandán Kohoutově hře Dvanáct, to D. Drábek jistě ví, jenom to tenkrát, před půlstoletím, na rozdíl ode mne nemohl vidět. Tehdy 6 herců + 6 hereček, zde 3+3. Herci hrají herce, hraje se o hereckém údělu. Drábkova hra je ovšem o dvě třídy lepší, tehdy na tom byli zajímaví jenom někteří herci (především H. Smrčková, dále Drahokoupilová, Janžurová, Nohýnek).
   Určitě by to stálo za stočení televizí, pokud by O. Šrámek chtěl, dodám doporučení a odborný posudek.
   Přijdu zas!

   23.01.2013 (0.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

7. Petr Pavlovský

   

   Před chvílí jsem se z MvD vrátil. Byl jsem v něm podruhé v životě a rozdíl v kvalitě je zcela zásadní. Tekrát se mi to jevilo jako ambiciózní, ale zatím průměrná činohra, dnešní představení (D. Drábek: Zvířata na toustech) je v relacích současné Prahy extraliga.
   Nedivím se, že se to hraje již 2 roky – v bodování DN bych dal 4!
   Představení nemělo zjevnou chybu. Tematicky to je pandán Kohoutově hře Dvanáct, to D. Drábek jistě ví, jenom to tenkrát, před půlstoletím, na rozdíl ode mne nemohl vidět. Tehdy 6 herců + 6 hereček, zde 3+3. Herci hrají herce, hraje se o hereckém údělu. Drábkova hra je ovšem o dvě třídy lepší, tehdy na tom byli zajímaví jenom někteří herci (především H. Smrčková, dále Drahokoupilová, Janžurová, Nohýnek).
   Určitě by to stálo za stočení televizí, pokud by O. Šrámek chtěl, dodám doporučení a odborný posudek.
   Přijdu zas!

   23.01.2013 (0.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ