Cesta do sametové revoluce
Když se sálem Malého libereckého divadla rozezněly první tóny, bylo zřejmé, odkud bral Tomáš Dianiška inspiraci ke hře Atomová kočička. Znělka kultovního filmu Návrat do budoucnosti naznačila, že hlavní zápletkou bude cestování v čase.
Atomová kočička vypráví také o „sametové legendě“ FOTO ROMAN DOBEŠ
Dramatik Tomáš Dianiška, tak jako vždy, pracuje s popkulturními citacemi, bere v úvahu žánrová klišé, která ještě posiluje – například se originálně vyrovnává s často tematizovaným paradoxem cestování v čase tím, že se jedna z postav stane vlastním rodičem. Pamatuje však i na místní diváky, děj umístí na liberecké harcovské koleje a vtipně ukáže, že se za dvacet let nezměnily. Navíc má smysl pro gradaci.
V Malém divadle v Liberci vzniklo několik inscenací Dianiškových her režírovaných kolektivně, Atomovou kočičku poprvé režíroval sám. Jeho vizi mu pomohla naplnit scénografka Lenka Odvárková. Kulisy na scéně vystavěla tak důmyslně, že se děj mohl odehrát na více než deseti místech ve dvou časových rovinách a obešla se bez rušivých přestaveb.
V úvodních minutách se Dianiška nevrhne přímo do žánru sci-fi komedie, jíž má Atomová kočička být, rozehrává spíš „matfyzácký“ sitcom. (Nemůžeme nevzpomenout na seriál Teorie velkého třesku.) Představení nabírá spád díky situačnímu humoru a „hláškám“. Seznámíme se s třemi hlavními postavami, a hlavně kostýmy Lenky Odvárkové nenechají nikoho na pochybách, že to bude partička podivných geeků, odtržených od praktického života. Jsou však především geniální a v automatické pračce si dokážou sestavit urychlovač částic, který je přenese do minulosti.
Michaela Foitová jako Prouzová je navlečená v nepadnoucím oblečení, nosí neslušivé brýle, žehlí si vlasy žehličkou na prádlo a vaří špagety v rychlovarné konvici. Role jejích kamarádů Vojtu a Mártyho ztvárňují Tomáš Váhala a Matěj Nechvátal. První je, soudě podle fanouškovského trička, příznivcem Návratu do budoucnosti, a u dívek žebrá na potkání sex s odůvodněním: …jsem sirotek a mám dnes narozeniny. Druhý je mimoň s kšiltovkou a ledvinkou. Všichni přitom udrželi nastavenou stylizaci a expresivitu, která k herectví v sitcomech patří. Nejvíce prostoru dostal Matěj Nechvátal, který celou dobu neztratil dětinsky naivní projev a neustále udivený výraz. Mezi vedlejšími postavami exceloval Ladislav Dušek jako Kocour – jemně naznačil inspiraci seriálem Červený trpaslík, a přitom nesklouzl k jeho napodobování.
Legrace ovšem přestává, když se zvedne opona, která odhalí dosud skrytou část scény, a hrdinové se propadnou do listopadu 1989. Na jevišti hraje živá kapela dobové hity, objevují se kruté karikatury osmdesátkových celebrit Hany Zagorové, Petra Nagyho nebo Miro Žbirky a ironickým refrénem této části se stává: Můj čas je pouhopouhé prozatím. Není to ale žádné líbivé retro, zahaluje nás především trapnost. A po vtipném vstupu do minulosti následuje studená sprcha v podobě zatýkání, výslechu a mlácení. Trojice hrdinů se stává součástí „sametové legendy“. Atmosféru revoluce Dianiška evokuje dnes ikonickými obrazy jako pochod studentů na Albertově a provolávání hesla: máme holé ruce. A není to přehnaně patetické.
Tomáš Dianiška našel v Atomové kočičce originální odpovědi na dosud nevyřešené otázky. Kde se vzal tajemný student Martin Šmíd? Jak vlastně začala sametová revoluce? Jak vznikl vesmír? A bylo dřív vejce, nebo slepice?
Divadlo F. X. Šaldy Liberec (Malé divadlo) – Tomáš Dianiška: Atomová kočička. Režie Tomáš Dianiška, scéna a kostýmy Lenka Odvárková, dramaturgie Tomáš Syrovátka. Premiéra 14. října 2016.
Komentáře k článku: Cesta do sametové revoluce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
