V pustinách lásky a milkování
První svazek vybraných her rakouského dramatika Arthura Schnitzlera (1862–1931), vydaný roku 2013 pražským Divadelním ústavem, obsahuje šest dramat a tři hry pro loutky. Mezi dramaty klíčové místo zaujímá trojice Rej, Zelený papoušek a Osamělá cesta (zbytek tvoří Anatol, Milkování, Jako štvaná zvěř).
Duše krajina širá (Divadlo na Vinohradech, r. Ladislav Smoček, prem. 1992) FOTO VIKTOR KRONBAUER
Rej je ze Schnitzlerova dramatického odkazu zřejmě nejznámější, a to nejen díky své pohlavní pohoršlivosti. Kolotoč, v němž navazují souložící páry tak, že jeden z dvojice přechází s dalším partnerem (partnerkou) do nového vztahu, aby se v poslední sestavě utkal stařičký Hrabě se Šlapkou z úvodní sekvence. Děj se tak v kruhu uzavírá.
Rej však nepředstavuje jenom důmyslný mechanismus. Jednotlivé scénky jsou zároveň jakýmsi sociologickým průzkumem, odhalujícím návyky a zlozvyky různých společenských vrstev od vojáka a prostitutky přes kruhy měšťanské a umělecké až po aristokracii. Ve zkratkách (zprvu velmi stručných, později dle situace a účastníků patřičně rozvinutých) jsou postihovány příslušné a typické způsoby komunikace, konverzace a chování, tu věcně, tu groteskně, tu melodramaticky.
V aktovce Zelený papoušek je demonstrováno Schnitzlerovo další velké téma – vztah skutečnosti a fikce, reality a iluze. V hostinci U zeleného papouška se hraje bizarní divadlo, zatímco venku, v ulicích Paříže, bouří povstání. Herci vyprávějí o fingovaných zločinech a dojímají jejich hrůzami vznešené publikum, jež se navíc nechá pro pobavení hostinským-principálem drsně urážet. Hra se mění ve skutečnost, když žárlivý milenec zabije vévodu a Bastilla je dobyta.
Téma Zeleného papouška příznačně koresponduje s třetí hrou pro loutky nazvanou U velkého Kašpara. Tak se jmenuje velké loutkové divadlo, jehož produkci sledujeme spolu s publikem divadelním. Tedy: dvojí herci (loutky a divadelní publikum), dvojí diváci (fiktivní divadelní a potenciální my), dvojí divadlo (divadlo na divadle, hra ve hře). Taková konstelace je přímo stvořená pro konfrontaci různých postojů a pohledů, pro relativizaci všeho, pro hru zcizovanou komentářem. Tato metoda připomíná Brechta i Pirandella, ale její kořeny sahají k německému romantismu (Tieckův Kocour v botách), třeba i k Shakespearovi (Sen noci svatojanské).
Osamělá cesta předjímá další vývoj Schnitzlerova dramatu. Dvě slova názvu poukazují k tématu i metodě: k lidské osamělosti i hledání východiska, k práci se symboly a náznaky (připomínající Ibsena nebo Strindberga). Záběr se proti dřívějším širším společenským okruhům soustřeďuje na rodinné vztahy, jež zachycuje s jemnou, leč prchavou psychologií, která bývá označována jako impresionismus.
Doslov Hartmuta Scheibleho chronologicky mapuje Schnitzlerovu dramatickou dráhu. Na překladech se podílejí Zuzana Augustová, Josef Balvín, Michal Černý, Jan Tomek, Vladimír Tomeš, Milan Tvrdík a Jana Zoubková.
Arthur Schnitzler: Hry I. Vydal Institut umění – Divadelní ústav v Praze roku 2013.
Komentáře k článku: V pustinách lásky a milkování
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
