Každý sám ve své buňce
Vzpomínám si, že když jsem prvně z rádia uslyšel básní Běží cesta, běží lesem uvozenou rozhlasovou hru Pěnkava s Loutnou nedávno zesnulého Antonína Přidala (natočeno v roce 1990, zpřístupněno na webu ČRo 9.–15. února), byl jsem jejím poetismem v tom nejlepším smyslu překvapen.
Antonín Přidal se svou poslední sbírkou básní (podzim 2015) FOTO VÁCLAV ŠÁLEK FOTO CINEMART
Příběh dvou potulných středověkých zpěvaček se děje ve 14. století, za noci, v tmavém hlubokém lese, jímž se ty dvě, plny strachu, jen pomalu brodí. Sní o městě, o teplém pelechu a zbytcích večeří, které v krčmách zanechali bohatí kupci. Zvuková realizace tohoto původně divadelního opusu se datuje rokem 1990 a je prací někdejšího šéfrežiséra Českého rozhlasu Josefa Henkeho. Po srpnové normalizaci ho stejně jako autora Pěnkavy s Loutnou funkcionáři z rozhlasu vyhodili. Henke se upjal na loutkové divadlo, Antonín Přidal zůstal doma a pod jmény cizích překládal. Jeho vlastní tvorba končila v šuplíku.
S troškou nadsázky by se dalo říci, že i on se ocital v temném lese. Byl povaha odvážná i odevzdaná, proto se, když už do temnoty jednou zabředl, rozhodl o ní psát. Pěnkava (Hana Maciuchová) s Loutnou (Daniela Kolářová) narazí na stavení, v němž slabě dohořívá oheň. Jedna chce dovnitř, uchýlit se do útěšného tepla, druhá jí v tom brání. Nakonec vejdou. Poleká je hlas stařeny, která tu bydlí. Je to přelud? Zlé znamení? Žena (Valerie Kaplanová) se po nich dožaduje jejich příběhů. Je symbolem temnoty v nás, snad Černé Luny, s níž se každý jeden potýkáme. Poutnice netuší, jak těžká noc je čeká. Stařena z nich vysaje veškerou jejich radost, sebejistotu, elán a vetkne do nich smrtící úzkost. Tempo se zrychluje, situace graduje výkřiky, pláčem a útěkem. Zdálo by se, že krutější zkouškou ty dvě nemohly projít.
Mistr zvuku Miloš Kot společně s hudebním skladatelem Pavlem Jurkovičem se pod Henkeho vedením přiklonili k hudebnímu i zvukovému minimalismu. Dějový prostor rozliší mírou dozvuku prostředí – od suchého plenéru, ozvěny jámy, do níž Pěnkava sklouzne, po prostor stařeniny chýše. K tomu se přidává hudební plán tvořený mužným kánonem zpívaným a cappella. Pětačtyřicet ucelených minut končí katarzí. Pěnkava s Loutnou přijaly pravdu o sobě samých, kterou jim vmetla do tváří stařena. Došly k městu, došly vnitřního klidu a pokoje. Cesta temným Neznámem, do něhož jsme uvrženi, nemusí končit pádem do propasti. Naopak.
Přidal se uchyluje ke středověkému rámci. Nehodlá si zadat s normalizační cháskou, nemá chuť psát o své době, a přesto o ní píše. Ona je tou temnotou, sáhnutím si na dno psychických i fyzických sil, nemilosrdným auditorem, který posléze vydá závěrečnou zprávu. Bojovat s ním silou nemá smysl, rozum je mocnější – otevřít svět magie, umožnit rozpoznat principy strachu, štěstí i svobody, dokázat pojmenovat vinu a stanovit trest, nastolit přirozený řád věcí. Z těchto premis čerpají všechny Přidalovy rozhlasové hry. Všechny oplývají sevřenou, jasnou kompozicí, básnivým, zvukomalebným jiskrným jazykem. Ruchů je užíváno jen v nejnutnější míře, vše stojí na precizní, vědoucí herecké interpretaci a přesné rytmizaci.
Přidal vždy prohlašoval, jakou radost i útrapy mu psaní činí. Jeho texty se rodily pozvolna, přepracovával je a neustále cizeloval, přesvědčen, že ještě není u konce a tvar je jen přibližně dokonalý. U současných rozhlasových autorů a jejich textů je to – zdá se mi – jiné. Často sice obdivuji lehkost, s níž byly vyhotoveny. Někdy je pozoruhodná i rychlost, s níž byly napsány. Nápad se uchopí, uhladí, najde se fígl, vtip, překvapivé rozuzlení, to se nasází do dialogů a svěží dílko je na světě. A za ním nové a další. V rychlém sledu – od zadání vyhotoveno ve stanoveném termínu. Snad je to průvodní znak začátku tohoto století. Vše promptně, v ekonomicky únosné a třeba i výnosné kvapnosti. Otázkou zůstává, zda se z oněch artefaktů nestává spotřební zboží, on-line sdílené a dostupné všem. A které poklidně zesne společně se svými konzumenty, protože ti noví budou chtít zboží novější, dynamičtější, provokativnější, zábavnější…
Mí studenti z Vyšší odborné školy Jaroslava Ježka, s nimiž pravidelně poslouchám hry starší i současné, to tak vyhroceně nevnímají. I oni píšou hravě, pro radost, pro zábavu, z potřeby zápočtu. A nemyslím, že jsou to nepřemýšliví, komercí prolezlí lenoši. Poslouchali Pěnkavu s Loutnou, byli otřeseni stařeninou surovostí, pobrukovali si o té cestě, co běží lesem. A s chutí poslouchali i Rekvalifikační kurz napsaný René Levínským, který Český rozhlas v režii Johany Švarcové čerstvě natočil (dostupný k on-line poslechu na webu ČRo ve stejném termínu – od 7. do 13. února v rámci cyklu Hry nové generace). Opus nese tři tematické roviny – odbornou, osobní a metafyzickou – a je inspirován životem počítačového nadšence, vystudovaného elektrotechnika Michala Kolesy z Rakovníka. V devětadvaceti letech zemřel, vnitřně zablokovaný, svíraný matčinou zoufalou láskou. Ve hře má jméno Jaromír Stromšík (herecky ho ztvárnil Petr Vaněk) a snaží se frekventanty kurzu, povolané úřadem práce, naučit počítačové gramotnosti. Díky špatně připojené 3D-tiskárně končí ve finále sám v počítačovém ráji, uvnitř jednoho z přístrojů. Hra trvá třicet minut, pracuje se zvukovým verismem, temporytmus řeči připomíná stroj. Stromšíkův osud vlastně dojme. Vede k zamyšlení, zda se dobou neplavíme až příliš překotně. Na sdílené emoce není čas ani chuť, každý jsme uzavřen ve své buňce.
Děsí mě to. Mí studenti mě ale uklidňují. Říkají, že vše je, jak má být.
Michal Bureš
Autor (1976) je rozhlasový režisér a dramaturg, pedagog VOŠ Jaroslava Ježka v Praze a JAMU v Brně, předseda Sdružení pro rozhlasovou tvorbu.
Komentáře k článku: Každý sám ve své buňce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
