Apolena Vanišová
(1986) vystudovala režii na KALD DAMU pod vedením profesora Karla Makonje, nyní pokračuje v doktorském studijním programu. Intenzivně se věnuje otázce divadelní instalace. Její poslední práci – instalaci Kračun – jsme věnovali FOTO minulého čísla DN. Dlouhodobě spolupracuje s performerem a hudebníkem Petrem Krushou Krušelnickým.
Co vás přivedlo k divadlu
Rodiče. Bydleli jsme v Plzni, za rohem od Divadla pod lampou, kde oba dva působili. Když jsem byla úplně malá, v našem obýváku zkoušela tátova kapela Smíšený pocity a v mém pokoji často přespávali členové kapel, které v Lampě hrály. Spali u mě třeba RDF nebo Sabot. V té době jsme také jezdili do Plas na sympozia a festivaly Hermit. Pak táta začal pracovat v Alfě, kde jsem s ním trávila spoustu času, především na zkouškách – v páté řadě, na místě číslo osm.
Největší divadelní zážitek
Teatro Tatro: Minas Tirith – Minas Morgul. Byla jsem malá a strašně moc se bála!
Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste ráda zašla na kus řeči
S Karlem Makonjem. Moc mi chybí.
Hra/námět, který vás přitahuje a který byste chtěla zpracovat
Paměť mojí babičce. Několik generací žen, který ať dělaj, co dějaj, nevyhrabou se z marasmu, do kterýho se narodily. Když opomenu mongolskou kulisu, je ten příběh palčivě přítomný, aktuální.
Umělecké disciplíny, žánry či formy (výtvarné, literatura, film, divadlo, hudba…), které máte ráda a kterým se naopak vyhýbáte
Největší radost mi většinou udělá umění, na které narazím náhodou. Ať už je to neplánovaná návštěva galerie, okolo které procházím, nebo knížka, kterou dostanu. Všechno, co mám v diáři, má nakonec vždycky trochu pachuť práce. A co mě zajímá nejvíc, jsou umělecké formy, které nacházím v ulicích. Nemyslím street art, ale obrazy, které v daný okamžik vidím. Nápisy na zdech, které se propojují s kontextem dne, nezáměrně vytlačené stopy v betonu otevírající v mé mysli všemožné příběhy, nahodilé choreografie kolemjdoucích, zpívající romské děti.
Historická či současná osobnost, divadelní/filmová/literární či reálná postava, která je vám citově nejblíže a – naopak – která je vám vzdálená
Krusha. I přesto, že je jeho krušování někdy opravdu dost silný kafe, je mi nejbližším kolegou, učitelem, kamarádem. Blízké je mi jak jeho divadelní myšlení, tak jeho způsob práce. Současně se mi ale neustále vzdaluje vyhraněně negativistickým pohledem na život a přístupem k němu.
Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete
Mandloň. Oblibuju si její zarputilost, se kterou přežívá i ve skalních puklinách na svazích vyprahlých hor, kde statečně plodí. Nenápadné stromy-matky ukrývající svoje dozrávající jádra v peckách, do kterých se holýma rukama člověk nedobije.
Etické či jiné hranice, za které byste nešla
Pokud od překročení dosud stávající hranice očekávám přínos pro společnost, obhájím si toho sama před sebou celkem dost. Nedotknutelné jsou pro mě ale děti, ať to zní jakkoli pateticky.
Umělecký/divadelní sen
Vlastní prostor, který bych spravovala. Prostor otevřený všem druhům umění, především žánrům na okraji a outsiderským umělcům.
Kým/čím byste byla, kdybyste se nevěnovala divadlu
Byla bych majitelkou pojízdného bistra s malým skleníkem na střeše. A v tom skleníku, mezi šalvějí a tymiánem, bych samozřejmě měla postel.
Plus: Zajímá vás umělecká kritika?
Zajímá. Ještě pořád totiž věřím, že mi kritika může dát dobrou zpětnou vazbu, přinést zajímavý podnět nebo mi napomůže něco odhalit. Většinou se to nestává, ale mohlo by. Trochu mě unavuje záplava prázdných popisů inscenací, ze kterých je navíc často patrná kritikova divácká nepozornost nebo minimálně jeho nedůslednost.
Komentáře k článku: Apolena Vanišová
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
