Antikontaktní režie
V autobiografii Život plný bojů razí Max Brod tezi, že záporné kritiky není třeba vůbec psát, že je úsilí hodné lepší práce, totiž psaní o tom, co se zdařilo. Dobrého vzniká pořád dost na to, aby bylo o čem psát; o tom nezdařilém stačí mlčet. Jsou ovšem výjimky.
Hru KAIN/ABEL 2011 napsala osmnáctiletá slečna, Barbora Hančilová. Text je skvělý, herci výteční. Tyto vstupní klady představení ve Studiu Švandova divadla ale spolehlivě smazává „oldfashioned“ režie Petra Štindla. V době televize, videa a internetu v každém bytě nemá už opravdu nekontaktní divadlo žádný smysl. V komorním prostoru, kde diváci první řady prudce stoupajícího hlediště mají herce na své podlahové úrovni a na dosah ruky, se hraje na „čtvrtou stěnu“. Navíc je představení zahlceno strašným množství promítaných dotáček. Máme dojem, že jsme v kině, a ne v divadle, tím spíš, že představení je téměř stejně nekontaktní jako – ze své technologické podstaty – promítání filmu. Neměl by režisér zamířit na Barrandov?
Hra (i její interpretace) připomíná svým základním „grifem“ Schafferova Amadea, i jeho standardní divadelní provedení: hlavní postava oslovuje bezprostředně diváky, obrácena čelně k publiku mu líčí příběh, kterého byla účastníkem a pozorovatelem. Rozdíl je pouze v tom, že Salieri ho vypráví nám, nezakrývaně divadelním divákům (nejsme v „roli“ posluchače, jakým byl např. zpovědník v Amadeovi Formanově), zatímco zde Lily – cca třicetiletá panička na mateřské dovolené – k nám mluví tak, že záhy nabudeme realistickou představu, že podává svědectví na policii. My jsme „jako“ policejní orgán, vyšetřující nejasné násilné zabití mladíka pádem z balkonu, aby zjistil, zda šlo o nešťastnou náhodu, sebevraždu nebo vraždu. Občas je Lily dokonce stručně přerušena amplifikovaným hlasem „vyšetřovatele“.
Herci David Punčochář i Jan Hofman působí nesmírně autenticky a Martě Vítů věříme nejenom každé slovo, ale i rozpačitou zámlku, gesto, úsměv, nervózní pomrknutí, rozpaky. Je to prostě zcela věrohodná svědkyně, jen podepsat protokol.
Je sice věrohodná, ale nemá, vinou režiséra a jeho nakládání se světlem (publikum zcela utopeno ve tmě, odděleno světelnou stěnou od jeviště), sebemenší kontakt s diváky, ačkoli text přímo volá po tom, aby Lily, stejně jako Salieri, stála či seděla před první řadou diváků a z očí do očí jim líčila svou story a přirozeně sledovala reakci posluchačů, jak už to v mezilidské komunikaci bývá. Marta Vítů by to zcela určitě dovedla – kdyby jí to režisér umožnil. Neděje se. Sledujeme, s Peterem Brookem řečeno, mrtvolné divadlo.
Švandovo divadlo Praha – Barbora Hančilová: KAIN/ABEL 2011. Režie Petr Štindl, výprava Lucie Labajová, dramaturgie Martina Kinská. Světová premiéra 12. listopadu 2011.
Komentáře k článku: Antikontaktní režie
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
