Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Divadelní obětina aneb Acheronta movebo
Organizátorům festivalu DIVADLO se podařilo zajistit vystoupení varšavského Nowego Teatru s Warlikowského divadelní „operou“ (A)pollonia zhruba s šestiletým zpožděním, premiéru měla již v roce 2009.
Okázalá, nebo přespříliš okázalá byla (A)pollonia? FOTO JAROSLAV PROKOP
Na jevišti se postupně odvíjí sugestivní ztvárnění tří ženských osudů: mytických Ifigenie a Alkéstis (Eurípidés) a „reálné“ Apolonie Machczyńské z prózy Hanny Krallové Pola. Ambiciózní opus magnum trvá čtyři hodiny a výbušná směs lidí a jejich bohů nám chce v první části ve „světě bez soudce“ (Camus) umožnit názorné nahlédnutí otázky, jaký smysl má obětování lidského života. Ve vyšším zájmu, kdy jde o trójskou misi, jíž argumentuje král-vůdce Agamemnón a jejíž úspěšnost má zajistit zápalné obětování jeho dcery bohyni Artemidě, může jít o oběť ve smyslu vlastní život za život druhého člověka, jak tomu je v případě Alkéstis zachraňující v sebeoběti svého manžela Adméta, nebo – v nedávné minulosti – o nasazení vlastního života při zachraňování Židů v čase šoa.
Práci herců doplňuje hra obrazovek, kamer a plošných projekcí, jejichž prostřednictvím lze „filmově“ vidět detaily, světelné a zvukové efekty. V prologu (A)pollonie se ocitáme ve varšavském ghettu v létě 1942. Janusz Korczak nacvičoval se svými sirotky hru Rabíndranátha Thákura Pošta. Vidíme chlapce rozprávět s příbuznou o tom, čím chce být v budoucnu. Jeho představitel spolu s ostatními dětmi (a s nimi i Janusz Korczak) mizí o týden později v Treblince. Realistické loutky dětí v téměř životní velikosti a se zvláštně nepřítomným pohledem připomínají Kantorovu Mrtvou třídu. Vyjma úvodu, kdy jim herci propůjčují hlas, jsou v dalším průběhu němými svědky probíhajících událostí.
Klíčové okamžiky se odehrávají ve dvou prosklených mobilních kontejnerech. Například smrt-sebevražda Alkéstidy; předěly mezi jednotlivými epizodami tvoří mimořádně silné písňové vstupy rakouské herečky a zpěvačky Renate Jettové. Chválit polské herecké protagonisty by bylo jen nošením dříví do lesa. Navíc většinou každý postupně zvládá více postav: Maciej Stuhr dětsky chlapeckou roli v úvodu i drsné konání Agamemnóna, Magdalena Popławska hraje Ifigenii a Magdalena Cielecka Alkéstis a Apolonii, Jacek Poniedziałek Adméta. Nejvýraznější je však po mém soudu Małgorzata Hajewska-Krzysztofik v roli Klytaimnéstry, živé, ale i mrtvé, kdy je v jednom z kontejnerů strnule usazena na klozetové míse a syn matkovrah Orestes s ní vede svou při. Chvíli ovšem trvá, než si střízlivé divadelní uši zvyknou na občas až do morku duše vykřičenou expresivnost a exaltovanost, nemluvě o nadbytečné doslovnosti gest. Jako odlehčující mezihra proto působí vstup a repliky opilecky vrávorajícího Hérakla (Andrzej Chyra) ve westernovém úboru. Jako Herkules666 chatuje s člověkem skrývajícím se pod nickem @pollo;) a jeden sděluje druhému tuto pozoruhodnou větu: Ale člověk, když chce, může necítit strach před Bohem, přijde-li mu na pomoc nepřítomnost Boha.
Warlikowského inscenace nepostrádá civilizační rozměr – přinejmenším svou ambicí. Chce nahlédnout zásadní zlo moderní epochy, jehož vyvrcholením byl „holocaust“, pomocí nástrojů, které může poskytnout odkaz antiky, řecké kořeny, jimiž je živa a živena naše současnost. Ona současnost má ovšem též kořeny židovsko-křesťanské, které si už většinou neuvědomuje, neboť je vytěsnila ze své paměti. V anamnéze otázky po smyslu oběti a původu zla, jak ji formuluje Warlikowski, mi právě k úplnosti tento druhý civilizační vklad chybí. Abrahámovo obětování Izáka na hoře Moria a Kristova slova: Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho. (Mt 10‚39) – chci zde uvést jako dva příklady za všechny.
Polská antropoložka Joanna Tokarska-Bakir o (A)pollonii příznačně napsala, že ve světě, v němž nelze vyprovokovat nebe, Warlikowski provokuje diváky. Ty polské podle ní prý proto, že se nechtěli omluvit za masakr v Jedwabném. Zde je namístě se režiséra zastat, jeho základní akord flectere si nequeo superos, Acheronta movebo (nereagují-li nebesa, rozpoutám peklo) má i přes jednostrannost v realizaci univerzálnější záběr. Ona jednostrannost způsobuje, že v druhé části jsou výrazněji znát hluchá místa.
Především je to neúměrně dlouhý úvodní výklad fiktivní vědkyně Elizabeth Costello z prózy nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 2003 Johna Coetzeeho. Demagogicky hřímá proti holocaustu zvířat (což o to, přednes Maji Ostaszewské je obdivuhodný). Nepřímo jde ve hře i o otázku původu a smyslu zla ve světě, vždyť Elizabeth Costello vykřikuje cosi o tom, že žádný soudce není, a že proto ani nebude žádný soud. Přitom je druhá část „soudem“ nad Apolonií Machczyńskou, probíhajícím v kabaretním duchu paradoxně ve chvíli, kdy její syn přijímá v zastoupení vyznamenání Spravedliví mezi národy za záchranu židovského života. Chtěla zachránit pětadvacet osob, ale zachránila pouze jednu, Ryfku Goldfingerovou; ostatní po vyzrazení nacisté povraždili, ji samotnou zahubili také. Její syn místo děkovné řeči přečte úryvek prózy Andrzeje Czajkowského v níž syn spílá matce, že jej svou obětí připravila o šťastné dětství s ní.
Eklektických citací je v (A)pollonii až příliš mnoho a jsou často zavádějící, například když v první části Warlikowski vkládá Apollónovi do úst výrok nacisty von Aueho, hlavní postavy románu Jonathana Littella Laskavé bohyně. Syn (nebo vnuk?) zachráněné Ryfky Goldfingerové (hraje ji známá Ewa Dałkowska), jenž je vojákem izraelské armády, cituje slova von Aueho o tom, jak zastřelil židovskou dívku – v jeho případě mělo ovšem jít o Palestinku. To je i pro Joannu Tokarskou-Bakir patrně trochu příliš a říká, že by jí lépe vyhovovalo, kdyby Aueho slova režisér vložil do úst účastníka Varšavského povstání nebo příslušníka Zemské armády(!). Myslím, že nejde o náhodu, ale o efektní uzavření pomyslného kruhu. Proč musí být koneckonců v představení soudce izraelského Nejvyššího soudu zpodoben jako ksichtící se „šašek počmáraný“ Davidovou hvězdou, jenž jako kdyby vypadl z antisemitských karikatur Julia Streichera? Byť jde o kabaretní formu sdělení?
V západním politicky korektním smýšlení už delší dobu funguje fenomén, o kterém Alain Besançon hovoří jako o „náboženství holocaustu“, jehož vyznavači si ve svém světě bez soudce a soudu učinili z vyhlazení šesti milionů Židů beranidlo nejen proti Bohu, ale i proti Izraeli viněnému z „rasismu“ a kteří například v univerzitním prostředí bojkotují izraelské profesory. Vychází-li Warlikowski podobnému smýšlení svým výkladem vstříc, je to škoda, neboť podobné vyznění zpětně vrhá podivný stín na umělecky silná místa první části jeho (A)pollonie.
Nowy Teatr, Varšava – Krzysztof Warlikowski, Piotr Gruszczyński, Jacek Poniedziałek: (A)pollonia. Režie Krzysztof Warlikowski, scéna a kostýmy Małgorzata Szczesniak, hudba Paweł Mykietyn, Renate Jett, Piotr Maślanka, Paweł Stankiewicz, světla Felice Ross, dramaturgie Piotr Gruszczyński. Premiéra 16. května 2009. (Psáno z reprízy 10. září 2015 v prostoru DEPO 2015.)
Komentáře k článku: Divadelní obětina aneb Acheronta movebo
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
