Atentát na kulturu
S trochou básnického přehánění můžeme říct, že v pátek 4. 11. se pražský stroj času mírně porouchal. Zatímco v Holešovické La Fabrice začal čtvrtý ročník festivalu soudobé hudby Contempuls, o kus dál v Divadle Archa nastartovalo svou dvoudenní jízdu „setkání přátel českého kulturního podzemí“ Pocta českému undergroundu a 10 let Guerilla Records.
Duchovní vůdce českého undergroundu Ivan Martin Jirous alias Magor v 70. letech minulého století... Snímek Nezapomeňte.cz
Umím si představit, jak nadšení fajnšmekři tleskají technicky dokonalým zvukům hudební progrese současného světa; umím si představit, jak si o přestávce u sklenky vína, absintu nebo mojita nadšeně vyprávějí o nehledaných tónech a nadpozemských aranžích. Ale neumím si představit, co by tito museli pít, aby unesli na pódiu nastartovanou motorku a Knížákův jekot: Jsme vyslanci z kosmu, chceme zemi zplacatit, jsme vyslanci z kosmu, chceme vesmír uchvátit!
Milan Knížák během koncertu své kapely Aktual v roce 1971 v pražském F klubu. Snímek archiv Milana Knížáka
Prvotní myšlenka byla jasnější než slunce: vydavatelství Guerilla Records, jež se zaměřuje především na vydávání české undergroudové scény, slaví deset let existence a ve spolupráci s Divadlem Archa připravilo k tomuto výročí dvoudenní festival, který si klade za cíl představit nejen pamětníkům legendy českého podzemí. Hned zkraje musím uznale potřást hlavou nad zdánlivě jednoduchou, přesto promyšlenou dramaturgií (alespoň prvního dne) festivalu. Velkou čtyřku ve velkém sále – DG 307, Plastic People of the Universe, Aktual a Umělá hmota, jejichž plakáty měla snad každá správná mánička vylepeny nad postelí, na záchodě, místo zrcadla, místo oken, na futrále od kytary, jména, která by dokázal odříkat i ten nejzarytější odpůrce rockové hudby – střídala v Malém sále komornější tělesa a osobnosti, bez nichž by si český androš taky nikdo představit nedokázal – „Magor“ Ivan Martin Jirous, Dáša Vokatá a Miroslav „Skalák“ Skalický. Hlavní a možná i jediný akceptovaný androšský nápoj – pivo – bylo taky za přijatelnou cenu. A v absolutně nacpaných sálech, kde se v některých momentech (zejména na PPU) tísnily stovky lidí, kteří ještě poslední volná místa plnili svými vlasy, se dalo dýchat, byl tam vzduch a nebylo vedro! Za to patří organizátorům můj velký dík.
...a Ivan Magor Jirous (s Dášou Vokatou) dnes. Snímek LADISLAV DUCHOŇ
Zamýšlet se nad hudbou zásadních kapel české podzemní kultury, rozebírat, jestli měl Pavel Zajíček v původním textu vracím se, anebo vstupuju opakovaně do stejný řeky, jestli měla Dáša Vokatá správně naladěnou kytaru a nebo jestli Vráťa Brabenec hraje své dechové kreace pořád stejně, není už dnes myslím vůbec důležité. Co důležité je, že kapely, které svůj vrchol zažily mnohdy už před čtyřiceti lety, přitahují vedle vousatých vrásčitých mániček také současnou mládež. I ta se chytne svého piva a psychedelicky se kýve, když Joe Karafiát přemítá, zda kanárek umřel, nebo snad chcíp. A určitě jsem nebyl jediný, kdo by spolu se Zajíčkem chtěl podpálit papírový zákony, papírový idioty, papírový cokoli. Vedle všech dnešních romantických problémů v rockových písních působí texty Pavla Zajíčka, Egona Bondyho nebo Milana Knížáka spíš jako z doby, která má teprve přijít, než z dob starých desítky let.
Původně jsem předpokládal, že pro mě vrcholem večera bude vystoupení DG 307. Jejich (Zajíčka a Hlavsy) opus Uměle ochuceno si doma už pár let pouštím, a tak jsem si koncert odzpíval s nimi. Vše, co mělo přijít (vyjma Magora a PPU) pro mě mělo být jedním velkým „neznámem“.
Přemýšlel jsem, s čím novým asi přijde Jirous, celkem očekávaně však oprášil známé Labutí písně. Ukázalo se ovšem, jak nadčasové jeho elegie mohou být. Ze sbírky si vybral oddíl My lovers are over the oceans. Jeho vzpomínky na Eugena Brikciuse, Paula Wilsona, Charlieho Soukupa či Egona Bondyho se staly jakýmsi mementem mori večera: dnes a zejtra se tu sejdem v týhle partě, ale mohlo nás tu bejt taky mnohem víc…
…a Milan Knížák se svým Aktualem (v pozadí baskytarista Josef Slavík) dnes. Snímek NGUYEN PHUONG THAO
Následoval Knížákův Aktual. Do té doby jsem slyšel jen velice špatné nahrávky na jednom semináři ve škole, tak jsem byl zvědav, co „dinosaurus“ českého umění nabídne. A předvedl něco tak neuvěřitelného a strhujícího, že jsem na dégéčka téměř zapomněl. Ozvaly se jak písně z počátků historie spíše uměleckého sdružení než kapely, tak i pozdější, ovlivněné dechovkou (nevěřícně jsem zůstal stát u písně Miluju tebe a Lenina: Miluju Lenina pro jeho vousy, miluju Lenina pro jeho pleš). Nevím, kam směřuje soudobá hudba, ale od Aktuálu by se mohla lecčemus přiučit. Motorka, zvony, rýže, vrzání kytar a hlavně Milan Knížák! Jsem jejich vystoupením natolik unešen, že bych rád učinil prohlášení: Milane, vykašlete se na Galerii, na loutky a na Klause, a dejte Aktual zase dohromady! Mám pocit, že dnešní hypersvobodný svět má neblahý vliv na invenčnost hudebníků, ukažte jim, jak se tvoří v okovech!
Naštěstí mě zpět na zem vrátila Dáša Vokatá doprovázená saxofonistou Jiřím Jelínkem. Svým joplinovsky drsným ženským hlasem a originálními melodiemi předvedla i druhou, písničkářskou stranu tehdejší hudby. Tu pak dokreslil neméně originální Miroslav „Skalák“ Skalický, který se svou suitou vytvořil takovou atmosféru, že už chyběl jen Packa a v malém sále bylo jak u Boučků.
Tahle „malá scéna“ se pořadatelům opravdu povedla, neboť takhle nějak asi běžný den českého undergroundu vypadal. Hospoda – vlasatí nepřizpůsobiví – někdo z nich tříská do kytary tři akordy a ostatní řvou, že červený vejložky, těch se nesmíš bát, i když maj vobušky, musíš na ně srát.
Komentáře k článku: Atentát na kulturu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin J. Švejda
„DG 307, Plastic People of the Universe, Aktual a Umělá hmota, jejichž plakáty měla snad každá správná mánička vylepeny nad postelí, na záchodě, místo zrcadla, místo oken, na futrále od kytary“… Ach jo.
06.11.2011 (1.01), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Jsem zvědav,
ozve-li se Dominik. Já to bral jako pikantně vtipné a tak trochu i opojně jízlivé propojení dětských ikon a chování s drsným undergroundovým světem a velmi jsem se nad tímto příměrem smál. Autora mám i pro jeho literární ambice, z nichž se rekrutují tyto, s odstupem jeho věku a (ne)zkušenosti podávané interpretace popisovaných událostí a jevů rád.
06.11.2011 (15.26), , Trvalý odkaz komentáře,
Dominik Melichar
Snažil jsem se,
aby z toho bylo cítit trochu ironie; možná, že ne úplně průhledně. Nicméně, slova „ach jo“ nepovažuji za konstruktivní komentář. Přesto si myslím, že by mi pan Švejda určitě poradil mnoho věcí co do psaní podobných článků. Můj e-mail je kdyžtak [email protected]
Děkuji, kritiku přijmu rád, rady ještě raději…
07.11.2011 (10.11), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Některé věci,
myslím, se jaksi komentují samy… S tou ironií vážně nevím, je-li čitelná a zda je tu vůbec na místě. Především jde o zkreslování historie: kde by se ty plakáty zmíněných kapel vzaly? Opravdu každá správná mánička o těch kapelách věděla? A měla by si odvahu něco takového vylepit doma nad postel (co by tomu minimálně řekli její ustrašení rodiče) – natož s něčím takovým vyrazit ven na futrálu od kytary? Apod. Těmi slovy se zkrátka a jednoduše vytváří dojem o normalizaci jako o nějaké selance. Byl bych při takovém popisu mnohem obezřetnější.
07.11.2011 (11.43), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš
aby to nezapadlo: Milan Knížák byl, je a bude génius a proto je skvělé, že je to zmíněno i v tomto textu.
07.11.2011 (14.55), , Trvalý odkaz komentáře,
Klára Zindulková
Můžeme se tu dohadovat o tom, jak to přesně pře těmi x lety s českým undergroundem vypadalo. My, kteří jsme v té době ještě chodili po houbách, to samozřejmě nepopíšeme zdaleka tak přesně, jako vy zasloužilí. Nepamatujeme si to. Není ale o mnoho zajímavější, že i my vyrazíme ve svobodné době, dvacet let po revoluci, zrovna na koncert DG 307, Aktualů, Dáši Vokaté… a jsme nadšeni?
08.11.2011 (15.55), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Milá slečno Zindulková,
to víte, že je to zajímavé, když jste z „androšů“ nadšeni, ještě o něco zajímavější by to ale bylo, kdybyste se o o dané době snažili víc přemýšlet, zjistit a pochopit, jak fungovala.
V dobrém
08.11.2011 (21.10), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Někdy jsou sny a představy
podstatnější pro život i kulturu v daný čas, než realita a dokumentární věrnost. Pravda v podstatě neexistuje. Soudím tak na základě vlastních zkušeností, kdy jsme inspirováni dovezenými texty, knihami a ve vzduchu proletujícím „povědomí“ o Brookovi, Grotowském, Living či Barbovi vytvářeli se Studiem pohybového divadla Niny Vangeli vlastní produkce. Setkání s těmito (Barba, lidé od Grotowského, Judith Malina, Peter Schumann, Pina Bausch…) veličinami mi pak (koncem 80. a v 90. letech) ukázalo, jak moc jsme se často mýlili. I tak to ale byly podstatné vlivy, které nás/mě formovaly. Působí-li tak dnes „starý“ underground, je to doklad jeho kulturní energie a není myslím až tak podstatné, co z toho je jen představa, sen, či dokonce omyl, a co historická skutečnost. Život je sen, nic míň.
08.11.2011 (23.56), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Co ještě říct, Vladimíre?
Argumentační obrat vpravdě „pludkovský“. Já poukážu na to, že je dobré se v takovémto novinářském žánru držet fakt, „nefabulovat“ (to je prostě jaksi základ našeho řemesla), a ty napíšeš: „pravda v podstatě neexistuje“; „život je sen, nic míň“. Jak se potom asi dá s člověkem s takovouto názorovou elastičností (s níž můžeš vyargumentovat naprosto cokoli) diskutovat?
09.11.2011 (9.32), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Jistě, Martine,
jde o interpretaci textu. Ty jej chápeš v mantinelech přísné/asketické kritické analýzy, kde není místo pro nadhled a humor, já si myslím, že součástí kritiky může být i osobnost autora, jež se projevuje různě, třeba i touto autorsko-literární poetikou, která nijak nesnižuje výpovědní ani odbornou hodnotu textu.
09.11.2011 (11.46), , Trvalý odkaz komentáře,
Myšpulín a Fifinka
Pane Švejdo,
vy jste pro nás takový dinosaurek. Ať vy a vám podobní pseudoochránci hodnot nabídnou své vidění a nechte mladým, ať objevují po svém. Nám trochu připadáte jako velký nespokojenec – nabízíte alternativu? Napiště to a my rádi – pokud to tak bude – podlehneme vašemu intelektu, humoru a moudrosti. Ale teď na nás působíte, promiňte, jako děděk, který vyčítá, že rohlíky nestojí již dvacetník. Tedy lacině. Jsme zvědaví, jak vy se svým espritem, pochopením, že jste takových děcek vychoval dvacet, že máte nadhled, znalosti a um, jak jim to „s pochopením“ a humorem nandáte. A jak my s Fifinkou, se budem usmívat a říkat… ten Švejda, ten je dobrej! Takovej chlápek, to my si ho rádi přečtem, ten má jiskru! Čímž nechceme obhajovat mládí, ale kritizovat dědky… nikoliv pro jejich věk, ale pro jejich trapnou otravnost, s níž by šli poučovat i do mateřské školky, jaké mají znalosti z komunismu. To už je opravdu hodně trapná role.
Bacha, aby vás brali vážněji i ti starší!
10.11.2011 (16.16), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
„Jeho vzpomínky
se staly jakýmsi mementem mori večera: dnes a zejtra se tu sejdem v týhle partě, ale mohlo nás tu bejt taky mnohem víc…“ – Tvoje věta, Dominiku, mi zní od včerejška v hlavě. Ivan se možná Labutími písněmi vědomě loučil…
11.11.2011 (21.16), , Trvalý odkaz komentáře,
Dominik Melichar
Taky na to myslím. Mimo jiné tam četl:
Ubývá milovaných tváří
veselé ghetto je v diaspoře
jak lampa která hoří spoře
jak lampa se staženým knotem
my zbylí žijem neživotem
je to možná trochu sentimentální, ale není to ani tejden, co tyhle verše četl asi metr od mě, pak šel na pivo a mě napadalo jen: jo, Magor…
Jestli to bylo loučení, tak stylový – v partě nejbližších…
11.11.2011 (23.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Dominiku.
jestli si Ivan dal alkoholický pivo, věděl, že je to krok do propasti. Když v květnu (http://www.divadelni-noviny.cz/na-oaze-smagorem-2/) přestal psát do DN, bylo to právě proto, že nesměl pít. Lékaři mu po jeho zkolabování ve Staré Říši zachránili život a řekli: „Ještě jedno pivo či jiný alkohol, a jste mrtvej.“ Ivan mi pak Na oáze při odevzdávání onoho posledního sloupku – trochu smutně, trochu fanfarónsky – řekl: „Aspoň vím, co mám dělat, když to budu chtít tady skoncovat.“ Dali jsme si pak šachy a on – poprvé – se mnou udržel remízu.
12.11.2011 (15.52), , Trvalý odkaz komentáře,
Dominik Melichar
Teď bych tedy nechtěl mystifikovat… na pódiu určitě nepil, ale měl jsem pocit, že pak v průběhu večera jsem ho s kelímkem viděl. Ale já tam taky tak pobíhal, takže je možný, že ten kelímek měl někdo vedle něj… každopádně jsem tím chtěl říct, že vypadal prostě v pohodě, ale je fakt, že jsem s ním nemluvil…
12.11.2011 (20.04), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Dominku,
není to asi podstatné jako Komentář Tvého textu, ale pro mapování posledních dnů Magora je. Podle mých posledních zpráv pil pravděpodobně pouze nealko-pivo, stejně jako v úterý Na růžku, kam si pozval pár přátel, aby se s nimi rozloučil. Ne však předsmrtně, ale protože ve čtvrtek ráno měl jít na celkové vyšetření do nemocnice. Na smrt se pravděpodobně nepřipravoval. Odvedla si ho ve spánku ze středy na čtvrtek.
13.11.2011 (0.45), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Tohle bulvární šťourání
se v posledních chvílích lidí (viz též Vladimírovo až nechutné vyzvídání v rozhovoru s D. D. Pařízkem o smrti Petra Lébla)… PROČ? Uveďte mi jediný důvod. To je jak ze školních čítanek, kdo řekl před smrtí jaká poslední slova.
15.11.2011 (10.24), , Trvalý odkaz komentáře,
Myšpulín a Fifinka
Protože je to lidské.
Stejně jako zvědavost, kdo s kým chodil, kolik kdo má peněz či jak je kdo starý a kolik váží. Jistě, že existuje i něco jako takt a lidé mají tu svou taktnost a netaktnost různě nastavenou.
Kdybyste chtěl ještě něco vědět o životě, stačí se zeptat. Jsme vám k dispozici. 🙂
15.11.2011 (17.07), , Trvalý odkaz komentáře,
Dominik Melichar
Ano, pane Švejdo!
Pojďme a spalme všechny životopisy a monografie, aby nebylo jasné, co kdo jak ve svém (uměleckém) životě konal. A oprašme Marinettiho manifest futurismu a spalme i všechna muzea a divadla (neboť i divadlo je pokládání otázky po životě) a vlastně vůbec všechno, co má co do činění s kulturou. Pak konečně zrušíme poslední zbytky Života na Zemi, nikoho nebude nic zajímat, lidi se konečně začnou starat sami o sebe, nikoho ani nenapadne, aby své city, pocity, myšlenky, stavy mysli a ducha nějak recipovali a usouvztažňovali s těmito u ostatních lidí a pak si konečně budete moci říct: „je hotovo, moje práce skončila“ a možná, že pak konečně budete spokojeností zářit…
15.11.2011 (22.07), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Pro mne je důležité a divím se,
že jsi, Martine, použil slovo „bulvární“. To je přesně to, čemu se snažím vyhnout. Nechci být – a doufám nejsem – „bulvární“ v tom smyslu, že bych se o dané skutečnosti zajímal jen z ryze voyeurského hlediska.
Když už jsi uvedl téma smrti Petra Lébla, pokusím se to na jeho případě osvětlit. Než DDP na otevření tohoto příběhu přistoupil – věděl jsem o něm od smrti Petra a stavěl na tom od začátku celý rozhovor s DDP – dlouho jsme se bavili, kde ta hranice „bulváru“ a vážného tématu je a zda ji nepřekračujeme (sám bych velmi rád šel ještě dál, než kam připustil DDP). Pro mne má toto otevření/odkrytí tématu dvě roviny. Jedna je historicky dokumentární – skrze svědectví se přesně bude vědět, jak se ona stiuace odehrála. A druhá (stejně významná) nesla samo téma našeho rozhovoru, ve kterém se snažím intepretovat tvorbu DDP skrze dětství, emigraci, listopad 89 a také skrze tento zážitek. Tím přímo a nespekulativně pojmenováváme a na povrch vyplouvá řada motivů a interpretací, které lze v tvorbě DDP (bolest, smrt, opuštěnost, jedinec vers. okolí, dotek a fyzický kontakt, vnitřní svět vers. intelektuální chlad a odstup ad.) najít. DDP byl zprvu překvapen, ale při dalším rozebírání samotného faktu si uvědomil, jak moc jej ona zkušenost dodnes nasměrovává, proč si čte a přitahuje jej Bernhard, Kraus, emigrantská literatura, Kafka a téma labyrintu a smrti v nich, nedořečenost, náznak a přímý čin atd.
Myslím, že onu Tebou předhazovanou bulvárnost v mých textech/rozhovorech čte jen ten čtenář, který ji vyhledává. Nebojím se vstupovat do tabuizovaných teritorií jako se jich nebojí třeba autoři coolness dramatiky, ale i Schwab, Kafka, Ladislav Klíma atd. Věřím, že čtenář, který čte mé texty/rozhovory, dokáže skrze osudové okamžiky a jejich přiblížení nahlížet i do hlubších vrstev těchto situací, klást si skrze ně otázky o životě i smrti jako takové a chápat hlouběji i tvorbu daných umělců. Takovému čtenáři tyto své rozhovory chci předkládat a proto se i o Magorovi s Dominkem teď na toto téma bavím.
A co se týká posledních slov před smrtí, ani jim neupírám význam a nebanalizoval bych je. Mým učitelem byl v mnohém prof. Milan Machovec, za kterým jsem od konce 70. let docházel domů a chodil s ním do opery nebo do hospody. Učil mne přemýšlet o filosofii, o kultuře, o umění i o životě. O posledních slovech před smrtí jsme se několikrát bavili. Z jedné strany jsme se oba vysmívali interpretaci Goethových „Více světla!“, které říkal své pokojské, aby vytáhla rolety, ale možná opravdu chtěl říct a hlavně řekl i cosi obecného. Rozhodně jsme jim neupírali ani tento magický a především symbolický význam. A to je to, co ve svých úvahách a interpretacích umění i v rozhovorech s kumštýři a v životě samém hledám.
I smrt je divadlo, a ta Petra Lébla byla velmi stylizovaným a režijně dotaženým. A Jirousova? Klidně a pokojně zesnul. Týden předtím se rozloučil v Arše koncertem, pak se v hospodách scházel se svými kumpány. A četl si svůj oblíbený bulvár… Není to od Boha/Vesmíru dar za celý jeho život? Anebo je v tomto světě/životě vše jen pošetilost, náhoda a zmar? Nevím a nic netvrdím. Věřím, že život je sen a my jsme jeho aktivními tvůrci.
17.11.2011 (5.11), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Dobrá, Vladimíre,
beru zpět nepřípadně zvolené slovo „bulvární“ a nahrazuji je slovem „voyeurské“.
Zaprvé: k určité události myslím stačí snést jen takové množství informací, které jsou dostatečně relevantní a které ji dostatečně osvětlí a vše, co je nepodstatné či co jen opakuje již zjištěné, je navíc.
Za druhé: existuje (mělo by existovat) „svaté právo“ soukromí jedince, do kterého nikomu, ale opravdu nikomu nic není (i když by tím něco zůstalo utajeno).
A nyní si tyto věci aplikuj na zdejší případ Jirous a Tvůj rozhovor o Léblovi.
Ale samozřejmě: hranice voyeurství a nevoyeurství v dnešní době probíhá už úplně někde jinde.
17.11.2011 (21.35), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Jistě, Martine,
a souhlasím s Tebou. Každý ty hranice máme postavené jinde a asi je hned tak my dva spolu nesrovnáme. Já se vždy snažím vycházet z osobností, o kterých píšu, a jsem přesvědčen, že Petr Lébl ani Ivan Jirous by mým voyeurstvím (jež věřím je podložené kulturním zájmem o ně) pohoršeni nebyli, ba naopak. Například Magor četl vždy jako první Blesk, pak AHA a teprve potom Lidovky, Právo, Respekt, Babylon, Divadelky… Tím neříkám, že chci simulovat stránky Blesku, ale že Ivan byl mimo básníka také exhibicionista a frajer. Zajímat se i o jeho intimní existenciální i buřičské chvíle je v řádu toho, jak chtěl působit a působil, tedy je to součástí jeho uměleckého díla a odkazu. U Lébla je to podobné, navíc jeho sebevražda byla v podstatě velkým spektáklem. O tom, co přesně se onu noc dělo, podal – pokud je mi známo – Dušan Pařízek veřejné svědectví v rozhovoru do DN poprvé.
Ale – jinak – Tvým výtkám, Martine, velmi rozumím a stejné otázky si kladu také. Jen řešení je jiné, neb je mi blízké butó, coolness, Shakespeare či Bambušek a protivná cudnost panen.
18.11.2011 (1.37), , Trvalý odkaz komentáře,