Archa plná ohně a kouře
Na outdoorovém a pouličním festivale Za dveřmi jsme měli 11. září možnost zhlédnout polský soubor Teatr Ósmego dnia. Ten v 70. letech a v první polovině 80. let (až do svého rozpuštění úřady) ve svých inscenacích, uváděných na ulici, ve studentských klubech a v kostelích, kritizoval totalitní systémy a otevíral palčivá témata společnosti. Soubor byl obnoven v roce 1989 a se svými projekty hostoval po celém světě. Do Prahy se vrátil po více než dvaceti letech.
Legenda polského undergroundu do Thámovy haly přivezla deset let starou inscenaci s názvem Arka (Archa). Pro mnohé diváky to byl fascinující zážitek. Především však proto, že se jednalo o vizuálně nápaditý počin, korunovaný pojízdnou gigantickou lodí. I když tak jednoduché by hodnocení být nemělo. Metaforický jazyk představení bylo totiž těžké okamžitě rozšifrovat. Archa patří k produkcím, jež vyvolávají silné emoce bez mluveného slova jen za pomocí obrazů a výrazné hudby. To svádí diváka k tomu, aby se nechával ohromovat stále novými nápady a ostatní „vypouštěl“. Ale to už je prokletí současného pouličního divadla…
Inscenace začíná bujarým veselím a i mezi stojícími diváky se šíří uvolněná atmosféra, i když někteří na lidové slavnosti nemají pomyšlení a občas můžete zaslechnout – tak tohle bych od takových hvězd nečekal. Pomalu však hudba dostává lyričtější tón. Na vyvýšeném molu zůstává jen muž a žena, kteří se k sobě pomalu přibližují. Náhle se však ozve výbuch a mezi nimi vzplane oheň. Milenci mizí a za zády diváků přijíždí loďka s trojčlennou posádkou. Dva statní muži odění pouze do kožených kalhot mezi diváky plivou oheň a vydávají nepříjemné zvuky mlácením hořícími pochodněmi do lodní plachty z kovu. Diváci uskakují, občas se ozve i ustrašený výkřik. Tyto nájezdy opravdu vypadají nebezpečně. Vzbuzují ve vás pocity ohrožení a osamocenosti, protože jste najednou odtrženi od svých známých a ocitáte se po boku stále nových přihlížejících. Mezi už dosti zmatené publikum vjíždí velká hořící okna, která před sebou tlačí lidé s pochmurnými obličeji. Okna nechávají dohořet na druhé straně haly a zpátky putují na štaflích s kufry, z nichž se mezi diváky valí červený kouř.
A přichází zlatý hřeb večera – Archa – několik metrů vysoká loď, na které nacházejí útočiště všichni vyhnanci. Bohužel, právě tento scénografický vrchol je ve své schopnosti sdělení nejslabší. Jakmile loď kolem vás projede již poněkolikáté, přejete si jen brzký konec. Dlužno ovšem říct, že se posádka na lodi snaží předvádět nejrůznější činnosti, ale ty mnohdy ani pořádně nevidíte. Naštěstí nic netrvá věčně, a tak diváky i loď vysvobozují červení létavci a odnáší ji do míst zaslouženého odpočinku. Nastává zklidnění a čas rozjímání.
Teatr Ósmego Dnia: Archa. Scénář a režie kolektivní. Scénografie a světla Jacek Chmaj, hudba Arnold Dąbrowski. Premiéra 11. června 2000. Psáno z vystoupení 11. září 2010 v hale Thámova v rámci festivalu Za dveřmi.
Komentáře k článku: Archa plná ohně a kouře
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
