Rozvraty, vášně a šmokové Arthura Schnitzlera
Druhý svazek vybraných her rakouského dramatika a prozaika Arthura Schnitzlera obsahuje pět aktovek a tři velké hry. Aktovky vesměs komorního rázu odhalují tajemství, iluze i klamy intimních vztahů, lásky, nenávisti, věrnosti a nevěry. Zkratkovitý ráz jejich kompozice naznačují už názvy dvou nejpozoruhodnějších – Hodiny života a Hodina poznání. Do kritického, krutě demaskujícího momentu je soustředěno jádro konfliktu s kořeny v minulosti. V Hodinách života chorá matka dobrovolně odchází ze života, aby zachránila svého syna, který ve svém lehkomyslném sebevědomí považuje tuto oběť za samozřejmost. Konfrontace stáří a mládí, mateřství a mužnosti tváří v tvář smrti. Hodina poznání složitým způsobem pojednává Schnitzlerovo oblíbené téma manželského trojúhelníku. Co se zdálo na první pohled jasné, se překvapivě obrací naruby, zdánlivě pokojné manželské soužití maskuje pomstu, která plíživě míří falešným směrem. Rozvrat založený na absurdním nedorozumění, nebo, jinak řečeno, slovy Alfreda Polgara, „neštěstí přichází po špičkách“.
Originální techniky použil Schnitzler v Pierotových proměnách. Označeny jsou „pantomima o šesti obrazech s předehrou“, ale jde o objevný útvar, jenž stručné promluvy střídá se scénickými poznámkami nesoucími variace dramatického dění. Inscenačně by to byl nemalý problém, ale nápad je to výborný.
Z velkých her se u nás zatím ujala Krajina širá v jediném překladu Josefa Balvína, ale pod dvěma názvy Neznámá pevnina a Duše krajina širá v režii Karla Kříže (Městská divadla pražská – Rokoko), Ladislava Smočka (Divadlo na Vinohradech) a Ivana Rajmonta (Národní divadlo).
Jak naznačuje už symbolický název (v originále Das weite Land, zdůrazněný ještě názvy inscenačními, hra poodhaluje pod konvenčními tématy a motivy (milostné záležitosti všeho druhu) neznámé končiny lidských duší. Podrobné popisy inscenačních poznámek evokují malbu a zvukomalbu prostředí, individuální návyky dramatických postav, ale též životní styl tzv. lepší společnosti na přelomu 19. a 20. století. V rozsáhlých promluvách (dnešní inscenace se budou nutně uchylovat ke škrtům) se analyzují vášně a rozmary v jejich skutečnosti i zdání, v touze i vyprahlosti, v laskavosti i krutosti. V impresionistické tkáni odstínů a polotónů se uplatňují i doplňkové polohy komické a groteskní. Právem označil autor hru za tragikomedii, Polgar hovoří o „veselosti srdce a melancholii ducha“.
Profesor Bernhardi, hra z lékařského prostředí (označení „komedie“ bychom museli dát do uvozovek), se – jak jen možno – liší od Krajiny širé. Impresionistickou náladovost vystřídala věcnost diskusí a intrik. Ředitel nemocnice nepustil faráře k umírající ženě udělit poslední pomazání. Jeho motivace je čistě etická (nemocná je v euforii a příchod kněze by ji vyděsil), ale čin vyvolá širokou a nepřiměřenou odezvu v nemocnici (dává příležitost mocenským ambicím lékařských kolegů) i na veřejnosti (je zneužita politicky, živí nacionalistické, klerikální a antisemitské vášně). Žid Bernhardi je postaven před soud a odsouzen pro urážku náboženství. Z proslulosti případu by chtěla těžit opozice, ale Bernhardi odmítá jakékoli zneužití svého ryze humánního činu. Aféra profesora Bernhardiho posloužila Schnitzlerovi jako modelový případ, skrze nějž jsou pranýřovány politické praktiky a světonázorové předsudky. V mnoha ohledech si tak hra uchovala i po sto letech jistou aktuálnost.
V plném a provokativním smyslu aktuální je skutečná komedie s přiléhavým názvem Fink a Fliederbusch. Opět profesionální, hustě zabydlené prostředí, tentokráte novinářské. V konkurenčním boji stojí proti sobě liberální deník Přítomnost a klerikální Elegantní svět (ty názvy znějí docela dnešně). Soutěžení přerůstá v aféru zásluhou parlamentního zpravodaje Fliederbusche, spolupracovníka Přítomnosti, jemuž v Elegantním světě stejně agresivně čelí jakýsi Fink. Komedie je (podobně jako Rej) založena na výborném nápadu. Předobrazem novinářských protichůdců je Smock (po česku od té doby šmok) ze hry Gustava Freytaga Die Journalisten, jehož proteovské krédo znělo: Píšu napravo, píšu nalevo a píšu také pro centrum. Schnitzler šel dramaticky dále, když proměny šmoka personifikoval do dvou subjektů, které se pro radikální rozdílnost postojů mohou utkat v souboji, kdyby ovšem nebyly jeden a tentýž. I s takovými praktikami se setkáváme v českém (a svého času ještě rakouském) prostředí už více než sto let. A samozřejmě i dnes. Příklady si najděte sami.
Arthur Schnitzler: Hry II. Přeložili Zuzana Augustová, Josef Balvín a Milan Tvrdík. Vydal Institut umění – Divadelní ústav v Praze roku 2014.
Komentáře k článku: Rozvraty, vášně a šmokové Arthura Schnitzlera
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
