Divadelní noviny > Rozhovor

Apolena Veldová: Chci to aspoň zkusit!

Od září nová umělecká šéfka činohry Divadla J. K. Tyla (DJKT) v Plzni, herečka Apolena Veldová, prožila podstatnou část své kariéry v Ostravě, ale zná ji i publikum Švandova divadla, kam odešla přesně v tom okamžiku, kdy se už zdálo, že na severu Moravy zakotví definitivně. A v červnu ukončila pátou sezonu jako členka činoherního souboru DJKT v Plzni.

Váš otec Josef Velda byl dlouholetým členem pražského Národního divadla. Lákalo vás herectví právě proto?

K divadlu jsem samozřejmě díky tatínkovi tíhla. Ale do divadla jsme chodili především kvůli mamince, která kdysi chtěla být profesionální herečkou, ovšem zvítězila povinnost k vedení domácnosti. Navštěvování divadla byla přirozená součást našeho života. Můj první divadelní výstup, coby čtyřleté divačky, se odehrál při jedné z návštěv tátova představení. Seděla jsem s maminkou v lóži, na jevišti můj tatínek a paní Medřická. Já jsem se v lóži postavila a na celé kolo jsem křičela: Nech mýho tatínka!

Měla jste úspěch?

Prý veliký, hlavně mezi tatínkovými kolegy. Ale já si to moc nepamatuju, mám uchovaný jen ten vjem, nic víc.

Neúčinkovala jste na jevišti v dětských rolích?

Ne. Myslím, že by mi to naši ani nedovolili. Maminka možná, ta by už tehdy mě i bratra viděla na divadelní dráze ráda, ale táta byl proti. Poprvé mi povolil vstup na jeviště až v mých dvanácti letech, kdy jsem účinkovala na scéně tehdejšího Realistického divadla ve hře Stavitelé mohyl.

Sešli jste se s bratrem vůbec někdy na jevišti? Zdá se mi, že jste se spíš míjeli…

Ano, míjeli. On na konzervatoři končil, když jsem já nastupovala, a ani v divadlech jsme se nesešli. Jediné místo, kde jsme vystupovali společně, byly Poděbradské dny poezie, kam nás organizátoři pozvali na vzpomínkový večer jako někdejší několikanásobné vítěze. Takže jsme se setkávali spíše na takovýchto projektech. A už se to nezmění. Bratr divadla úplně nechal a plně se věnuje dabingu – nejen jako herec, ale především jako režisér.

Aspoň to zkusit!

Říkala jste, že si váš otec nepřál, abyste se stali herci. Nakonec jste s bratrem na konzervatoř šli. Jak se to seběhlo?

Rozhodující slovo měla vždy naše maminka. Původně pracovala v Československé televizi, pak s námi zůstala doma. Táta chodil do divadla, živil rodinu, a tak byl pořád pryč. Maminka měla dost času se nám věnovat a tím pádem naše směřování ovlivnila. Bavilo ji připravovat nás na recitační soutěže. Když táta chystal pořady mimo divadlo, dělala mu dramaturgii, pomáhala vyhledávat podklady. Je frankofilka, doma jsme měli francouzské časopisy, v těch maminka vyhledávala zajímavé literární tipy. Byla vlastně takovým dramaturgem celé rodiny! Tatínek sice mnoho času na rozmlouvání herectví svým dětem neměl, ale u bratra byl nejdřív úspěšný. Bratr nastoupil na gymnázium, jenže zasáhla náhoda. Právě v té chvíli si ho vybral režisér Moskalyk do role mladého Jana Hamra v seriálu Nejmladší z rodu Hamrů. Při natáčení se potkal s Jiřím Valou, který vedl hudebně dramatické oddělení na konzervatoři. Ten přemluvil tátu, aby Martina pustil ke zkouškám. Bratr po půl roce na gymnáziu udělal zkoušky na konzervatoř a z gymnázia odešel.

Jak to bylo s vámi?

Hlásila jsem se na gymnázium, ale nevzali mě, a tak jsem měla povoleno na konzervatoř jít. Táta mi to samozřejmě rozmlouval, varoval mě, že holky to mají u divadla těžší, že nemají tolik příležitostí jako kluci, že jednou budu chtít mít rodinu a vznikne problém, jak ji s divadlem skloubit. Já ale stále opakovala: Já vím, já vím. Ale chci to aspoň zkusit! A tak maminka vybrala monology a tatínek mě na zkoušky připravil. Paradoxem je, že podobnou „rozmlouvací taktiku“ používám nyní vůči zájemcům o přípravu na uměleckou školu i já…

První profesionální angažmá jste získala v Ostravě. Jak k tomu došlo?

Velkou náhodou. V Ostravě ve Státním divadle, dnes Národním divadle moravskoslezském, chystali Othella. Režíroval Jan Kačer. Všechny role byly alternované a jim vypadla na poslední chvíli jedna z Desdemon. Jan Kačer se ptal kolegů v Ostravě, jestli neznají nějakou mladou holku. A Stanislav Šárský, jeden z Othellů, byl kamarádem našeho rodinného přítele Bořivoje Navrátila, který věděl, že sháním angažmá. A tak mě doporučil. Byla jsem v posledním ročníku na konzervatoři, bylo mi devatenáct let, a šéf souboru a dramaturg se na mě přijeli podívat. Zrovna jsme hráli jen večer šansonů a písniček, zpívalo se na mikrofon a náhodou… mně ten mikrofon nezapnuli. Zpívala jsem tedy naživo. Jak mi pak řekli, výpadek mikrofonu byl výhodou, slyšeli můj nezkreslený hlas. Souhrou těchto náhod a hereckého štěstí jsem byla obsazena do role Desdemony. A tak jsem 1. listopadu 1985 odjela do Ostravy za svou první a hned velkou rolí.

Ostrava – profesní i životní křižovatka

Kvůli Ostravě jste prý dokonce odmítla i své vysněné angažmá v Plzni.

To bylo tak – když jsem ve čtvrtém ročníku na konzervatoři hledala angažmá, obesílala jsem i Plzeň, ale nepořídila jsem. Půl roku po mém nástupu do Ostravy se Plzeň ozvala. Dostala jsem nabídku od pana režiséra Ševčíka. Ale přišlo mi neslušné odejít po tak krátké době z Ostravy, kde mi věřili a dávali práci. Jan Kačer pro mě dokonce napsal roli v Pekaři Janu Marhoulovi – Slečna Veldová. Soubor tam výborně fungoval. Byla to rodina a škola zároveň.

Na koho nejčastěji vzpomínáte?

Na Stanislava Šárského, který mě provázel a provází od Othella dodnes. Odcházeli jsme společně do Prahy, do Švandova divadla, stále si píšeme z dovolených, jsme přátelé. Standa byl moje první divadelní láska – hráli jsme spolu hodně, a přesto si dodnes vykáme. A velmi nás to baví! A také vzpomínám na Honzu Fišara. To byl jediný člověk, kterého jsem v Ostravě znala, když jsem tam nastupovala. Potkávali jsme se totiž na recitačních soutěžích v Poděbradech. Je to taky pořád můj kamarád. Ale kolegů, které bych chtěla a měla jmenovat, je mnohem víc.

Jan Kačer byl vaším prvním režisérem. Čím byl výjimečný?

Herec měl pocit, že svůj tvůrčí proces řídí sám, že je v jednání a hledání herecké cesty k roli absolutně svobodný, nesvázaný… a při zpětném pohledu zjistí, že byl nenápadně veden k cíli, který si pan režisér vytyčil. Tím, že se herec cítil svobodný, získával sebevědomí, které je pro hereckou práci důležité, neboť otevírá dveře dalšímu tvůrčímu hledání.

S manželem (Milanem Kačmarčíkem) jste se potkala, když přišel do angažmá?

Ne. Jednou se na mě přišel do divadla podívat, protože od jedné spolužačky na mě dostal ne právě pěkné reference, a tak si je chtěl upřesnit. Přijel, podíval se na představení a pak na mě počkal. Později mi říkal, že mě do té doby potkával na ulici a pamatoval si, že jsem nosila velké klobouky, což se do Ostravy těch let moc nehodilo… Teprve později nastoupil do stejného angažmá.

Hráli jste spolu?

V Ostravě jsme spolu partneřili minimálně, hlavně z provozně-rodinných důvodů. Milan totiž nastoupil do angažmá v době, kdy se nám narodil syn, takže bylo důležité zajistit večerní hlídání. V následujícím společném angažmá ve Švandově divadle jsme už spolu hráli více – například Oberona a Titanii ve Snu, Arbenina a Baronesu v Maškarádě.

Je stejné divadelní angažmá v soukromém životě problém? Na čem je založeno herecké manželství?

Herecké manželství je založeno na stejných základech jako každé jiné – na toleranci a na zodpovědnosti. Když jsme byli mladí, stávalo se, že jsme si domácí neshody přinesli i na jeviště. Ale tam to nikoho nezajímalo, všichni mají své problémy. Proto jsme se s léty naučili rozlišovat domov a zaměstnání. Je pravda, že to jde jen směrem k divadlu, problémy z divadla si domů nosíme a rozebíráme je. V tom je výhoda hereckého manželství – druhý ví, o čem se hovoří. A existuje jedna rodinná zásada – o prázdninách se o divadle nebavíme. I tady ale mohou nastat výjimky – třeba když během prázdninových výletů navštívíme nějaké představení.

V Ostravě vás potkala jedna z vašich nejvýznamnějších rolí – Emilia Marty ve Věci Makropulos, za kterou jste byla v roce 1995 nominována na Cenu Thálie. Co vám z této inscenace utkvělo v paměti?

Nemá se tak dlouho žít… Zkoušeli jsme půl roku poté, co mi umřel tatínek. Celý ten monolog o smrtelnosti byl pro mě ovlivněný touto smutnou událostí. Navíc nebylo samozřejmé, že budu Emilii Marty hrát právě já. Tehdy se role obsazovala herečkami ve zralém věku a v souboru byly dvě kolegyně, které věkově odpovídaly. Ale režisér Radovan Lipus si spočítal, že Čapek udává přesný věk… Emilii Marty by mělo být 33 let. Mně bylo právě tolik, a proto se rozhodl, že obsadí mě.

Které další postavy ve své dosavadní kariéře považujete za nejzásadnější?

Shakespearovské. Dramata i komedie. Komedií je asi víc. Zajímavé je, že například Kateřinu ze Zkrocení zlé ženy jsem v Ostravě hrála současně ve dvou různých inscenacích. Nejdříve jsem ji nazkoušela v Komorní Aréně v Ostravě, po půl roce ji připravil Juraj Deák v Národním a obě se hrály zároveň. Koncepce se lišily závěrem. V Aréně byla drsnější, v Národním byla více divákům „po srsti“. Juraj Deák to inscenoval tak, že Kateřina prozře a stane se z ní opravdu hodná žena. V Aréně boj začal oba vlastně bavit a konec naznačoval, že bude pokračovat i po svatbě. Tenhle konec byl pro mě – jako ženu – zajímavější.

Jak to bylo před třiceti lety

V Ostravě jste prožila i rok 1989 a zapojila se přímo do stávky divadelníků.

Vše se v prvních dnech odehrávalo venku. Besedy v divadle nám zakázali, stáli jsme tedy na parapetech oken Divadla Jiřího Myrona a vyvolávali prohlášení lidem, kteří se srocovali pod okny. V těch dnech musel vždy někdo zůstat v divadle, abychom se dostali zpátky. Kdybychom odešli všichni, vrátní by nás dovnitř nepustili.

Jak to všechno v Ostravě začalo? Pokud vím, ještě 19. listopadu se hrálo.

Lidé tehdy neměli vůbec žádné informace. V zákulisí Divadla Jiřího Myrona probíhala v neděli 19. listopadu bouřlivá diskuse o tom, jestli se hrát bude, nebo ne. Ten večer se mělo hrát pro takzvané svozy. To byl také jeden z důvodů, proč bylo obtížné poslat lidi zpět autobusy domů. Hlasovalo se o tom a starší kolegové, na které se velmi dalo, řekli, že by se hrát mělo, protože diváci nevěděli vůbec nic. Dostali jsme z Prahy první provolání o tom, proč se stávkuje, co se stalo na Národní třídě. To provolání jsme pak četli před každým představením.

Vy jste ho četla ten první den…

Sebrala jsem v sobě všechnu odvahu, kterou jsem měla, a řekla, že to přečtu. Vylezla jsem na forbínu, hrozně jsem se klepala, vůbec jsem nevěděla, co se bude dít, a přečetla jsem to. Lidé začali ohromně tleskat, bylo to úžasné. Představení se odehrálo, ale bylo poslední. Následující den, v pondělí, se konala schůze, kterou svolal Svaz českých dramatických umělců, organizace napojená na komunistickou stranu. Pozvali si nás a vysvětlovali nám, že není správné, co děláme. Do toho šla pod okny obrovská manifestace studentů, kteří křičeli: Umělci jdou s námi!

A jak to bylo dál?

Vstoupili jsme do stávky, nehráli jsme a začali besedovat s lidmi, stále ještě venku. Lidé se zastavovali a poslouchali. Komentovali to a občas nám i nadávali. Ostrava je specifické město, takže ne všichni byli vstřícní. Kolegové utvořili výjezdní skupinky, tajně se dostávali do továren a vysvětlovali lidem situaci. Z médií nebylo možné se dozvědět nic, právě naopak – ideologie je stále ještě měla ve své moci. Čekalo se, až se přidají dělníci a horníci. To byl zásadní okamžik. Za několik dní jsme už mohli pořádat besedy v divadle. Myslím, že to byl čas, kdy člověk rozpoznával charaktery svých blízkých přátel i vzdálených nepřátel. Ale převažující pocit z té doby je ohleduplnost lidí jednoho ke druhému.

Směr Praha

Proč jste nakonec z Ostravy odešli?

Mohli jsme z Ostravy odejít už dříve – v roce 1991 dostal můj muž nabídku z Plzně, já jsem měla jít s ním. Ale otěhotněla jsem. A tak jsem už podruhé dala Plzni kopačky. Zůstali jsme v Ostravě. Narodil se nám syn. Rostl, bylo mu deset let a my jsme měli opravdu úplně všechno. Rodinu, zázemí, práci. Uvažovali jsme o tom, že si v Ostravě koupíme dům, že je to zkrátka město, kde máme zůstat. A tehdy přišel hostovat Michal Lang. Obsadil nás do inscenace a oběma, i našemu kolegovi Standovi Šárskému, nabídl angažmá ve Švandově divadle v Praze. Ale byl tu syn – měl v Ostravě kamarády, kroužky. Nevěděli jsme, jak by stěhování přijal. Zeptali jsme se ho a on rozhodl za nás: Jedeme!

Jaký byl návrat do rodného města?

Začínala jsem úplně od nuly. Všechny kontakty, které jsem měla, už neplatily.

Nechtěli jste se vrátit?

Po půl roce v Praze jsem si říkala, že jsme udělali chybu, že jsme měli zůstat v Ostravě, kde jsme měli svoji jistotu. Za dalšího půl roku jsem si ale řekla, že jsme udělali správně. Nakoplo nás to úplně jiným směrem. Mimochodem, syn si zvykl během osmačtyřiceti hodin.

Jak jste si zvykli vy?

Učili jsme se nové věci, potkávali nové lidi, poznávali novou formu divadla i herectví. Michal Lang mě naučil dívat se na herectví jiným způsobem, ze kterého čerpám dodnes i ve své pedagogické činnosti. Ráda vzpomínám na Kostelničku, kterou jsem s ním dělala. Na studiové inscenace, jichž byl i autorem. Michal je složitá osobnost a práce s ním není jednoduchá, ale výsledek je – podle mého – vždy něčím zajímavý. A když mluvíme o studiových inscenacích, musím se zmínit i o spolupráci s Natálií Deákovou, která nasměrovala mé další pracovní působení. Tedy o spolupráci na hře Parchant Marilyn.

V roce 2013 jste ze Švandova divadla odešla. Napotřetí konečně do Plzně.

Do Plzně jsem šla kvůli Natálii. Znala jsem ji nejen ze Švanďáku, ale i z jejích studií na DAMU, viděla jsem některé její práce v DISKu. V něčem mi připomínala právě Michala Langa. Ona je typ režiséra, který neprezentuje sebe, ale svou režijní vizi skrze herce. To mě baví. Ona mě baví. A v té době jsem se už ve Švandově divadle necítila dobře. Natália se tehdy chystala na šéfovské místo do Plzně a dala mi nabídku odejít s ní. A tak jsem opět poprosila o radu svého – tehdy už dospělého – syna. Cítil, že potřebuji změnu, a jasně mi to řekl. Nabídku jsem tedy přijala. Do třetice to vyšlo.

Co vám ve Švandově divadle nejvíc vadilo?

Přestal mi vyhovovat směr umělecké tvorby. Nerozuměla jsem mu jako herečka a nelíbil se mi ani jako divákovi. Divadlo postavené na příběhu, hereckých výkonech, myšlence, slovu a vztazích, divadlo, za kterým jsme odcházeli do pražského angažmá, se vytrácelo.

Plzeň napotřetí

Teď je vaším působištěm definitivně Plzeň. Nakolik se stala vaším domovem?

Líbí se mi tu. Město mi trochu připomíná Ostravu. Snad se Plzeňané neurazí. Je taky tak přehledné, cestou do centra potkáte spoustu známých. A má krásné okolí. Lidi tu mají divadlo rádi, vyhledávají ho. Máme dobrý soubor, velké jeviště…

Co vám přineslo Divadlo J. K. Tyla nového jako herečce?

Mohu spolupracovat s režiséry, se kterými jsem se ještě nesetkala. Například s Michalem Vajdičkou. To pro mě bylo velice zajímavé, inspirativní a dobrodružné zkoušení. Stejně tak s Martinem Čičvákem. S ním bych se v Praze také určitě nepotkala. A stoprocentně bych se nepotkala s Jánem Šimkem, se kterým jsme dělali dokumentární inscenace. Baví mě, že s ním je práce na inscenaci společnou tvorbou.

Jaká role vám z dosavadních plzeňských nejvíce utkvěla v paměti?

Samozřejmě ta první, Barbara v Srpnu v zemi Indiánů. Byla úplně jiná, než na co jsem byla zvyklá v posledních letech ve Švandově divadle, kde se dělalo především autorské divadlo a kde jsem si odvykla učit se velké texty. Zásadní pro mě byla Margaret Thatcherová – skutečná postava v pro ni hodně vyhrocených letech. Musela jsem se naučit pracovat s minimální mírou výrazu, což pro mě bylo něco nového. A Tylova Drahomíra – to byla výzva. Popasovat se s jeho textem bylo náročné, ale učila jsem se ho ráda. Shodou okolností se v té době zkoušela ještě studiovka Padesát odstínů. A musím říci, že Tyl se mi učil snáz a rychleji než civilní text studiové inscenace. Drahomíru jsem hrála ráda. Ale i to, že jsem si sáhla na pohádku Bob a Bobek, byla pro mě zajímavá zkušenost. Možná i proto, že ji režíroval syn a bylo to oboustranně velmi náročné.

Váš syn vystudoval režii na DAMU. Čekala jste, že se vydá ve vašich stopách?

Trochu nás to překvapilo. Stejně jako kdysi moji rodiče mě jsme ho s manželem od divadla zrazovali. Zdálo se ale, že ho baví úplně jiné věci. Jediné, k čemu jsme ho vedli, byla četba a přednes textů. Když sháněl v patnácti letech brigádu, začal pracovat jako uvaděč ve Švandově divadle, pak tam dělal inspektora hlediště. Že si podal přihlášku na DAMU na režii, nám prostě oznámil. Teď je na volné noze, režíroval třeba na Kladně, v Plzni, Ostravě, Praze, spolupracuje s Českým rozhlasem. Pokračuje v doktorandském studiu na DAMU a zároveň se sám stane pedagogem. Musí se ohánět, ale doufáme, že je spokojený. Díky tomu budeme spokojení i my s manželem.

Angažmá v Plzni pro vás znamenalo návrat k typu divadla, u nějž jste prožila nejvíce let. Od září jste novou uměleckou šéfkou činoherního souboru DJKT. Budete při jeho vedení vycházet i ze svých zkušeností z Ostravy?

Jednoznačně. Léta prožitá v Ostravě mě ovlivnila natolik, že z těchto zkušeností chci vycházet, ať jsou kladné, či záporné. V podstatě jsem tou cestou už vykročila. V provozu NDM v Ostravě ještě stále pracují „staří známí“, takže jim kladu e-mailové dotazy a hledám možné společné varianty řešení.

Máte v tomto smyslu nějaký vzor?

Dalo by se říci, že vzorem, ale třeba i varováním jsou pro mě všechny etapy, kterými jsem si v Ostravě prošla – od socialistického řízení přes dobu revoluční, dobu odlivu obecenstva až po období šéfování Juraje Deáka, kdy jsem v Ostravě zažila krásných deset fungujících let.

S jakými představami a s jakou koncepcí do nové funkce vstupujete?

Budeme pokračovat v linii příběhového, sdělného divadla, které bude diváky zajímat, bavit a provokovat. Nemyslím formálně, ale myšlenkově a emocionálně. Tak, aby to zajímalo a bavilo diváky i herce.

Máte představu konkrétních autorů či témat?

Preferovaných autorů je strašně moc, jenže k dosažení cíle nevedou představy, ale skutky. Můžeme mít představu, že nasadíme něco, co se tu dlouho nehrálo, uvažujeme o dramaturgických zvláštnostech, ale pak je třeba vzít v úvahu, zda na to máme vhodný soubor, zda to jeho členy posune dál a jestli je režisér, kterého oslovíte, pro vybraný titul vhodný a bude-li mít do něj chuť. A zároveň je třeba vzít v potaz, zda obsah i forma budou pro diváka sdělné.

Podílela jste se již na podobě sezony 2019/2020. Jaká bude?

Ano, podílela. Po domluvě s Natálií Deákovou a všemi dramaturgy uvedeme Čapkovo R.U.R., pak přijdou dvě komedie – Brouk v hlavě a Každý má svou pravdu Luigiho Pirandella, artová adaptace filmu Luchina Viscontiho Soumrak bohů v režii Natálie Deákové. V Novém divadle uvedeme situační komedii Španělská muška. Na další sezonu plánujeme Kupce benátského a hru Herkules a Augiášův chlév Friedricha Dürrenmatta.

Plzeňský soubor se poslední dobou hodně obměňuje. Jak to vnímáte? Neztrácí se tak charakter stálého souboru ve smyslu vnitřní soudržnosti?

Pevné jádro má soubor pořád. Na něj se nabalují noví lidé. Vždyť i my jsme byli před pěti lety náplavy. Přišlo nás najednou asi pět, jádro nás přijalo a snad jsme je i něčím občerstvili. Myslím, že je to čas od času potřebné. Nové impulsy jsou náročné, ale osvěžující. Teď jsme angažovali spoustu mladých lidí a já se těším, že jejich energie přinese do divadla novou vzpruhu.

Budete mít ovšem v nové funkci ještě čas na aktivity svého inscenačního týmu MOPED? Neplánovala jste se vydat s MOPEDem sama i na jinou scénu než DJKT ve vlastních produkcích?

MOPED vznikl v Plzni a patří do Plzně. V této sezoně na podzim připraví interaktivní pohádku pro pět repríz předplatitelského publika. Do ní zapojíme děti ze vznikajícího dramatického studia, které funguje nově od září při činoherním souboru. Pohádka bude podle předlohy Františka Hrubína a pojmenovali jsme ji Jedenkrát Šest pohádek. Doufám, že předlohu děti trošku znají. A když to znát nebudou, naučíme je to. A doufám, že tím aktivity týmu MOPED neskončí…

Začátek sezony patří v Plzni Mezinárodnímu festivalu DIVADLO. Sledovala jste jej v posledních letech? Co vás zaujalo?

Ano, sledovala jsem festival, když mi čas a práce dovolily. Vítám tím i možnost vidět pražská představení, která mi v Praze unikají. Je zajímavé vidět, kam až se mohou divadelní formy vyprofilovat. Někdy mě to děsí – s divadlem to už třeba nemá mnoho společného, jde jen o šokující účinek. Ale na některá představení – například berlínského divadla Schaubühne – se vždy těším. A když nepřijedou do Plzně, mám alespoň důvod udělat si s manželem výlet za hranice.

Čím je pro vás divadlo?

Ve stručnosti bych řekla, že divadlo je pro mne dalším životním partnerem, hned po manželovi. Život s divadlem je překvapivý, nekonvenční a mnohdy zábavný. Vyžaduje toleranci, respekt a hodně času.

Jaké by podle vás mělo být dnešní divadlo? Jak v něm sdělným způsobem ztvárnit etický a morální rozměr?

Divadlo by mělo provokovat lidi k přemýšlení – o vlastním životě, o společnosti, o vztazích, o světě. Jsou různé způsoby, jak toho docílit – humorem, emocemi, slovem, příběhem… Jde o společné setkání jeviště a hlediště, kdy se divák stává spolutvůrcem toho kterého představení. Divadlo by nemělo mít funkci chlácholivé chůvy, která dítě ukonejší do bezmyšlenkovité chvíle před usnutím. To ale neznamená, že se divák nemůže uvolnit, zasmát, odpočinout si od životních trablů – třeba tím, že zjistí, že existují příběhy a osudy stejné, možná i horší. Budeme-li morálně a eticky uvažovat o tvorbě, kterou lidem předložíme, třeba se to v hledišti zúročí. Divadlo je obrazem doby, jak říká Hamlet ve svém slavném monologu k hercům. Naším úkolem je tedy podělit se s diváky o pohled na současný svět, jeho strasti i radosti. Společně prožívat příběhy jiných a nacházet v nich vždy kousek vlastního světa.

Apolena…

Když zralá, téměř padesátiletá herečka odejde z pražského angažmá za svou oblíbenou režisérkou na oblast, je to nevídaný jev…

Když tím místní zralé herečce, která doufá, že po třiceti letech u divadla konečně v klidu dožije do penze, přivodí téměř infarkt, není se co divit…

Ale když se té vyděšené dámě (ve věku, kdy už od života víceméně nic moc nového nečeká) stane, že díky této skutečnosti potká kolegu, přítele, parťáka, spoluhráče, profesionála, poradce ve věcech dopravy, života a daní, zkrátka nevyčerpatelný zdroj energie a nápadů (jen když působí notně přísně, tak to je zdroj konečně trochu unavený), dáma pochopí, že divadlo a potažmo život je skutečně zázrak.

Neznám jinou Apolenu. Tato je skutečně jedinečná a ojedinělá. Má pár chyb, o kterých vím, ale nebudu je nikdy s nikým probírat.

Každému slušnému člověku přeji potkat nějakou svou Apolenu a zažít tu radost ze života, co mám já.

Jana Kubátová

• Autor: Gabriela Špalková
• Publikováno: 5. září 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Apolena Veldová: Chci to aspoň zkusit!

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ