Anketa: Letí s námi aneb SDÍLÍTE VÁŠEŇ PRO NOVÉ HRY?
Jak hodnotíte dosavadní činnost Centra současné dramatiky, s nímž se pravidelně setkáváte jako člen jeho poradního orgánu, Dramaturgické rady?
Václav Cejpek: Umělecký program projektu Centrum současné dramatiky považuji v kontextu české dramatiky za mimořádně potřebný. Jde nejen o přesně formulovaný záměr podporovat vznik a uvádění nových českých dramatických textů; takových záměrů byla už celá řada, a nakonec z nich nic moc nebylo. V projektu CSD jde evidentně také o schopnost deklarovaný umělecký program realizovat. Umělecko-manažerský tým projektu dokáže otvírat prostor v divadlech, dokáže „sbubnovat“ mladé tvůrce všech divadelních profesí a vytvořit jim prostor ke svobodnému vyjádření. Cením si inscenací řady nových textů (českých i zahraničních), cením si rezidenčních programů, které jsou u nás zatím raritou a které spojují dramatiky a režiséry s konkrétními divadly a umožňují jim vzájemnou interakci.
Bez současné dramatiky nemůže být skutečně současné divadlo aneb – má-li být současné divadlo skutečně živé, nevystačí jen s předělávkami klasiky. Potřebuje k životu také nové texty, které jsou těsně spojeny s nynějším časem. Ty texty nemusí být všechny hned geniální a vrcholné, je potřeba širokého spektra, které obsahuje i texty průměrné. Z nich se pak mohou tříbit výjimečné osobnosti a výjimečné činy; žádný mistr (Mistr?!) z nebe nespadl. Centrum současné dramatiky tímto směrem putuje a činí tak podle mého soudu dobře, s velkou pozitivní energií, neoblomně a zaníceně.
Jste jedním z rezidenčních autorů a jediný český dramatik mezinárodního projektu Generační ikony podpořeného z programu Culture. Je známo, že psaní textů na zakázku pro vás nebyla vždy jednoznačně pozitivní zkušenost. Jaká jsou vaše očekávání od tohoto projektu?
Petr Kolečko: S přibývajícím počtem divadelních projektů, které člověk realizuje v rámci české divadelní kultury, v něm chtě nechtě stále víc a víc sílí pocit určité rutiny a stereotypu. Každý impuls k nějaké zahraniční spolupráci vnímám, byť možná trochu naivně, jako velmi osvěžující a vzrušující. Proto jsem přijal nabídku Divadla Letí participovat na projektu Generační ikony. Mimo jiné mě na projektu velmi zaujala možnost setkání s Viliamem Klimáčkem, byť je pro mě jako Slovák asi ten nejméně mezinárodní kolega z celého týmu. Nicméně právě Viliamovy texty, které jsem četl ještě na DAMU, byly jedním z motivů, které mě inspirovaly vůbec se nějak psaním dramatických textů vážněji zabývat. Je pro mě velkou ctí, že s ním v rámci projektu Generačních ikon mohu spolupracovat jako s dramaturgem mého textu. Neméně zajímavé je pro mě samozřejmě vypít s Viliamem větší množství boroviček.
Vzhledem k tomu, že poslední dobou téměř osmdesát procent mé práce tvoří komerční psaní na zakázku především pro technická média a i v divadlech snad kromě A studia Rubín jsem využíván spíše na „divácké“ řemeslné psaní, jsem moc rád, že si budu moci vyzkoušet psaní pro cizí menší divadlo s velkou uměleckou svobodou. Hra, kterou chci napsat, bude pak hra, kterou opravdu chci napsat, a ne něco, co tvořím na zakázku. V neposlední řadě jsem rád, že výsledná inscenace nebude hodnocena jen českou kritikou a že ohlasy na Slovensku i v zemích, kde se hra bude prezentovat formou scénického čtení, nebudou zatíženy ať už pozitivními či negativními předsudky vůči mé tvorbě, které logicky ohlasy na inscenace mých textů v Čechách velmi ovlivňují.
Které současné dramatiky ráda překládáte a proč?
Dana Hábová: Už delší dobu se spíš než o seberafinovanější milostné příběhy zajímám o témata společenská a politická. Ze spolupráce s Divadlem Letí uvádím drama Bohové roní slzy britského autora Dennise Kellyho. Tato nevšední verze Krále Leara zatím jiná česká divadla nezaujala, zato v Mnichově ji režíruje Dušan D. Pařízek… Děj se ze zasedačky nadnárodní korporace přesune na skutečné bojiště – i já věřím, že právě ve firemních kancelářích probíhá dnešní boj o místo na výsluní.
Divadlo Letí také uvedlo (a časopis Svět a divadlo vydal) Ravenhillův Bazén (bez vody), esej o hranicích a ambicích v současném umění. Je etické „vystavit“ kvůli touze proslavit se cizí tragédii? Z dalších anglosaských dramatiků mě jako překladatelku zaujali například Patrick Marber, Neil LaBute a Edward Albee.
Stal jste se prvním účastníkem rezidenčního programu Centra současné dramatiky. Můžete nějak zhodnotit průběh práce na textu Zpověď masochisty? Jaký je váš názor na současnou českou dramatiku jako celek a zejména její uvádění v ČR? Je to segment divadelní kultury, který je třeba nějakým zvláštním způsobem podporovat, chránit, obhajovat apod.?
Roman Sikora: Má zkušenost je výtečná. Už proto, že mě CSD díky svému rezidenčnímu programu přinutilo napsat jednu z mých nejlepších her. A to po docela dlouhé dramatické odmlce. Divadlo Letí pak nastudovalo hru s pečlivostí a respektováním charakteru textu, o jakých může autor často jen snít.
Myslím, že českou dramatiku je třeba rozhodně podporovat. Současná česká dramatika je nepochybně součástí živé kultury, která z divadla pomáhá smývat jeho až příliš častý muzeální charakter. Navíc realizace současných textů mnohdy do divadel přitahuje publikum, které v nich obvykle nepřebývá.
Ale jinak nejsem o dobré úrovni současného českého dramatu nijak zvlášť přesvědčen. Formálně i obsahově mi přijde trochu uniformní. Komorní, vztahové, intimní, s nedostatkem velkých témat, jimiž by odvážně vkročilo do veřejného prostoru. Je často zkrátka příliš opatrné a krotké. A kromě podpory by potřebovalo taky notnou dávku tříbení a cizelování.
Komentáře k článku: Anketa: Letí s námi aneb SDÍLÍTE VÁŠEŇ PRO NOVÉ HRY?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
