Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Místo srdce máme troud
Rumunské maďarskojazyčné divadlo z Târgu-Mureș představilo v Plzni inscenaci, která tak trochu mátla tělem. Zpočátku se vše tvářilo jako absurdní, černá a dosti divoká groteska, postupně se ale odlehčující a groteskní prvky vytrácely, úměrně tomu ubývalo i režijních nápadů a představení skončilo jako téměř tradičně vyprávěný, poněkud melodramatický rodinný příběh.
Rumunská inscenace Klid fascinovala nejen scénografií… FOTO JAROSLAV PROKOP
Klíčovou postavou Klidu je úspěšná herečka, která v polovině kádárovských osmdesátých let zešílí poté, co její dcera emigrovala: ze strachu před politickými problémy se jí okázale zřekne, a zorganizuje dokonce i neobyčejně bizarní symbolický pohřeb. Příběh však sledujeme spíše prostřednictvím jejího syna, jenž kromě toho, že o matku pečuje, prochází komplikovanými osobními peripetiemi. Počínaje milostným vztahem s nemocnou a psychicky nevyrovnanou přítelkyní (ta v závěru rovněž zešílí) a konče podivnými pletkami s redaktorkou, která mu vydává jeho autobiografickou knihu. Od ní se mimo jiné dozví, že byla jednou z četných milenek jeho otce, a ten že zas byl spolupracovníkem komunistické tajné policie.
Celý ten komplikovaný příběh lze chápat jako obraz divokých a nepřehledných let, kdy se rozpadal starý svět a v podivných křečích se rodil svět nový, zatížený minulostí a zdaleka ne pro každého přívětivý a srozumitelný. Zpočátku tomu odpovídají i docela výstřední inscenační prostředky, při jejichž použití jsou tvůrci sympaticky marnotratní. Počínaje scénografií: uprostřed scény je ostrůvek (ve tvaru Maďarska, pokud tomu správně rozumím) obklopený vodním příkopem, kolem dokola starý otlučený domácí nábytek, ale také klávesy, projekční plocha a řada průchodů kamsi ven do světa „mimo“. Herci se brodí vodou, vytahují zpod hladiny řadu rekvizit (dokonce i housle). Chvílemi to vše vypadá jako defilé postavy z nějaké postkomunistické freak show. Ostatně i zmiňovaná redaktorka (sama sebe mazlivě označí za „kulturní píču“) se plynule proměňuje z odpudivé babizny v elegantní dámu a zpět.
Po zběsilém úvodu, který byl jednou z nejveselejších podívaných, jaké jsem v divadle za poslední roky absolvoval, se představení v prostřední části zklidní. Jakkoli však nemůže být pochyb o tom, že se hraje v jádru docela seriózně a doopravdy, stále nechybí ani „rušivě“ odlehčující groteskní prvky. Skutečný problém nastane v poslední třetině, kdy už inscenace začne brát sebe sama natolik vážně, až jí to podrazí nohy. Přičemž samozřejmě nevadí, že skončila legrace (jakkoli je strategie „začít zvesela a postupně vše překlápět do tragiky“ poněkud okoukaný vypravěčský trik), horší je, že ve snaze podtrhnout tíživou atmosféru začne režie tahat z rukávu prostředky značně melodramatické, a tudíž nevěrohodné. Trpící dívka, která preluduje na klavír, matka, vnějškově přehrávající svou útočnou šílenost, repliky typu „zmiz z mého života“ (nebo třeba i ta citovaná v titulku článku). A když hlavní hrdina diktuje své dívce poeticky erotické pasáže z rozepsané knihy (které pojednávají o nich dvou), vyjde z toho, s prominutím, kýč jak bič.
Výsledkem byl nezvykle rozporuplný dojem. O tom, že zprvu velkoryse rozehraná podívaná ukrývala neobyčejně silný potenciál, není sporu. Jenže co s tím, když nakonec vše vyústilo do vcelku obyčejného slzotvorného finále. Obávám se, že úsloví „konec dobrý, všechno dobré“ platí bohužel i opačně.
Národní divadlo Târgu-Mureș (Rumunsko): Attila Bartis: Klid. Režie Radu Afrim, scéna Adrian Damian, kostýmy Erika Márton, asistent režie Katalin Berekméri. Premiéra 7. května 2015.
Komentáře k článku: Místo srdce máme troud
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
