Antonín Jedlička, umělec vskutku zasloužilý
Antonín Jedlička byl v dobrém i špatném svojsky tvůrčí, až maniacky hravý člověk, který uměl nejen výtečně zpívat (měl absolutní sluch, dokonale intonoval), ale také napodobovat nejrůznějších zvuky vydávané živočichy, přírodou, civilizací. Mnozí pamětníci ani netuší, že náš film, televize i rozhlas archivují tisíce jeho různých zvuků, pazvuků a ruchů, použitých v mnoha českých filmech a rozhlasových pořadech, např. hrozivé mlaskání legendární masožravé květiny ve filmu Adéla ještě nevečeřela.
Byl ale též principálem Divadla Strýčka Jedličky, agenturní profesionální skupiny, hrající po republice dětskému publiku. V Praze účinkovalo nejčastěji v Parku kultury a oddechu J. Fučíka.
Mezi divadelníky se Jedlička těšil malé vážnosti, ještě menší než ostatní herci specializovaní na děti. Navíc se mu i trochu závidělo. Jako sólový imitátor a univerzální „hlasista“ a vedoucí komparzní skupiny pro rozhlas, film i dabing dokázal vydělat slušné peníze a jako divadelní podnikatel (v socialismu!) rovněž. Dovedl – jako nestraník – svérázně vyjít i s režimem. Choval se i v civilu jako klaun, infantil, kterého nelze brát vážně.
K 60. narozeninám obdržel titul zasloužilý umělec. Podobně jako mnozí jiní o něj z prestižních i pragmatických důvodů dlouho usiloval a velice si jej považoval: jeho „podnikatelské výhody“ byly za normalizace nepřehlédnutelné.
Antonína Jedličku jsem dobře znal, nejdřív z let 1976–78, kdy jsem byl zaměstnán jako „programový pracovník“ v PKOJF. Později jsem o něm jako kritik i psal, např. o představení Divadla Strýčka Jedličky Dům u veselé slzičky.
Během svého působení v PKOJF jsem byl mnohokrát svědkem, jak úžasnou, na povrchní pohled nepochopitelnou popularitu Strýček u dětí měl, jaké spontánní nadšení u nich vzbuzoval. Nešlo ani tak o humor, jako o jeho ochotu si s nimi – jistěže svým „zupáckým“ způsobem – hrát.
Jakkoli zlí jazykové tvrdili, že děti vlastně nenávidí, ony jej (masochisticky?) milovaly. Inscenace jeho divadla měly standardní kompozici: V první půli herci odehráli nějaký příběh, často i za použití loutek – průměrné divadlo pro děti, jakých byly desítky, amatérských i profesionálních.
Specifikum nastalo po pauze: zval na jeviště děti z publika – okolo 10 let věku – tam je nemilosrdně, až „frajtrovsky“ ukázňoval, ale pak s nimi improvizoval a vůbec měl snahu, aby ukázaly, co dovedou. Když z jeviště vyhlásil, aby se hlásily děti z hlediště, mohli se mnozí malí exhibicionisté přetrhnout. Zažil jsem, že Jedličku před představením podplácel rodič s prosbou, aby jeho dítě bylo mezi těmi deseti vybranými.
Jedličkovy „dramatické“ hry
Ivan Vyskočil by možná nesouhlasil, ale Jedličkovy improvizace měly všechny základní parametry „dramatické hry“, tedy naprosto nepřipraveného, improvizovaného dialogu, který vyžadoval suverénní pohotovost a zároveň spolehlivý instinkt, koho z té desítky k závěrečné improvizaci vybrat.
Nastávaly zcela nepředvídatelné situace, které někdy až braly dech. Jedlička třeba asi 10letému chlapci řekl: Potkali jsme se na návsi, ty jsi předseda JZD a já jsem traktorista. A pak pokračoval nevinně: Kam jdeš, předsedo? Načež hoch, zřejmě ze slušné protirežimní rodiny, replikoval: Na komunisty! V sále vypuklo na vteřinu hrobové ticho, ve mně by se krve nedořezal. V sále byli i chlapcovi rodiče a jistě i několik desítek udavačů. Ve druhé sekundě Strýc zahlaholil: Á, na komunisti – ckou schůzi! Tam já du taky, pudeme spolu… A improvizovaný dialog šuměl vesele dál.
Strýčkův dotaz na malého školáka: Víš, co je to opera? / Opera je krákanina! / Kdo ti to řekl? / Tatínek. / A kdy si s tebou tatínek naposledy hrál? / To už si ani nepamatuju.
A bylo! Jedlička nebyl ani tolik umělec, jako dětský psychoterapeut!
Amatérský hráč tenisu
V osmdesátých letech se mu podařilo najmout si jednou týdně od 22 hod. do půlnoci na Letné tenisovou tréningovou zimní halu. Zval do ní na čtyřhru své kolegy a přátele, kupř. Václava Vydru jun. (jednou se na hru přišla podívat i Dana Medřická se svým španělským ctitelem), televizní scenáristy Smetanu, Dietla a další. Mně občas také pozval – na doplnění počtu.
Nikdo z účastníků tenis moc neuměl, všichni jsme byli zjevně samoukové, ale hráli jsme s nadšením. Tonda mezi nás svým výkonem celkem zapadal, backhand sice neměl téměř vůbec, ale jeho forhend, na který vše obíhal, byl docela ostrý.
Zahrát si tenis mimo sezonu bylo skvělé, to si hned tak někdo nemohl dovolit. Navíc to vždy byla, zásluhou Tondy, i veliká legrace. Hru totiž nesmírně prožíval, dětinsky se hádal málem o každý míč, a navíc míče různě pojmenovával a komentoval: jakému míči ve čtyřhře říkal „meziňák“, netřeba vysvětlovat, ale třeba „minelli“ byl míč, kterému tenisté říkají „promávnutý“.
Vyhazov z Německa
Jednou po hře dával k lepšímu historku, jak jeho divadlo jezdilo hrát také do tehdejší NSR a NDR, což jsem po spatření televizního pořadu Ein Kessel Buntes chápal. Jedličkův humpolácký humor si jistě své diváky spolehlivě našel. Ostatní členové skupiny prý německy více či méně uměli, ale on prý vůbec, naučil se jen pár vět. Jednou ale, když, jako vždy, si po pauze pozval na jeviště asi 10 dětí, začal s nimi hovor. Copak dělá tatínek? Na každou repliku kohokoli prý odpovídal pochvalně: gut, gut, gut. Jeden chlapeček však pravil: Mein Papa ist tot. A Onkel Tannenbaum (on tam pod tím jménem hrál, zelenou jedličku měl vyštrykovanou na prsou na puloveru) na to: Gut, gut, gut. Tím prý Jedličovy zájezdy do německy mluvících zemí definitivně skončily.
Se non è vero, è ben trovato, jak říkají Italové! Smáli jsme se tomuto příběhu tehdy všichni, ale teprve po letech jsem se dozvěděl, že to byla historka dvojaká. Vyprávěl to jednomu mému příteli Peter Heister, západoněmecký umělecký agent, který tam vozil z ČSSR četné umělce, mj. i Divadlo S+H i Divadlo Strýčka Jedličky. Byla-li Antonínova verze Dichtung, byla Heisterova Wahrheit jen lehce odlišná: V improvizovaných dialozích prý na všechno odpovídal konstantně: Das ist hübsch! Až narazil na chlapečka, který měl tatínka po smrti. Od té doby si u Heistera neškrtnul; tím vyhazovem přišel o velice slušný příjem, a to v devizách. A Jedlička na příběhu vlastně nic moc nezměnil, jenom že místo Das ist hübsch! říkal gut, gut. A samozřejmě neřekl, že jej Heister prostě vyhodil!
Poctivý kýč
Nahlédneme-li aktivity „pódiového umělce“ Antonína Jedličky jako na „jev ve sféře umění“, šlo nejspíš o kýč. Ovšem byl to kýč daleko poctivější než například většina toho, co prezentovala dětem normalizační televize a určitě slušnější než produkce nejrůznějších normalizačních pódiových celebrit jako Michal David et concortes.
Navíc nutno uvážit, že zmizí-li v divadle částečně rampa, hraje-li se nejenom pro děti v hledišti, ale také s dětmi z publika, dostáváme se z oblasti intenzívního přechodu mezi uměním a neuměním do extenzívního přechodu mezi uměním a mimouměním (J. Volek: Základy obecné teorie umění, Praha 1967), kde ubývající hodnoty umělecké mohou být kompenzovány hodnotami jinými, zde zjevně psycho a socio terapeutickými. Nešlo přece o ukájení dětského masochismu, jednalo se o saturování dětské intenzívní potřeby, aby si s nimi někdo „vážně“ hrál. Jedlička to dělal. Na rozdíl od mnoha přihlížejících dospělých, dětem se to bezmezně líbilo a řekl bych, že to žádnému dítěti psychicky neublížilo! Antonín Jedlička byl umělec skutečně zasloužilý. Zasloužil se přinejmenším o děti.
Komentáře k článku: Antonín Jedlička, umělec vskutku zasloužilý
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Toto je redakčně krácený text.
Prosím eventuelní diskutéry, aby vyčkali zavěšení textu původního, cca o 25% delšího.
02.01.2013 (23.19), , Trvalý odkaz komentáře,
Václav Svěrák
Divadelní noviny
po skvělém rozhovoru s Bárou Hrzánovou, asi kvůli vyvážení, otiskly ódu na, jak se politickým normalizátorům tenkrát říkalo: „Zasouložilého umělce“, strýčka Jedličku.
Vedoucí skupiny sboru rozhlasu, kde za úplatu rozhodoval, kdo bude účinkovat v menších rolích. Komunistickou stranou najmenovaný vrchní zástupce umělců ve svobodném povolání. Každoročně předseda zkoušek začínajících umělců Pražského kulturního střediska, kde ukradl zájemcům nápady a bez milosti nedovolil udělat kvalifikační zkoušku.
Zamindrákovaný neumětel, nenávidějící práci s dětmi, o čemž svědčí dopis, který rozeslal po vyškemrání titulu „zasloužilý“, redakcím – co udělají pro jeho zviditelnění. Měl zákaz Karlovarského kraje, za profackování dítěte na jevišti karlovarského divadla.
Zkoušku na PKS v osmdesátém druhém šli dělat František Filipovský a Radovan Lukavský. Otevřeli dveře a v místnosti komisi předsedali Tonda Jedlička a jevištní mistr Národního divadla. Mistři se otočili, tak to tedy ne, „pokud neseženete kvalitní obsazení poroty, tak nás tady neuvidíte!“ A od té doby se už žádný přehrávkový cirkus nekonal.
Nedivím se, že si pan Pavlovský stěžuje na svém blogu, že má málo přátel. S tímto „kritikem“ máme také své zkušenosti.
Těším se znovu na silvestrovské číslo pana Jiřího Sováka s ptákem, kde je jasné, o koho jde.
Určitě nejsem sám; o reakcích tehdejších dětí se dočtete na: strycekjedlicka.webnode.cz
03.01.2013 (11.07), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Jak jsem shora naznačil
diskutovat budu až nad svým původním textem, tedy až bude zavěšen. Do té doby ale můžeme „vyznačit ring“.
Vyhněme se, prosím, banalitám, samozřejmostem, konstatování obligátností!
„Vedoucí skupiny sboru rozhlasu, kde za úplatu rozhodoval, kdo bude účinkovat v menších rolích. Komunistickou stranou najmenovaný vrchní zástupce umělců ve svobodném povolání. Každoročně předseda zkoušek začínajících umělců Pražského kulturního střediska…“
Mluvíme o poměrech v TOTALITNÍM REŽIMU, ve kterém komunistická strana má článkem 2 ústavy zaručenu VEDOUCÍ ÚLOHU VE STÁTĚ. Je proto samozřejmé, že každý vedoucí čehokoli, každý, kdo je oprávněn o čemkoli jenom trohu důležitém rozhodovat, každý, kdo je kohokoli „vrchním zástupcem“, kdo předsedá jakýmkoli kvalifikačním zkouškám atd., atp. je „najmenovaný Komunistickou stranou“, ať už sám jejím členem je nebo ne. Obecným názvem tohoto systému byl pojem NOMENKLATURA.
Každý sebemenší ždibíček moci či oprávnění k rozhodování, které tu kdo před Listopadem měl, byl určen NOMENKLATUROU. Čím větší podíl na ní kdo měl, tím více musel kolaborovat s režimem.
03.01.2013 (12.28), , Trvalý odkaz komentáře,
Václav Svěrák
Tedy skvělé,
ale tohle vyšlo v ND! Žádné dodatečné vytáčky:
„Mluvíme o poměrech v TOTALITNÍM REŽIMU, ve kterém komunistická strana má článkem 2 ústavy zaručenu VEDOUCÍ ÚLOHU VE STÁTĚ. Je proto samozřejmé, že každý vedoucí čehokoli, každý, kdo je oprávněn o čemkoli jenom trohu důležitém rozhodovat, každý, kdo je kohokoli “vrchním zástupcem”, kdo předsedá jakýmko“…Jaká nomenklatura vybrala Vás, aby jste omýval neomyvatelné!
03.01.2013 (13.06), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Národní divadlo /ND/
do toho, prosím, netahejte, jakkoli tam nomenklatura řádila víc než kdekoli jinde v českém divadelnictví (šéfem činohry byl např. i Josef Mixa – 1971-73).
Nomenklatura skončila prosincem 1989. Nikdy jsem v ní nebyl, nikdy jsem před rokem 1994 o nikom „z moci úřední“ nerozhodoval. Ušetřete mě laskavě marných osobních útoků.
Pokud si můj text přečete pozorně a nezaujatě, zjistíte, že z hlediska etického se o A. J. nevyjadřuji ani slůvkem – jestli byl dobrý nebo špatný, hodný nebo zlý, charakterní nebo bezcharakterní, jestli pomáhal nebo škodil, zda byl sobecký nebo altruista.
U ničeho signifikantního jsem bohudík nebyl, znal jsem jej jenom z představení (a jednání o nich) a z tenisu. Soudit jej nehodlám a nevím o ničem, co by popíralo cokoli negativního, co jste o něm napsal (a nijak mi to nevadí).
Zároveň ale nepopíráte ani slovem to, co jsem napsal já. Proto si za svým textem bez problémů stojím.
03.01.2013 (15.27), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Eventuelní další diskutéry
od této chvíle prosím, aby diskutovali po mým textem zavěšeným na iDN.
04.01.2013 (0.06), , Trvalý odkaz komentáře,
Václav Svěrák
Jsem odběratelem Divadelních novin. Oslavný článek o Strýci Jedličkovi jsem četl v papírové formě. Proto odmítám Vaše upřesňování na W-stránkách. Také Vás nechytám za překlepy, ale na vysvětlenou: moje ND jsou DN.
Nikdy jsem se s NOMENKLATUROU nemusel zabývat, natož kamarádit. Vy patrně jako pořadatel „Scény Julia Fučíka“, a za normalizace novinář, patrně ano. Proto hájíte „nomenklaturního kamaráda Tondu!“ A tím končím.
04.01.2013 (11.11), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Nikdy jste se NOMENKLATUROU nemusel zabývat, a to vám věru závidím. Mě skřípla několikrát tak, že jsem se jí, chtěj nechtěj, zabývat z existenčních důvodů musel. Například při úvahách, zda by nebylo lepší odejít do exilu za příbuznými.
12.01.2013 (10.39), , Trvalý odkaz komentáře,
Václav Svěrák
Ale s prominentním vyhazovačem lidí ze svobodného povolání,
když Vás za to, že bude u Vás v JulděFuldě hrát, nikde jinde ho nechtěli – radostně chodil plácat tenis.
A neříkejte, že jste nevěděl, že se podílel na těch čistkách, kdy na 3000 – umělců na začátku osmdesátých let muselo z PKS! Však za to jste si pinkali u sítě!
13.01.2013 (13.07), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Musím vás vyvést z omylu,
já jsem jako zaměstnanec Juldy-Fuldy ještě tenis vůbec nehrál, hrál jsem v té době závodně šachy za Dopravní podniky.
Do PKOJF jsem přešel z organizace Ústředí uměleckých řemesel na podzim 1976. Obecně jsem samozřejmě věděl, že tzv. prověrky, které proběhly na počátku 70. let všude, musely proběhnout i tam. Nejdřív straníků (ty se mě přirozeně netýkaly), potom nestraníků (ty se mě jako topiče do roku 1974 netýkaly také). V roce 1976 už ale bylo dávno po čistkách a o ty v PKOJF jsem se nijak do minulosti nezajímal (moc mě nebralo, jak jedni komunisté vylučují a diskriminují jiné, asi tak jako jihoafrického černocha nemohly zajímat spory mezi bělochy).
Já se v tu chvíli dostal, poprvé v životě, konečně trochu do „divadelní praxe“ a o existenci nějakých agentur, natož PKS, jsem vůbec netušil. Vlastně jsem ani nevěděl, jaká je administrativní podstata „svobodného povolání“ – sám jsem je nikdy neměl, a že bych to později potřeboval! Nikdo mi o nich nic neřekl, rozhodně ne nikdo z těch umělců, kteří vystupovali v PKOJF. Já jsem se také s žádnými umělci nekamarádil – dodnes si vlastně tykám jenom s několika loutkáři, s žádným čistě činoherním režisérem (který nerežíroval v loutkovém divadle), s žádným činohercem (pro profesi divadelního kritika je takový odstup prakticky nutný, pokud chce zůstat nezaujatý), což neznamená, že nemám mnohé rád a že je neobdivuji.
Opakuji: Na to, zda, jak a co bude v PKOJF A. Jedlička či kdokoli jiný hrát, jsem neměl sebemenší vliv, ani nevím, kde a jak se to rozhodovalo a dohadovalo, jaká tam byla korupce (prý veliká). K tomu mě soudruzi samozřejmě nikdy nepustili. Konečně, jak jsem již napsal, už na jaře 1977 mě z PKOJF vyhodili. Teprve pak jsem se, ve 33 letech, začal učit tenis – najednou jsem měl spoustu času.
Na začátku osmdesátých let jsem už byl z Fuldy dávno pryč, a to na dlažbě. O to víc jsem vítal možnost jít si zadarmo zahrát tenis.
Byl jsem bez místa a živil se jenom psaním článků se stokorunovými honoráři. Psal jsem leckam, mj. i do deníku Práce, kde byl tehdy osvíceným šéfem kulturní rubriky Jan Kolář. Díky jemu a několika podobným jsme nehladověli ani jsem nebyl zavřen pro „příživu“. (Také mě asi dva roky „kryl“ čtvrtinový úvazek v ND Liberec za 400 Kčs měsíčně – další „osvícenec“, ředitel O. Augusta, otec TV moderátorky Z. Augustové, budiž mu země lehká).
14.01.2013 (13.46), , Trvalý odkaz komentáře,
Václav Svěrák
Asi v roce 1976,
v době tvrdé normalizace, jsem si přečetl v Loutkáři pochvalný článek nějakého pana Pavlovského na inscenaci Ústředního loutkového divadla, s podotknutím, že by se dařilo divadlu lépe, kdyby nebylo „různých skupin jezdících po školkách“. Napsal jsem autorovi, že by se měl podívat na nějaké představení, která jsou podrobována nesčetným zkouškám ze strany agentury i školáků. Pozval jsem jej na naše představení.
V mateřské škole „U Studánky“ se při poslední pohádce rozrazily dveře a vpotácel se vzhledem vagabunda onen „kritik“. Shlédl pohádku, a jakmile začaly soutěže, vyrazil dveře a utekl ze školy. Patrně nesouhlasil s přidanými soutěžemi, které později tak chválil v oslavném článku na strýce Jedličku.
Vyděšená paní ředitelka: „On se ani nepřezul, venku prší a tvrdil, že je Váš kamarád!“
„Měla jste ho vyhodit!!“
„Příště to určitě udělám!“
A tak jsme se seznámili s panem Pavlovským, který dnes tvrdí, že o lidech ve svobodném povolání neměl nikdy ani potuchy a na vyhazovače Tondu píše, jak se zasloužil o děti. Svoje?
14.01.2013 (14.45), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Na vaše představení
jsem tenkrát dorazil, možná jako první i poslední divadelní kritik, který to kdy udělal. (A. Jedličku jsem v roce 1976 ještě osobně neznal, viděl jsem jenom nějaké jeho představení.)
Vaše představení se mi sice nelíbilo, ale nic jsem z toho nevyvozoval. S nikým jsem o něm nemluvil a nikam jsem o něm nenapsal, ani pozitivně, ani negativně. Proto jsem Vám nemohl svým odchodem nijak uškodit.
Přes jakou agenturu jste tehdy hrál, samozřejmě nevím dodnes a nijak mě to nezajímalo, bylo to, jak by řekl pan profesor Klaus, „pod mojí rozlišovací schopností“.
Z pražských loutkářů mě tehdy mimo ÚLD a DS+H zajímalo spíš umělecky ambiciózní amatérské Paraple, o tom jsem psal nejvíc.
PS. Za to, že jsem se nepřezul, se dodatečně omlouvám, vy jste mi ale, když jste mě zval, neřekl, že si mám s sebou přinést přezůvky :-).
14.01.2013 (15.12), , Trvalý odkaz komentáře,
Václav Svěrák
Rozlišovací schopnost.
Naše představení jste navštívil těsně před koncem třetí pohádky, nic jste v podstatě neviděl – proto jste nic nenapsal, ale o to nejde. Naštěstí o nás psali jiní v době, kdy to mělo nějaký smysl, aby nás nevyhodili.
Je to pořád dokola. Jde o tu oslavnou ódu. Že se AJ na většině vyhozených podepsal, je jasné. Tragedie je, když jsem se tenkrát odvolal, byli jsme tři ze tří tisíc. Ukazuje se, že divadelní noviny nikdo, kromě kritiků, nečte. Nečekal jsem, že budu sám, čekal jsem ohromnou odezvu. Takže se mohu otřásat hnusem sám.
14.01.2013 (16.49), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Proboha, jak mám vědět,
že A. Jedlička někde o někom rozhodoval, natož že někoho vyhazoval! Takové pravomoci měli obvykle jenom čenové KSČ! Za celý život jsem se nesetkal s nestraníkem v takové pozici, s takovou rozhodovací pravomocí! To bych vám spíš věřil, že byl spolupracovníkem StB. Ovšem na to byl A. J. příliš potrhlý a ukecaný, to byla neřízená a neřiditelná střela!
V každém případě: Já jsem nepsal analýzu Jedličkova životopisu, to si u mě nikdo neobjednal. Psal jsem svědectví o tom, co jsem viděl a slyšel, u čeho jsem byl. To ostatní víte zřejmě vy, tak mi nevyčítejte, že jsem to nenapsal, a napište to někam sám!
14.01.2013 (20.24), , Trvalý odkaz komentáře,
Václav Svěrák
Už se na to. Je to o profesionalitě. Když někdo nedělá co má.
Vy jste umístil svoji chválu na Jedličku do Divadelních novin. Proč ne na stránky Loutkáře, jehož jste redaktorem? Tam by to asi nevzbudilo příliš nadšení. Tonda okamžitě vběhl k Léblovi – to jen dokazuje jeho vztah k dětskému publiku. Vy před léty kritizujete skupiny na volné noze – dnes je situace úplně jiná, podívejte se na w-stránky kterékoli mateřské školy. I čtyřikrát do měsíce hostí různá divadla. A v loutkáři se bude psát pouze o stálých scénách, které se snaží hrát pro dospělé. Když byl malý Máťa K.v divadle netrho se informování, jakmile šel na volnou nohu pes nešťekl, natož redaktoři.
18.01.2013 (11.50), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
1. Nevím jak pro vás, ale pro mne je pojmenování kýč pejorativní. Proto když něčí divadelní produkci označím jako kýč, určitě to není pochvala. Nenapsal jsem do DN „chválu na Jedličku“, napsal jsem svědectví o tom, jak jsem jej vídal a jak se mi jevil jeho kontakt s dětským publikem. Napsal jsem to po pravdě, nic jsem si nevymyslel.
2. Redaktorem Čs. loutkáře jsem byl v roce 1983. Pak už nikdy.
3. Nevím, proč bych psal o A. Jedlkičovi do Loutkáře, nikdy v životě jsem jej neviděl hrát loutkové divadlo.. V jeho souboru hrávala někdy s maňáskem Marie Štíchová.
4. Umělci se většinou co do věku konzumentů nespecializují. Ani ti, kteří hrají většinově pro děti (nejčastěji loutkáři), nesou povinni setrvávat bez výjimky u dětského publika, není to běžné. Nedělali to ani J. Skupa, M. Kirschner, J. Trnka a nedělají to ani celá přední loutková divadla jako DRAK, NDL, ALFA, Buchty a loutky, či z amatérů svitavské C, Tatrmani ze Sudoměře, Víťa Marčík, hradecké DNO atd., což byste jistě věděl, pokud byste chodil např. na Přelet nad loutkářským hnízdem. Hrát m.j. i pro dospěké není prostě žádná zrada dětského diváka.
Naopak není ani zradou diváka dospělého, když si velcí tvůrci „odskočí“ k dětskému konzumentu, srov. bratři Čapkové, K. Höger, F. Filipovský, J. Bohdalová, Fr. Hrubín, J. Seifert, J. Werich.
5. Já jsem před Listopadem nekritizoval VŠECHNY agenturní divadelníky („na volné noze“), ale jenom ty, jejichž kreace se mi nelíbily. Jiné jsem naopak chválil. Kupř. Věru Říčařovou, Zdenu Kratochvílovou (hrála převážně pro děti), Nedivadlo I. Vyskočila, loutkářský soubor AKABAL, loutkáře hrajícího poro děti v pražské ZOO Jána Sedala nebo loutkáře, hrající na Pražské divadelní pouti (B. Klepl, bratři Formanové) atd. atd. Je jich nepočítaně a mých článků o jejich představeních také. A nebyli to žádní moji kamarádi, s nikým z nich jsem si netykal a dodnes netykám.
6. Před Listopadem jsem vytrvale volal po tom, aby se oficiálních přehlídek (Mateřinka, Skupova Plzeň) mohly výběrově zúčastňovat i agenturní skupiny či sólisté, psával jsem to i do Čs. loutkáře, např. v referátech z těch přehlídek. Uspěl jsem pouze u Přehlídky divadla jednoho herce v Chebu.
Po Listopadu se to konečně zdařilo, na přehlídky se smějí hlásit všichni, navíc se pro profesionály otevřely další možnosti, jako jsou Spectaculo Interesse v Ostravě nebo již zmíněný Přelet…
V dramaturgii žádné přehlídky (kromě té chebské) jsem nikdy nepracoval, a tak nevím, zde se někam M.Kopecký s něčím hlásil nebo ne. V každém případě ale obecně platí, že nejlepší způsob, jak na sebe upozornit loutkářskou kritiku, je přihlásit se na přehlídku, být přijat a zahrát tam.
18.01.2013 (13.26), , Trvalý odkaz komentáře,
Václav Svěrák
Doporučuji wpohled na redakci loutkáře.
18.01.2013 (13.46), , Trvalý odkaz komentáře,
Václav Svěrák
Nebo zakoupit za 80,-Kč výtisk.
18.01.2013 (14.08), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Netuším, o je to wpohled,
ale tuším, že si pletete redakci (placení zaměstnanci, kteří dělají časopis v rámci svých úvazků)
a redakční radu (neplacení sympatizanti, kteří se na pozvání redakce občas, obvykle jednou za rok či dva, sejdou a popovídají si o časopise). Bývají to často pravidelní autoři.
Posledního Loutkáře, 2012/6 (mám jej předplaceného, vyjde to levněji) jsem pečlivě prolistoval. Našel jsem svoje jméno pouze v seznamu členů redakční rady.
18.01.2013 (14.35), , Trvalý odkaz komentáře,
Václav Svěrák
Úžasné, co jsme se zatím dozvěděli. Kýčař je vskutku zasloužilý a zasloužil se o děti i i tenis.
Sláva otců je šperk.
Být v redakční radě v loutkáři nic neznamená, nejde o děti – jde o dospělé- to je naše ikona.
Otázka proč? Platí za druhé = pro peníze.
20.01.2013 (13.00), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Přestávám vám rozumět. Zasloužilým umělcem otituloval A. Jedličku předlistopadlvý režim. Já jsem to slovo použil pouze v parodickém významu, doufám, že mě nepodezíráte, že bych tituly, udělované umělcům či vědcům (CsC., Dr. Sc.) komunistickým režimem bral vážně.
Být v redakční radě Loutkáře neznamená nic víc, než usilovat o to, aby to byl kvalitní časopis. Je to práce „z ochoty“ – nehonorovaná. Ostatně i psaní do Loutkáře je placené spíše symbolicky, před časem jsem navrhoval Nině, ať mi za články vůbec neplatí a jenom mi zdarma posílá časopis. Jistě by vám to potvrdila.
20.01.2013 (13.15), , Trvalý odkaz komentáře,