Asanace na Ukrajině (No. 1)
Ukrajinci měli v červnu možnost poznat Václava Havla i jako dramatika. Na Malé scéně Národního akademického divadla Ivana Franka v Kyjevě se 10. června konala premiéra inscenace jeho dramatu Asanace, kterou připravil český režisér Břetislav Rychlík s ukrajinskými herci a smíšeným tvůrčím týmem. Text hry přeložil známý ukrajinský spisovatel Jurij Vynnyčuk. V krátkém seriálu nabízíme několik ohlasů této události v ukrajinském tisku, jak nám je prostřednictvím Břetislava Rychlíka v českém překladu poskytlo České kulturní centrum v Kyjevě. Jako první nabízíme obsáhlou recenzi z internetového deníku Аналітичний центр.
///
Je v boji za svobodu možný kompromis? Václav Havel zobrazoval české reálie, ale ukázal i Ukrajinu
Zpráva o takové „revoluci“ přivádí architekty do extáze. Herci skandují Razom nas bahato, nas ne podolaty (Spolu je nás mnoho, nás nelze porazit! – heslo Oranžové revoluce roku 2004) a pořádají velkolepou oslavu s neméně velkolepou kocovinou. Jen co kocovina odeznívá, u moci už je někdo jiný. Skupinu architektů přichází navštívit nový vládce. Děj hry ideálně pasuje i na novodobé ukrajinské dějiny s jejich poměrně protichůdnou křivkou liberalizací a utahování šroubů: Oranžová revoluce v roce 2004, Janukovyčova diktatura a Revoluce důstojnosti.
Demolovat hrad?
Abych pravdu řekl, tak zcela bez politiky se v této inscenaci neobešlo. Asanace je univerzální příběh o svobodě a diktatuře, o kompromisu a odporu, který se může odehrávat v jakékoliv době a v jakékoliv zemi. V každé zemi pak bude snadno přijat za vlastní.
Děj hry se odehrává v prastarém hradu. Jednoho dne se vláda rozhodne zdemolovat okolní historickou část městečka a namísto historického podhradí se má objevit panelové sídliště. Tento úkol (jenž dostane název „asanace“) má splnit projekční atelier, který je proto na hrad dočasně umístěn. Tady se právě odehrávají všechny vášně a intriky. A tady se dá vytušit narážka na tvorbu Franze Kafky.
Olexandr Loginov v roli Zdeňka Bergmana (hlavní architekt). FOTO archiv divadla
Ukazuje se ale, že zdaleka ne všichni místní obyvatelé chtějí, aby došlo k přestavbě jejich ulic. Aktivisté sepíší petici a obrací se s ní na projekční atelier, za což se dočkají od anonymní, avšak kruté a totalitní moci okamžitého uvěznění.
Ticho a klid není ani v samotné projekční kanceláři, kterou řídí architekt Zdeněk Bergman (Oleksandr Loginov). Tato rozporuplná postava se vždy rychle a snadno pohybuje „podle stranického kurzu“, zároveň se snaží chránit lidi a rozpouštět hloupé mocenské iniciativy v byrokratických procedurách a tiché sabotáží. Architektka Luisa, Bergmanova milenka (Natalija Jarošenko), ho obviňuje z oportunismu. Opravdovým buřičem je pak mladý architekt Albert (Dmytro Stupka).
Mezi těmito postavami vzniká milostný trojúhelník, ale „melodramatickou“ linku prudce utnou okolní události. Vláda přechází do jiných rukou a projekční atelier navštěvuje zástupce nové moci. Je to hrubý, ale veselý chlapík, který prohlásí, že se „asanace“ ruší, již není potřeba bourat středověké městečko, žádná nařízení shora že už nepřijdou a architekti by měli pracovat dle vlastního uvážení. Dokonce propustí vězněné zástupce obyvatel.
Zpráva o takové „revoluci“ přivádí architekty do extáze. Herci skandují „Razom nas bahato, nas ne podolaty“ a pořádají velkolepou oslavu s neméně velkolepou kocovinou. Jen co kocovina odeznívá, u moci už je někdo jiný. Skupinu architektů přichází navštívit nový vládce. Tento je nejen hrubý, ale ke všemu i zlý. Čte projev „azirovštinou“ (Mykola Azatrov byl ukrajinský premiér v letech 2010-2014. Jeho špatná ukrajinština je opakovaně námětem vtipů ukrajinských novinářů, ale i terčem politických útoků opozice – pozn. překl.) a nařizuje pokračovat v asanaci.
Aktivisté jsou znovu uvěznění a spolu s nimi i svobodomilovný Albert. Copak se dá divit tomu, že nové mocenské změny již nevyvolávají nadšení, ale jenom únavu?
Nebudu převypravovat hru až do konce, uvedu jen, že konec je velmi filozofický.
Česká hra s ukrajinským přízvukem
Václav Havel napsal Asanaci de facto v předvečer Sametové revoluce.
V porovnání s jinými jeho díly je Asanace relativně nejrealističtějším a nejmíň absurdním dramatem. Ostatně i dost realistické bylo její ztvárnění herci divadla Ivana Franka. Asanace je alegorickým zobrazením událostí Pražského jara 1968, jeho potlačením a následující liberalizací za časů perestrojky.
Děj hry ideálně pasuje i na novodobé ukrajinské dějiny s jejich poměrně protichůdnou křivkou liberalizací a utahování šroubů: začátek devadesátých let, Oranžová revoluce v roce 2004, Janukovyčova diktatura a Revoluce důstojnosti. Tuto paralelu se snažili ze všech sil zdůraznit jak režisér, tak i herci. Ve hře je použito heslo Razom nas bahato, nas ne podolaty – Spolu je nás mnoho, nás nelze porazit! (již ve Vynnyčukově překladu), pomeranče, které doprovázejí oslavy a „Azirov“. Z hudebních témat se objevuje dokonce i motiv Plyne kača… (tato lemkovská píseň se stala rekviem během tryzny za oběti Revoluce důstojnosti – pozn. překl.)
Olexandr Loginov (Zdeněk Bergman) a Dmytro Stupka (Albert). FOTO archiv divadla
Zdá se, že ukrajinského kontextu by mohlo být klidně míň, ve hře je i tak dost dobře patrný. Na druhou stranu divák cítí vděčnost za to, že čeští umělci tímto způsobem navíc vyjádřili svou solidaritu se zemí, která bojuje za svou svobodu.
Kromě ukrajinského kontextu se zdá, že inscenace získala i na „ukrajinském temperamentu“. Jde o to, že samotný text Havlovy hry (který je součástí programu k Asanaci) zdá se má o něco menší emoční vypětí, než je výsledek divadelní práce. Práce herců vyvolala převážně pozitivní emoce.
Týká se to i rolí jaksi jednoznačných a předvídatelných (a proto i trochu parodických) jako je Albert-Stupka, ale i složitějších jako Zdeněk nebo Kuzma Plechanov (Petro Pančuk) – zamlklý, delikátní, trochu ironický, ale schopný nečekaných výbuchů.
V dialozích a monolozích některých z herců divadla Ivana Franka občas překvapí záblesky ruského přízvuku. Navíc zákeřný Jurij Vynnyčuk nejspíš schválně opepřil svůj překlad ukrajinskými slovy, která se rychle těžko vyslovují, pokud člověk není rodilý mluvčí nebo nepoužívá ukrajinštinu v každodenní komunikaci.
Koneckonců tato otázka se týká velké části ukrajinských herců. Neměla by se v žádném případě dramatizovat (avšak nelze ani zapomínat, že jazyk je jedním z pracovních nástrojů herce), přece jen odchylky mezi jazykovou praxí herců a zbytku obyvatelstva by mohly být dobrým materiálem k zajímavému sociolingvistickému výzkumu.
Česko-ukrajinská inscenace vznikla za podpory Velvyslanectví České republiky na Ukrajině, Českého centra v Kyjevě a jiných důležitých, hlavně diplomatických institucí, v rámci iniciativy Roku Václava Havla na Ukrajině k výročí nedožitých osmdesátin dramatika, politika a myslitele Václava Havla.
To vše samozřejmě přispělo k informačnímu doprovodu inscenace a dále dopomůže k seznamování ukrajinské veřejnosti s Havlovým tvůrčím odkazem, o kterém u nás stále málokdo ví. Na premiéře bylo možné potkat politiky, diplomaty, spisovatele, kulturní manažéry a spoustu jiných lidí, díky nimž se bude povědomí o Havlově díle šířit rychleji.
Oleh Kocarev
/Recenze vyšla 17. června a její původní znění najdete: zde/
///
Ostatní díly ohlasů inscenace Asanace na i-DN:
Asanace na Ukrajině (No. 4) – bonus
Komentáře k článku: Asanace na Ukrajině (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
