Anna Stropnická

(1989). Herečka, dcera herce a politika Martina Stropnického a sestra herce a politika Matěje Stropnického. V roce 2011 absolvovala Vyšší odbornou školu hereckou v Praze pod vedením Táni Fischerové a Karla Kříže. Po škole nastoupila do pražského Divadla pod Palmovkou. V roce 2015 získala angažmá v Moravském divadle v Olomouci a v roce 2017 v Národním divadle Brno. Od letošního roku je členkou Švandova divadla v Praze.

Co vás přivedlo k divadlu/umění

Už jako děti nás rodiče brali na dětská představení, ve školních letech jsem v tom pokračovala sama. Bavilo mě být si ve vlastním světě a při sledování děje na jevišti si dovytvářet vlastní příběhy, které se mi rozbíhaly hlavou. Začala jsem chodit do dramaťáku a pak můj zájem přerostl ve volbu povolání.

Největší divadelní/umělecký zážitek

Nedokážu říct svůj „největší umělecký zážitek“, zní mi to hrozně pompézně. Hudba má takovou moc, mluvené slovo tolik ne. Z divadla mě zatím asi nejvíc zasáhlo představení Evžen Oněgin od Bezručů v režii Jana Mikuláška.

Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste ráda zašla na kus řeči

Ráda bych se sešla s duchem Činoherního klubu, který byl přítomen za dob, kdy v souboru byli herci jako Josef Abrhám, Jiří Hrzán nebo Petr Čepek. Chtěla bych, aby mi vyprávěl, jak se zkoušelo a taky jak se večer hýřilo.

Hra/námět, který vás přitahuje a který byste chtěla zpracovat

Ráda bych si zahrála v dobře udělaném a pochopeném Čechovovi. Na škole jsme ho dělali s Janem Kačerem, ten pro něj umí nadchnout.

Umělecké disciplíny, žánry či formy (výtvarné, literatura, film, divadlo, hudba…), které máte ráda a kterým se naopak vyhýbáte

Z uměleckých disciplín mě zajímá vše. Ráda zajdu na koncert, jezdím na filmový festival, když mě někdo vytáhne na výstavu, jdu. Jsem kulturní člověk.

Historická či současná osobnost, divadelní/filmová/literární či reálná postava, která je vám citově nejblíže a – naopak – která je vám vzdálená

Moc jsem o tom takhle nikdy nepřemýšlela… Teď čtu knížku Pavly Horákové Teorie podivnosti. Její hlavní hrdinka je ze současnosti a má mně podobné postřehy vycházející z neustálého pozorování podivností lidí.

Postav mě citově vzdálených je hodně, zvlášť těch, které jsou vzdálené citům. Jsou to tedy postavy bezcitné. Musím dát příklad? Tak třeba Herodes…

Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete

Rostlina – bazalka. Chutná skvěle. Už léta se snažím najít způsob, aby mi doma hned nepošla.

Zvíře – pes. Říká se, že by se člověk měl ve vztahu spíše chovat jako kočka a ne jako pes, který vždy věrně čeká, kdykoli se pomazlí a odpustí vše. Ale právě proto je hodný obdivu!

Kámen – ten spadlý ze srdce.

Planeta – Země. Pečujme si o ni!

Etické či jiné hranice, za které byste nešla

Snažím se dodržovat desatero. I to mi dělá občas problém…

Umělecký/divadelní sen

Nemám umělecký sen. Ten velký. Dávám si drobné úkoly, které mohu splnit v dohledné době. Pak nejsem nikdy zklamaná. Malá nebo velká role, to je mi jedno. Zatím to mám barevné, tak si nemůžu stěžovat.

Kým/čím byste byla, kdybyste se nevěnovala divadlu/umění

Byla bych pořád sama sebou, se sklonem utíkat do svých světů. Jen bych u toho buď vařila, nebo sázela kytky. Co já vím.

Plus: Zajímá vás umělecká kritika?

Kritika mě zajímá. Bohužel je méně těch, ze kterých by si člověk mohl něco vzít. Ale je potřeba.