Událo se kdysi, děje se dnes
Janáčkova Káťa Kabanová, Catalaniho La Wally, Wagnerův Lohengrin a nakonec Donizettiho Anna Bolena. Ať mám k jednotlivým premiérám ostravské opery v minulé sezoně jakékoli dílčí výhrady, nemohu neobdivovat, jak sebevědomě dvojice Jiří Nekvasil a Robert Jindra realizuje značně ambiciózní program. A nejde ani tak o to, že přicházejí s tolika tituly, na které se (nejen) u nás po mnoho desetiletí pozapomnělo. Nebo že se nebojí Janáčka či Wagnera, které většina domácích divadel uvádí zřídka a s jakýmsi ostychem. Za podstatné považuji, že evidentně nejde o originalitu pro originalitu, ale že ostravská dramaturgie vychází z přesvědčení, že právě tato díla, jedno, zda sto či skoro dvě stě let stará, mohou citově intenzivně zasáhnout dnešního diváka – to když se podaří vyhmátnout a výsostně předvést jejich hudebnědramatické kvality. A dále: hrají tu tituly, pro které mají opravdu dobré obsazení. A ještě: vybírají je s vědomím, koho mají v ansámblu nebo mezi stálými hosty, a tedy tak trochu pro své zpěváky, kteří by se mohli v té které roli blýsknout.
Jana Šrejma Kačírková (Anna Bolena) FOTO MARTIN POPELÁŘ
Jako při poslední operní premiéře Jana Šrejma Kačírková. Za dosavadní sedmiletou kariéru má na kontě pětatřicet rolí! A těžko říct, v čem je v poslední době lepší – jako Gounodova Julie nebo Markétka? Verdiho Gilda nebo Violetta? Vždy technicky perfektní. A vždy okouzlující. Nejinak jako Anna Bolena – druhá manželka Jindřicha VIII., kterou nechal popravit, aby se mohl oženit s její dvorní dámou Janou Seymourovou. Tahle Anna ovšem není žádná nevinná, okázale trpící oběť, ale sebevědomá žena znalá své ceny i svých možností. Nelze se neobdivovat její vnitřní síle a hrdosti, se kterou čelí i tomu, co ji nyní čeká. Jana Seymourová (Michaela Kapustová) sice kráčí po jevišti s úsměvem žádoucí a žádané ženy, ale chybí jí přirozená vznešenost, oduševnělost a důstojnost královny a tváří v tvář Aninu hněvu i její velkorysosti zůstává zlomená, pochybující. Duet Anny a její rivalky patří ke slavným, v Ostravě na premiéře vyšel famózně – strhující konfrontace dvou pozoruhodných žen. Ostravská Anna Bolena je ale strhujícím dramatem od začátku do konce – velkou měrou jistě díky temperamentnímu hudebnímu nastudování Olivera Dohnányiho, v němž nejde o to, dávat na odiv technickou virtuozitu, ale výmluvně a naléhavě vyjádřit vnitřní stavy, city, pnutí skrytá v lidech a deroucí se na povrch ve vzájemných střetech. Jak odzbrojující je bolest a bezradnost Richarda Percyho, která přímo tryská z každé repliky a z každého gesta Luciana Mastra! Mladík zmítaný neovladatelným citem. A jak jímavý je cit Smetona (Václava Krejčí Housková)! Nenápadný chlapec se vyznává v melancholické písni za doprovodu harfy – skrytě, ale neméně naléhavě nežli Percy v prudkých výpadech. A král Jindřich VIII.? David Szendiuch vykreslil sebejistého vládce nepřipouštějícího odpor, který s chladnou suverenitou srazí k zemi vše, co mu překáží, ať je to židle či královna.
Ivan Krejčí, umělecký šéf Komorní scény Aréna, se při svém operním debutu předvedl jako muzikální režisér schopný rozpřáhnout se k velkému divadelnímu gestu a stvořit vizuálně působivé obrazy – v tom závěrečném Anna a její věrní symbolicky očekávají mučednickou smrt, s rukama rozpaženýma. Režisér ještě dokáže umocnit dojem z energického hudebního nastudování, v souladu s ním vede i interprety k preciznímu jednání v situaci, přičemž dosti úspěšně bojuje s operními klišé, když nechává charaktery jednotlivých postav promítnout do přesného držení těla, chůze, gest. Scéna Milana Davida i kostýmy Marty Roszkopfové odkazují k tudorovské době stejně jako k dnešku: střihy jsou zčásti odvozeny z dobových vyobrazení, ovšem ušity především ze šusťákoviny. Prostor v principu připomíná alžbětinské divadlo, ale stěny jsou z plechu, podlaha potažená lesklou fólií. Událo se kdysi, děje se dnes – příběhy o lásce jsou stále stejně aktuální. A Anna Bolena je nakonec především příběhem o různých podobách lásky. V ostravském pojetí příběhem velmi sugestivním.
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Gaetano Donizetti: Anna Bolena. Dirigent Oliver Dohnányi, režie Ivan Krejčí, scéna Milan David, kostýmy Marta Roszkopfová, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Daniel Jäger. Premiéra 6. června 2013 v Divadle Antonína Dvořáka.
Komentáře k článku: Událo se kdysi, děje se dnes
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
