Arnošt Lustig poskytl Magazínu Mladé fronty…
Arnošt Lustig poskytl Magazínu Mladé fronty z 26. ledna 2011 rozhovor za těžké situace. Už léta bojuje se zákeřnou nemocí – a teď zeslábl natolik, že neopouští lůžko. Tomáši Poláčkovi, který využil jeho bezprostřednosti a zajímal se, jak spisovatel pomýšlí na smrt, vyložil naději v příznivý obrat a vyznal se z harmonických pocitů: život stále pokládá za krásný a sebe za šťastného. Dal se při tom fotografovat. Je jedno, zda podal výkon stylizovaný, nebo autentický. Uvědomil jsem si jen, jak se změnil náš vztah k soukromí. F. X. Šalda se už kdysi domníval, že by lidé dali přednost pohledu na koitus Tolstého před četbou autorova nového díla. Lze se nadít televizních přenosů manželského nebo mileneckého obcování anebo posledních chvil celebrit mimořádně sdílných vůči veřejnosti?
V Časopise Matice moravské – v číslech 1 a 2 ročníku 2009 a v čísle 1 ročníku 2010 – otiskl Josef Válka soubor znamenitých statí věnovaných závěru husitské revoluce, jednání koncilu v Basileji a kompromisu vedoucímu k přijetí Zikmunda za krále. Na rozdíl od nářku nad lipanskou porážkou radikálů anebo projevů radosti nad obnovou celoevropských norem rozebírá známý medievalista politické aspekty událostí, a to pod zorným úhlem stavovského úsilí o systém, který by na rozdíl od nedělitelné královské autority umožnil dalším vrstvám společnosti podíl na vládě. Historik oceňuje oboustranný smysl pro ústupky a v současné souvislosti napadá ďábelský kruh „vyrovnávání s minulostí“. Jde o analogii? Jsou komunisté schopni kompromisu dříve, než ztratí veškerou moc?
Přiznávám, že jsem na základě tří čtyř zážitků spjatých s televizním moderováním Leoše Mareše dospěl k dojmu, že jde o prázdného, avšak výbušného, ba agresivního mluvku. V magazínu Víkend, příloze Hospodářských novin z 28. ledna 2011, jsem si však přečetl záznam Leoše Kyše ze setkání s Marešem a dospěl k závěru, že můj dojem byl povrchní. Ne že bych se teď začal po Marešových pořadech pídit. Nudily mě, a to se nezmění. Ale všiml jsem si například, jak špatně se náš moderátor cítil v cizině, kde se po něm jako po neznámém nikdo ani neotočil. Uvěřil jsem mu, že trpí zoufalou až sebeničivou posedlostí: nikoli touhou po penězích, nýbrž touhou vystupovat a bavit, sklízet ohlas. Je to štvanec, a i když si cestu vyvolil svobodně, začal mi připadat i jako čísi oběť. Ale čí?
Ministr kultury Jiří Besser se svými spolupracovníky přikročil k pokusu vnést určité reformy do pražského operního provozu, přičemž se nemohl vyhnout úvahám o budoucnosti trojoborového kolosu zvaného Národní divadlo. Vzpomínám si na svou vlastní iniciativu před nějakými téměř dvaceti lety. Dopadla bezvýsledně. Pane ministře, ruce pryč od Národního divadla, řekla mi paní doktorka Moserová, předsedkyně příslušného výboru České národní rady. Obávám se, že její slova znějí aktuálně dodnes. První reakce na ministerský plán jsou rozporné, často však patetické. K rozloučení s modelem posvátného tělesa dotovaného ze státního rozpočtu bez ohledu na umělecké výsledky a lišícího se tím od ostatních divadel, nejsme zřejmě ještě zralí. Reálné jsou jen kosmetické úpravy.
Komentáře k článku: Arnošt Lustig poskytl Magazínu Mladé fronty…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
