Anton Pavlovič Čechov: Hry
Ten pocit asi známe všichni. Něco čtete a najednou si uvědomíte – ano, takhle to je, takhle to vnímám taky, takhle bych to napsal, kdybych to uměl. Stane se to v životě jen párkrát a jsou to prožitky, které si člověk pamatuje.
Čechovovy hry jsem četl poprvé v sedmé osmé třídě. Moc jsem toho asi nepochopil, ale pamatuji se, jak mě tenkrát dojímaly a jak mi bylo líto, že je na světě tak smutno a že je škoda, že to mezi lidmi chodí zrovna tak. Samé nedorozumění.
Když jsem se pak přes všechny kličky, o které jsem se pokusil, nakonec divadlu stejně nevyhnul a chvála bohu si uvědomil, že jeviště je úžasný psychologický a filozofický prostor, ve kterém lze s živými lidmi pátrat, co jsou lidé zač, zákonitě mi do cesty opět přišel Čechov. Znovu a znovu čtený, zas a zas uváděný a viděný v plynoucí řadě inscenací.
Nedostižným cílem umění je postihnout nás úplně. Nejde to, já vím. Ale zkoušíme to, pokoušíme se. Jsem si skoro jistý, že na cestě po našich mělčinách i hloubkách, legračních i smutných nedorozuměních, chcete-li, došel v divadle nejdál právě Čechov. Jeho komplexnost pohledu na člověka je udivující. A kdyby se třeba do vesmíru měla poslat zpráva, kdo to na Zemi žije, já bych zavřel do rakety čtyři nejdokonalejší Čechovovy hry. No, a kdyby to šlo, hrál bych v divadle vlastně jenom Čechova.
(dramaturg, teatrolog, divadelní kritik a publicista, v letech 1992–1999 redaktor Divadelních novin, od roku 1999 ředitel a umělecký šéf pražského Činoherního klubu)
Komentáře k článku: Anton Pavlovič Čechov: Hry
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
