Divadelní noviny > Názory – Glosy
Aprégarda
Když jsem ještě ve vorarlberských Alpách brázdíval srázy lyžmo (vzor koňmo), naučil jsem se víc než lavin bát akcí zvaných „aprés ski“, česky „po lyžích“. Jak zapadalo slunce a končily denní vleky, houfovali se před penziony dolyžařivší lyžaři na nejmíň jedno cokoli. Mnozí se brzy ožrali a vydali dolyžit na uměle ozářené svahy, kde jeden z nich porazil stále lyžujícího a střízlivého mne, což ukončil sjezd v sanitce do Innsbrucku.
Něco takového v našich divadlech nehrozí, ale vir, který je pár let ohrožuje víc než kurvavýr, se jmenuje po francouzsku avantgarde. Ve svých téměř dvaadevadesáti letech vím, že jsem ten jev poznal ještě v jeho původní nezmutované podobě jako dvanáctiletý, když mě rodiče zavedli na jedno z posledních představení divadla, jež Němci krátce nato zavřeli. Má paměť dochovala jen mlhavou představu, že šlo o lidové písně. Zato dodnes ve mně silně trvá poválečná fontána hereckých hlasů z Hrubínovy sborově recitované poemy Jobova noc od téhož režiséra s logem EFB. (Ten voiceband jsem předpředloni použil ve hře Vítězný únor Léta Páně 1948.)
Avantgarda mě provází celý můj divadelní život, střídavě jako skutečný Předvoj něčeho originálně nového nebo naopak jako nechtěná parodie. Nikdy nezapomenu na Topolův Jejich den, Krejčova Romea s Julií a Radokovu Hru o lásce a smrti – tři nejstarší zásadní zážitky za všechny další. Rádoby ženiální patvary nazývám souborně Hamlet na bicyklu. A provázejí mě všechna ta desetiletí vydávajíce se rovněž za předvoj, i když jde o voj vysloveně zadní. (Ničí jméno tu už nepadne, neboť nejde o osoby, nýbrž o věc!)
Poslední léta, zhruba se kryjící s trváním České republiky, taje a mizí domácí dramatická tvorba. Před padesáti lety nebylo pro diváky těžké vypočítat tucet českých autorů. Dnes je obtížné pojmenovat tři. Divadla objevila svůdně snadnou možnost „sešít“ si hry sama, hlavně z filmů. Vykvetla tu účelovka (jak svou kauzu nazývá tuzemský ataman), která má dva kořeny: ambice a tantiémy. „Avantu“ je v ní po málu. Ve spojení s aprésgardou našla svůj ukázkový skleník v činohře naší nejprvnější scény.
Jistou dobu jsem byl ochoten číst si v noci doma texty her prozíravě otištěné v programu, abych zvěděl, co jsem viděl. Pak jsem toho na sezonu nechal. Ale jako člen rady ND (dávno už leklé, neboť nesvolatelné) jsem se vzmužil a po roce navštívil Novou scénu zas, zvědav, co se na ní změnilo. A seznal jsem už před samým začátkem, že hodně moc.
Nová scéna, ten památkově chráněný (jak doufám!) mramorový skanzen sockového realismu, má tři sektory: střední, levý a pravý. Obecenstvo, které mělo vstupenky do obou krajních, se (pozor: o premiéře!) přesunulo do prostředního, aniž i ten zcela zaplnilo. Vzpomínka mě přenesla o půlstoletí zpět: když se zmíněný EFB, byv povýšen státem na plukovníka, ale ponížen diváky jejich úbytkem, ocitl v téže situaci, dal spustit uprostřed hlediště druhou oponu. Ani tu část před ní však nezaplnil a brzy zemřel – dodnes věřím, že na zoufalství.
To činohře výslovně nepřeji a ani jí to nehrozí, což nově potvrdila uvedením textu, jemuž jsem neporozuměl ani po přečtení. Když se na popremiérovém „aprés ski“ objevila odkudsi právě přicestovavší hlavní dramaturgyně s baťůžkem, uvítal ji nadšený potlesk příznivců, zatímco zbylí pozůstalí se křísili u baru gratis-sektem. Ale teď opět pozor, přijde poenta, po česku pointa:
Před sedmdesáti lety jsem byl spisovatelský kandrdas, který se rozhodl vzít prkna znamenající svět gaskoňským útokem proti všem, kdo se na nich uhnízdili, ač tam už – podle něho – dávno neměli co hledat. A stejně i současné vedení činohry, její autoři (podle programu Kolektiv) i jim naklonění diváci mají na specificky „svoje“ divadlo plné právo, tečka.
Chyba se vloudila jinde. Považuji se za celoživotního přítele generálního ředitele ND a nevím, kdo by ten kolos – navíc ve svěrací kazajce příspěvkové organizace – uřídil líp. A považuji každého z členů Garanční komise, která toto vedení činohry doporučila, za naprostého profesionála.
Pak je ale nejvyšší čas, aby uznali, že tenhle experiment byl omyl. Činohra Národního divadla není studentský DISK a jejím programem nemůže být „avantgarda“, která se záhy změnila v „aprésgardu“. Nesmí sloužit sektě, musí sloužit národu, který ten komplex uměn postavil, jak známo, „sobě“. A proto zas on má plné právo, aby se mu tam nepředváděl hokus pokus, ale to nejlepší z nejlepšího, co je mezigeneračně v nabídce.
Ostatně však soudím (citát Marca Porcia Cata), že současné vedení činohry ND musí být vyměněno. Vykřičník!
Praha 25. dubna 2020
Komentáře k článku: Aprégarda
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
