Arnošt Goldflam se dočetl…
Arnošt Goldflam se dočetl, že se jeho inscenace Babičky v Ypsilonce nelíbila Vojtěchu Varyšovi, a tak mu prostřednictvím 9. čísla Divadelních novin poslal otevřený dopis. Postrádal totiž v jeho odsudku důkaz, rozbor, analýzu nebo alespoň impuls, z něhož by vyvodil pro sebe poučení. – Hněv na autora negativního hodnocení je jev obvyklý a alespoň zčásti pochopitelný. Nemohu však smlčet nesouhlas s požadavky, kterými přítel Goldflam svého kritika zahrnul. Kdo se vyjadřuje k divadelnímu představení, není přece povinen nic dokazovat. Je sice dobré, když se o to pokusí, ale estetický soud je záležitost subjektivní a vkusová neméně než věc odborného poznání. Vojtěch Varyš má divácké právo říci veřejně, že se mu jevištní dílo nezamlouvá. Má na to právo jako F. X. Šalda, i když Varyšův výrok nemá pro Goldflama stejnou váhu jako Šaldův. To neznamená, že Varyš nepřípustně kecá.
Je rozšířená nemoc uspěchané informační epochy, že sdělení tonoucí v záplavě jiných zpráv nečteme do konce nebo jim nenasloucháme dost pozorně. Okusil jsem to na sobě. Přijal jsem výzvu, abych jako člen několikasethlavé poroty hlasoval o Knize roku v rámci udílení cen Magnesia Litera. Zdálo se mi to docela zajímavé. Přehlédl jsem, že dostanu pouze příležitost vybírat ze seznamu několika novinek, který předtím vyhotovila skupina odborníků. Byl bych zcela jistě hlasoval pro román Tomáše Zmeškala Životopis černobílého jehněte. Jde o práci zápasivého autora, který se příznivě liší od většiny soudobých českých hledačů atraktivních románových látek. Odborníci byli jiného názoru a Zmeškalova kniha do užšího výběru nepostoupila. Nic proti tomu nemohu učinit ani namítat, jen si napříště nepřeji podílet se na takové proceduře. Své oblíbené duševní sousto si předžvýkávám sám.
Původně jsem mířil na klavírní recital Ivana Moravce ohlašovaný jako součást programu letošního Pražského jara, ale vinou umělcova zranění jsem se ocitl na vystoupení Olega Maisenberga, pianisty ruského původu, který posléze našel domov v Rakousku. Hrál Schumanna a Chopina. Nikdy bych pro takovou dramaturgii neplanul. Mladistvá láska k avantgardě mě naučila pohrdat hudební poetikou, jejíž arzenál prostředků obsahuje například arpegia a natrily. Ale Schumannova Kreisleriana a jeho Carnaval mě v Maisenbergově podání strhly. Nemyslím, že by to umožnilo jen mé smířlivé stáří podléhající „citovkám“ snáze než kdysi. Dospěl jsem k přesvědčení, že prostředky nejsou rozhodující, a naučil se rozpoznávat za nimi tvůrcovu lidskou tvář. Nikoli tu, která se zračí v životopise, nýbrž tu, která zrcadlí svár harmonie a řádu s náhlými nápory chaosu a dovoluje chápat dávné dílo jako živé.
Od Věry Mikuláškové, vdovy po básníkovi, jsem dostal darem mikuláškovský výbor Ztracený v poezii. Vydalo jej nakladatelství Host k autorovu stoletému jubileu. Zařazené básně jsem dobře znal, a tak jsem se nejdřív pustil do četby doslovu, který pod názvem Věrnost až za hrob napsal pořadatel výboru Jiří Opelík. Byl to radostný zážitek. Tak se totiž o poezii už dávno nepíše, a nejen o poezii, nýbrž o literatuře vůbec. Opelík básníkovu tvorbu samozřejmě dokonale zná. Osvědčuje to mimo jiné výstižnými citáty, které dovolují čtenáři ověřovat kritikovy pozorné postřehy. Je skvěle odborně vyzbrojen. To ovšem bývají i původci akademických statí umísťovaných v reprezentativních svazcích. Jiří Opelík se od nich liší osobním nasazením. Halas mluvil o tíze muže na básni, aby vystihl umělcův přístup k látce. Opelíkův přístup k ní je rovněž tvůrčí a halasovskou charakteristiku si zaslouží.
Komentáře k článku: Arnošt Goldflam se dočetl…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
