Apostrof Voice (No. 2)
Sedmého dne Apostrof neodpočíval…Představili se další tři účastníci letošního ročníku a neděle se stala co do počtu uvedených děl nejobsáhlejším dnem.
Poslední představení včerejšího dne – inscenace Shorts – byly čtyři Beckettovy texty zpracované v padesáti minutách za použití originálních vyjadřovacích prostředků. Jejich výsledná podoba vzešla ze zkoumání divadelní látky v rámci Beckett Laboratory GRI. V diskusi zazněl v podstatě obecně platný argument, proč různé formy divadelního sdílení mají smysl: Je to jednoduché a vlastně není. Není dnes jednoduché najít pravdu, když je všude kolem tolik odpadu. Často i na jevišti. (…) Nezávislost není jen o nezávislosti, je to o otevřenosti k lidem. (…)
Divadlo dřevěných masek Dunkelfolket. FOTO archiv souboru
Apostrof si už ani nejde představit bez nějakého toho Kafky. Proměnu v podání gruzínského souboru Your Theatre publikum zaslouženě ocenilo bezprostředními superlativy. Tím – časovou cestou pozpátku – jsem se dostala k dánskému zpracování pohádkového příběhu o Sněhurce. Dunkelfolket se navíc opět ujali vzájemného propojování, a to tentokrát nejen účastníků festivalu, ale i nic netušících návštěvníků centra Prahy. Proto nám dovolte dnešní pozvánku: od 13.00 hodin čeká diváky od ulice Dlouhá na cestě z NoDu k začátku Staroměstského náměstí performance tohoto dánského souboru, kterému jsou maskované průvody a pouliční divadlo přirozeným způsobem komunikace. Hrajeme beze slov, ale chceme si povídat! říkají.
A přijďte i večer: po představení v DNz se můžeme všichni potkat při slavnostním vyhlášení výsledků tradičního diváckého hlasování o nejlepší inscenaci letošní přehlídky. Zapijeme letošní ročník a nebo…? Pokřtíme Apostrof 2016!
Aneta Filipová
///
…a Sněhurka spala jako dřevo
Příběh o Sněhurce všichni známe. Díky tomu jsme se mohli při představení Snow White dánského souboru Dunkelfolket plně soustředit na provedení. A že bylo na co se dívat!
Divadelní prkna nejsou pro dánský soubor Dunkelfolket tak úplně domovem: specializují se spíše na pouliční divadla, průvody, karnevaly. Však se také ve svých maskách po chodbách divadla už od včerejška pohybují s grácií a všechny baví. Sněhurka naopak působila trochu neohrabaně (na diskusi po představení oznámili herci, že šlo o záskok režisérkou, původní představitelka nemohla přijet – pozn. red.); pro malé jeviště Divadla Na zábradlí bylo občas na scéně příliš mnoho postav a pohybu. Nejen herci, ale i my, diváci, jsme ale přece často takové přerostlé děti – a děti odpustí hodně, když jim to vynahradíte. A Dunkelfolket vynahrazoval měrou vrchovatou: přes hodinu nás bavili vtipným a rozpohybovaným divadlem, pantomimou i tancem.
Představitelé jednotlivých rolí jsou schopni svým maškarám vtisknout nejen rozličné charaktery, ale i emoce, ač jsou jejich tváře neschopné mimiky. FOTO archiv souboru
Dunkelfolket nepotřebuje žádné hollywoodské triky; podivné dřevěné masky rázem ožijí, jakmile si je herci nasadí. Představitelé jednotlivých rolí jsou pak schopni svým maškarám vtisknout nejen rozličné charaktery, ale i emoce, ač jsou jejich tváře neschopné mimiky.
Do třetice všeho dobrého budete mít možnost shlédnout Dunkelfolket i dnes – a konečně budou „tmaví lidé“ ve svém přirozeném prostředí, tedy na ulici. Mezi jednou a druhou hodinou odpoledne se budou objevovat v prostoru mezi Teatro NoD a DNz, především v Dlouhé třídě. Srdečně vás zvou na zase trochu jiné divadlo.
Ondrej Horník
///
Na co si to zase hraješ, Gregor?
Podobně jako Sněhurka je obecně známá i Proměna, Kafkův alegorický příběh o Řehořovi Samsovi, kterého skoro nikdo neměl rád. Studenti herectví z Gruzie se svou inscenací vzbudili mnoho příznivých ohlasů v publiku.
Úsporná, ale chytrá scéna funguje bezvadně; hranice pokojů, naznačená pouze dveřmi, jako by byla fyzicky přítomná a nepřekročitelná – a zároveň je to hranice metaforická, zeď mezi Řehořem a jeho rodinou. Řehořova odlišnost je vykreslena navýsost divadelně – Your Theatre nepotřebují žádné excesivní líčení a šílené kostýmy, vystačí si pouze s pohybem.
Viděl jsem už Proměnu inscenovanou několikrát, ale tenhle Gregor Samsa byl asi ten nejlepší. FOTO archiv souboru
A za obětavý výkon v roli hlavního hrdiny patří protagonistovi všechna čest. I ostatní si ale zaslouží uznání: jazyková bariéra ani v nejmenším divákům nebránila v pochopení stavů a emocí, které herci na jevišti kreslili. Stejný klobouk musím smeknout před zvukovými designéry, kteří, neviděni, celou hru doprovázeli ruchy, zvuky a hudbou; jejich timing byl precizní a jedinečný.
Na závěr dejme opět slovo náhodnému divákovi: Viděl jsem už Proměnu inscenovanou několikrát, ale tenhle Gregor Samsa byl asi ten nejlepší.
Ondrej Horník
///
Absurdita jako východisko lidské existence
Druhý den festivalu završil turecký soubor Gri Sahne čtyřmi Beckettovými jednoaktovkami uvedenými pod souhrným názvem Shorts. Festivalové publikum proplulo od pohádkové snovosti přes kafkovské rozjímání až k samotné niterné absurditě. Provedli nás Beckettovým bezčasím s lehkou nonšalancí a úsměvem (diváka) na rtech.
I tady zůstává shodné to hlavní: setkání s niterností člověka, podstatou „člověčenství“ (Come and Go). FOTO archiv souboru
Podobně jako u předchozího představení, ani tady nebyla povětšinou slova nějakou neprostupnou bránou neporozumění, na kterou by divák narazil. Herci na jevišti nastavili publiku zrcadlo, které mu odráželo možná trochu nelichotivý obraz sebe sama, v hávu absurdity a jakési přiznané lidskosti to však ani nebolelo. A tak jsme pomocí lehké ironie a nadsázky mohli, jak ostatně zmínil jeden člen souboru, mezi vším tím smetím dnešní doby najít tu prostou pravdu.
Mezi vším tím smetím dnešní doby najít tu prostou pravdu (Act Without Words 2). FOTO archiv souboru
V každé z jednoaktovek můžeme najít významy vlastní pouze nám samým i ty obecnějšího charakteru – stejně jako kniha nebo píseň, které zanechají v člověku odlišná slova, ale stejnou podstatu. I tady zůstává shodné to hlavní: setkání s niterností člověka, podstatou „člověčenství“, malou jednoduchou pravdou v nás samých. Jednotlivé výstupy tak nenásilně otvíraly individuální dvířka interpretace, přičemž nechaly publiku pocítit vlnu pospolitosti a plutí na jedné vlně. Ženy pomlouvající tu třetí, jakmile odejde z doslechu – můžete to být vy nebo sousedka od vedle, kdesi uvnitř je to ale hluboká a možná (v lepším případě) ostražitě hlídaná přirozenost každého z nás.
Celkově si mohl divák z té otevírající se Pandořiny skříňky všimnout zobrazení různé neřesti, paprsku odraženého zrcadlem (Not I). FOTO archiv souboru
Celkově si mohl divák z té otevírající se Pandořiny skříňky všimnout zobrazení různé neřesti, paprsku odraženého zrcadlem – od již zmiňovaných klevet přes úsměvné nedostatky osobního charakteru (kompas, pochvala v podobě pohlazení sebe sama, polykání tabletek), potřebu manipulovat a měnit druhé, či věnování přemrštěné pozornosti části a nevmímání celku.
Střípky ze setkání s absurditou mohly každému z nás připomenout nějakou bolavou stránku nás samých. Dle libosti se ale můžeme v náruči absurdity opět nechat ukonejšit ke sladkému nevědomí.
Katerina Valášková
Texty redakčně připravila Michaela Sikorová
///
Všechna zpravodajství z Apostrofu 2015 na i-DN:
Komentáře k článku: Apostrof Voice (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
