Divadelní noviny > Zahraničí

Antropologické konstanty zadku aneb Dance goes queer

Letošní plakáty vídeňského festivalu nového tance ImPulsTanz byly výjimečně provokativní. Na jednom seděl naštvaný nahý faun – bulharský tanečník Ivo Dimchev, který vytrvale a hlasitě tematizuje homosexualitu a transvestismus, na jiném dřepěl velký nahý ženský zadek nad jehlovými podpatky. A vedle byly vždy nápisy předjímající pohoršený postoj: Za tohle platíme! Téma homosexuality, jakkoli dostává v programu ImPulsTanz velkorysý prostor, je však jen součástí obecnějšího trendu aktuálního tance – ten je dnes „queer“ v původním významu – podivný, bizarní, extrémní, praštěný.

Hypnotický tanec

Tematickou osou letošního festivalu ImPuls­Tanz bylo prolínání východních a západních tanečních tradic. Byla tomu věnována i rozsáhlá výstava ve Welt Museu (antropologické museum) uvádějící návštěvníky do světa tradičního asijského tance s odkazy k západovýchodním tanečním inspiracím.

Při setkání kultur logicky vyvstává moment odlišného chápání krásy. Na křižovatce východního a západního pojetí krásy ve spojení s aktuálním hledáním tanečních novátorů zahlédneme průhledy k oné „jiné kráse“, kráse zapovězených komnat – k pohádkové Medúze, která se v noci mění v podivuhodného hada. Kráse prapodivné a zneklidňující. Kráse queer.

V sólové produkci Думи мої / Dumy Moyi se mladý francouzský umělec Fran­çois Chaignaud inspiroval jihoindickým rituálním divadlem tejjam. Ústředním momentem tohoto rituálu je zjevení božského hrdiny v obrovském kostýmu z listí, květů a travin. Do kostýmu herci-šamanovi, který se na obřad připravuje fyzicky i spirituálně řadu dní, musí pomoci asistent. Obrovský kostým navozuje v šamanovi pocity vlastního božství. François Chaignaud se svým kostýmem přetíženým mnohabarevnými zářícími ozdobami, barevnými kameny a kovem, umělými květy, jehož konstrukce se kolem něho houpe a za zády mu trčí jako křídla, působil v malém temném prostoru backstage Volkstheatru obrovsky, jako zjevení. Pod kostýmem je tanečník nahý a obrovský nám připadá i jeho bílý zadek, který máme na dosah. A nahoře, pod bizarní předimenzovanou čelenkou, se vznáší bílý obličej v jakémsi vytržení. I jeho hlas, který posléze také uplatní, a změny jeho rejstříků, jsou jako z jiného světa. Nejde o repliku tejjam, ale o velmi osobní, manýristický – velmi queer – výklad této starobylé exotické formy. Intimní blízkost božské rituální postavy, která metafyzicky diváka přesahuje a vnuká mu posvátnou úctu, však byla, domnívám se, adekvátně transponována.

Tanec je „queer“ činností celou svou podstatou. Není vysvětlitelný nižádnou účelností, jedině snad „účelností“ energetickou a spirituální. A současný tanec se dal cestou stále většího ozvláštnění pohybu, větší grotesknosti, větší extatičnosti, většího šílenství obrazů. Tanec tak pojmenovává dosud nezveřejněné a nepojmenované zasuté stavy a emoce.

Absolutní tanec

Britský taneční prominent Akram Khan uvedl ve Vídni vedle svého Desh, který čerstvě známe z Prahy, i své poslední ansámblové dílo iTMOi (In the Mind of Igor). Název znamená asi tolik, že se choreograf pokusil ve své hlavě zrekonstruovat tvůrčí proces kultovního skladatele Stravinského. Pokud jde o hudbu, je však prakticky nepostřehnutelný. Přesto jde o nejvýraznější choreografii, kterou Akram Khan až dosud vytvořil. Předčí i velice úspěšnou Vertical Road, kterou jsme v Praze viděli předloni. Nová choreografie jde duchem v jejím směru a překračuje ho. Onen „duch“ spočívá v mystickém a extatickém prožitku mnohabarevného lidského rodu. Je to nejzazší výspa tanečního „multikulturního“ myšlení, k níž Akram Khan postupně dospěl. Oproti mystické monotematičnosti Vertical Road je nové představení navíc dramatem. Khanovi tanečníci v něm dospívají až k absolutnímu tanci. Není to však absolutno apollinské, nýbrž dionýské, živelné.

Do dramatu vpadáme hned od začátku. Temperamentní černoch vede vzrušenou taneční a gestickou řeč za světelnou clonou, k níž se chvílemi blíží, chvílemi za ní mizí. Africká taneční rozčilenost, působivost jeho tmavé pleti, artikulovanost těla, jeho výřečnost a taneční slovní zásoba jsou neuvěřitelné. Platí to i pro ostatní tanečníky. Asijské, evropské i africké taneční dialekty se slévají v univerzální virtuózní styl, v němž však nezanikají, nýbrž se zúročují v individuální hlasy. Taneční monolog východoasijské tanečnice přináší – v protikladu k africkému temperamentu – submisivní roztržitost polodětské masochistické panenky. Jde o jiný současný odstín queerness – tzv. tanec dětského tělíčka – detarame –, který je po butó posledním výhonkem nekonformního tance v Japonsku. Je složen z mátožných nekoordinovaných pohybů duchem nepřítomné a svévolné loutky. Vznikají z nich variace plné magických nelogičností podobných chování spiritistického média.

Jsou tu momenty, kdy jako bychom zahlédli nějaká středověká skákavá carmina burana v temperamentním sborovém provedení jiných ras.

Obecným majetkem se dnes už staly bizarní techniky hip hopu, který rozšířil – vedle technik orientálních, afrických a dalších – virtuózní možnosti současného tance. Zde je to hip hop přetavený do orgiastické mystiky. Tu podporuje zenová scénografie – černý rám vznášející se ploše nad středem scény a uprostřed nad ním velká zlatá koule. Dají se do pohybu až v samém závěru; v jejich stínu provádějí dvě obnažené postavy, mužská a ženská, tajnou hierogamii. Pozoruhodné je, že toto extatické představení nepředvádí nic explicitně erotického. Nahota je velmi cudná. Tanec začíná zuřivostí, končí mystikou.

Meskalinový tanec

Jedna šílená scéna z Khanova představení – zrození ďábelského červa s dlouhými srpovitými tykadly – až magicky připomínala siluety Svěcení jara Kanaďanky Marie Chouinardové (jde o citaci? skrytý drápek Stravinského?). Proslulou tvůrkyni pro choreografii z roku 2011 oslovila kniha poezie inkoustových kreseb-skvrn belgického surrealisty a experimentátora s meskalinem Henriho Michauxe. Vzala doslova název jeho sbírky Mouvements (Pohyby) a v černých inkoustových skvrnách přečetla s bezprostředností géniů pohybový scénář své produkce Henri Michaux: Mouvements.

Na bílém pozadí se v rychlém sledu promítají Michauxovy grafiky a stejně bleskurychle probíhají po bílé podlaze černě odění tanečníci. Trojrozměrně a kineticky realizují Michauxovy plošné tvary. Tanečníci vnímají tyto skvrny jako prehistorické malby. Z pahýlů a patvarů čtou poselství o lidských tělech. A nejen to; podávají i různočtení těchto grafik. Pohlížejí na ně z různých úhlů pohledů – nadhledů, podhledů, realizují je individuálně či ve skupině, doplňují scházející části (třeba kmitavým) pohybem, převislými rukávy svých černých kostýmů. A čtou ty grafiky také jako optický klam, přičemž sami nové optické klamy vytvářejí. Je v tom postřeh a vtip, přesnost a dynamika. A výjimečná originalita.

Choreografie je uzavřena obrazem, v němž se pár tanečníků koupe v stroboskopickém zářivě bílém světle jako v negativu inkoustu. Můžeme si pod tím představit okamžik tzv. luxace, zázračného přesvětlení ve vrcholném okamžiku eleuzínských mysterií. Nebo meskalinovou ex-stázi; jak kdo.

Incestní tanec

Choreografie pro tři tanečníky Divertimenti belgického/amerického choreografa Davida Hernandeze si kladla za cíl zkoumat krásu a kupodivu tomu také dostála. Odehrávala se v monumentální pseudohistorické dvoraně Welt Musea, na mramorové podlaze a mezi mramorovanými sloupy, a působila jako jakési mlčenlivé drama hříchu. Dva muži (jeden by mohl být Savonarola, druhý Othello), hubená žena chlapeckého vzezření (vypadala jako zestárlá Beatrice Cenciová). Ležérní elegance kostýmů – střídmé barvy, ušlechtilé látky, malý dotek brokátové vestičky, lehký náznak chitonu Diany, vybraný evropský vkus.

Pokud jde o krásu, hledal choreograf její meziprostory unikající mezi obligátními vrcholy tance, jak je obvykle zachycují fotografické momentky (Chvíle, v nichž se tanečníci stávají půvabnými zrůdami, říká sám choreograf). Zajímaly ho v křeči stažené tváře, nahrbená záda, pohledy upřené do země, prapodivná incestní protažení a propletení údů, nepatřičné posuny po podlaze. Právě z těchto queer momentů, určených obvykle ke skartaci, vytvořil svůj taneční slovník. Zůstal přitom plně v západní umělecké tradici s hudbou Bacha a Buxtehuda i čitelným basic jazykem současného contemporary a prokázal, že k podivné kráse lze dospívat z kteréhokoli tanečního jazyka – nejenom z východního, nejenom z jazyka tanečních subkultur, ale i západního, vcelku standardního.

Krystalizující tanec

Myšlenková premisa inscenace Lego Love rakouského choreografického premianta Chrise Haringa byla jednoduchá a nikterak nová – oslava panerotismu jako principu vznikání a jako cíle veškeré živé tkáně. Choreograf zamýšlel vytvořit bakchanálie; v chladném pohledu se tato choreografie může jevit i jako estetizovaný gruppensex. Slovo „lego“ je v titulu matoucí a naštěstí ho Haring nenaplnil. Ano, tanečníci se k sobě přibližují, aby prozkoumali, jakým způsobem se mohou propojit, ale místo toho prorostou a rozrostou se – jsou totiž živí. Strategií jejich přibližování jsou jakési „divnotance“. Před našima očima rostou a rozrůstají se živé krystalické struktury třinácti tanečníků. I intenzivní hříšně barová barevnost světla je queer. Díváme-li se čistým zrakem, postupně nám nemůže uniknout, že Haring z chatrné prostinké premisy dospěl – skrze živá těla tanečníků – k obrazu velké krásy. Pro nás je rovněž zajímavé, že jedním z vedoucích, nejvýraznějších tanečníků je tu Martin Dvořák z brněnské ProArt Comp.; dokazuje tak, že umí stát na straně prapodivnosti i na straně krásy.

Antropologický tanec

Mladí choreografové Cecilia Bengoleaová & François Chaignaud jsou vášnivými návštěvníky nočních klubů. Poznávání jejich tanečních subkultur je pro ně antropologický výzkum (Cecilia Bengoleaová, ženská polovina choreografického dua, je ostatně vystudovaná taneční antropoložka). Jejich produkce Altered Natives say yes to another excess – TWERK začíná nekonečným točením pětičlenné, bizarně vymóděné skupiny tanečníků po prostoru. V neschopnosti těchto queer dervišů přestat je něco až dětského. Představení je sbírkou různých tanečních excesů. Bizarní partneřina není vzdálena živočišným naskakováním a zápasivosti tanečníků Wima Vandekeybuse, ale v hravém, téměř dětsky nevinném a nestoudném provedení. Představení končí dlouhou skupinovou etudou twerku. Jde o módní výstřelek amerických tanečních klubů – techniku shaků zadkem, většinou s oporou rukou. Tanečníci předvádějí tyto shaky ve všech možných i nemožných polohách, i skupinově – zaklesnuti nebo naskládáni jeden na druhém. Docilují v tom slušné (tedy spíš neslušné) virtuozity. Po všech částech těla, které postupně v průběhu 20. století tanec osvobodil – bosé nohy, boky, rozpuštěné vlasy, břicha, prsa, bicepsy – tak došlo i na antropologickou konstantu zadku…

• Autor: Nina Vangeli
• Publikováno: 3. října 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Antropologické konstanty zadku aneb Dance goes queer

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ