Antonín Puchmajer D. S.: Česká Třebová – náš cíl
Rozhovor s Vladimírem Mikulkou, Jakubem Škorpilem a Martinem J. Švejdou
Mikulka, Škorpil, Švejda
V roce 2017 slavíte dvacet pět let existence spolku Puchmajer. Vzpomenete si, kdy přesně a na jaký popud jste ho založili?
MJŠ: Založil ho Vladimír, nechť hovoří.
VM: O prázdninách po prvním ročníku na divadelní vědě jsme s několika kamarády u nás na chalupě natočili umělecký film na kameru osmičku. Pak jiný kamarád přišel s tím, že by bylo hezké jet vodu a hrát přitom divadlo pro vodáky. Nakonec se ty dvě party protnuly a vznikl Puchmajer, protože jsme měli pocit, že je nejvyšší čas předávat naše myšlenky dál. Ale z této původní sestavy Puchmajeru jsem dnes zůstal už jen já.
A první regulérní inscenaci jste uváděli v Divadle v Řeznické.
VM: Ano, v dobách ředitelky Doubravky Svobodové, ale to byla jiná Řeznická než dnes. Hráli jsme nějaké hříčky od Camiho, jak už to tak amatéři, kteří začínají, dělávají. Byly vtipné, ale nedocházelo nám, že to není taková legrace. Vydrželi jsme tam hrát jednu sezonu, pak jsme museli odejít. Autorskému divadlu jsme se začali věnovat až od naší druhé inscenace, po příchodu Martina.
MJŠ: Ale to musíš říct, proč nás vyhodili! Nebyli moc rádi, že kolega Mikulka o nich kriticky psal a zároveň tam hrál…
VM: Byl jsem jako student trochu naivní a myslel jsem, že to nevadí. Ukázalo se, že vadí. Ale určitě to nebyl ten jediný důvod.
Proč jste přibrali do souboru Martina J. Švejdu?
MJŠ: To ví Vladimír, proč si mě vybrali.
VM: Nejspíš nám někdo vypadl a potřebovali jsme soubor doplnit. Logickou volbou byli spolužáci na divadelní vědě. Švejda sice vypadal trochu divně, ale řekli jsme si, že to zkusit můžeme.
A proč zůstal?
VM: Byl divokej. Ovšem uvedl se tím, že se za mými zády – tu inscenaci jsem režíroval – domluvil s dalším hercem, že si zkrátí jednu scénu na půlku.
Pak se k vám přidal Jakub Škorpil.
VM: Měli jsme Jakuba vyhlídnutého, byl o dva roky níž, takový zajíček nepolíbený…
JŠ: O tři…
VM: Chtěli jsme ho sice až do nové inscenace, jenže jednoho dne dostal náš herec mononukleózu a my jsme nechtěli rušit představení. Tak jsme během odpoledne Jakuba naučili roli. Dostal za úkol stát na jevišti, mlčet a čekat, až dostane ránu. Od té doby se v divadle třese.
JŠ: Tak začít tím, že dostanete na jevišti pár facek…
MJŠ: Vzpomínáme tady jak starý zbrojnoši.
JŠ: A já měl připravenou vtipnou historku o tom, jak jsem se k nim přidal…
Tak prosím.
JŠ: Ne.
Kdo má hlavní slovo při zkoušení?
MJŠ: Režisér samozřejmě, jinak by bylo naše dohadování nesnesitelné.
Jak vypadá vaše zkoušení?
JŠ: Kdysi jsme zkoušeli dvakrát týdně čtyři hodiny, teď už nám stačí týdně jen jedna zkouška. První hodina je někdy vyčleněna pro takzvanou rozpravu o metodě. A platí zákaz říkat, tohle už udělal ten a ten slavný režisér v tom a tom roce… Abychom se při každé při netloukli Brookem.
Několikrát jste změnili název svého divadla a různě z něj odcházeli. Jak to bylo?
VM: Nejprve to byl Kulturně divadelní spolek Puchmajer, pak jsme se pohádali se Švejdou, odešel jsem a vznikl Antonín D. S.
MJŠ: Antonín je totiž křestní jméno Puchmajera.
JŠ: Rozešli jsme se v prosinci a v srpnu se podstatné části souboru narodily děti! To jsou ty čtyři hodiny dvakrát týdně volného času…
VM: A pak, když jsme se zase usmířili a začali hrát společně, pojmenovali jsme se Antonín Puchmajer D. S.
Jak byste charakterizovali vaše divadlo?
VM: „Přijď, bude to blbý, bude se ti to líbit.“
JŠ: Maminka se mě vždycky ptala, zda tomu bude rozumět. A tak už na nás delší dobu nechodí.
VM: Myslím, že na našich inscenacích nic nesrozumitelného není.
MJŠ: Možná pro tebe, ale ty jsi kritik.
Čtete recenze na svou tvorbu?
VM: Samozřejmě. A o těch, co napíšou zápornou recenzi, si myslíme, že to jsou pěkný debilové.
JŠ: Kdysi v mládí jsme na diskuzích po představeních zlobili a používali celý arzenál teoretických pojmů, abychom diskutujícím ukázali, že my víme a ztrapnili toho, kdo nás kritizuje. Ale upřímně – recenze opravdu čteme, zajímají nás a někdy se z nich i poučíme.
Co připravujete nyní?
VM: Poslední dobou už moc nezkoušíme s pevným textem. To je teď konec konců v divadle módní.
MJŠ: Já, přiznávám, už jaksi nemám silnou uměleckou žílu.
JŠ: To je ale dobrý titulek – Švejda nemá žílu.
Kam to chcete dotáhnout?
MJŠ: Na přehlídku seniorského divadla v České Třebové.
VM: To ale opravdu existuje, mají na to nějaký přesně určený věkový limit.
JŠ: Česká Třebová byl odjakživa náš cíl.
Komentáře k článku: Antonín Puchmajer D. S.: Česká Třebová – náš cíl
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
