Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

AUFgeschlossen (No. 3)

Festival PDFNJ zdárně pokračuje. Dokonce i neuskutečněné představení berlínské Schaubühne Rückkehr nach Reims / Návrat do Remeše bude – jak si lze ověřit na festivalovém webu – v sobotu aspoň on-line. A včera se předala Cena Josefa Balvína určená nejlepší inscenaci vycházející z původně německy psaného textu, která vznikla na území České republiky v minulé sezoně. Již několik let o ní rozhoduje redakce Divadelních novin a její spolupracovníci (porotu tohoto ročníku tvořili: šéfredaktor DN a předseda poroty Josef Herman, redaktorky Anežka Pondělíčková a Petra Zachatá, kurátorka divadelního oddělení Národního muzea a pravidelná přispěvatelka DN v oblasti německého divadla Lenka Šaldová a autor tohoto příspěvku).

Letos cena připadla magické inscenaci režiséra Miroslava Bambuška Moje říše je z tohoto světa, kterou připravil ve svém domovském Studiu Hrdinů v Praze (premiéru měla těsně před letními prázdninami 21. června 2021). Jde o jeho autorské dílo, vzniklé na základě života a díla německého spisovatele a dramatika Wolfganga Borcherta (1921 – 1947). O inscenaci jsme na i-DN publikovali velkou recenzi Josefa Chuchmy Uhranutí Wolfgangem Borchertem zůstalo na papíře, a tak se o ní již zde příliš rozepisovat nebudu. Přidám jen pár slov a postřehů reagujících na její včerejší druhé zhlédnutí. Je totiž vždy zajímavé vidět inscenaci dvakrát (či víckrát). Mnohé výhrady či neporozumění se opraví či potvrdí, člověk řadu situací lépe pochopí a rozklíčuje, inscenace je většinou usazenější, herci hrají přesněji, byť občas chybí premiérově napětí a soustředěnost. To samozřejmě včera nehrozilo, neb se jednalo o slavnostní uvedení s – před představením – předáním ceny Miroslavu Bambuškovi. Ten ve své krátké děkovné řeči pochválil především Josefa Balvína a prozradil, že právě studuje jeho překlady Georga Taboriho, které jsou dle něj nejen technicky precizní, ale i empatické vůči autorovi, psané s pochopením jeho osobnosti a jejího uvažování, což nebývá u překladatelů samozřejmé.

Nevím, kolikrát byla inscenace dosud uvedená, nicméně oproti premiéře byly výkony všech aktérů jistější, suverénnější, přesnější. Saša Rašilov, na jehož bederech celá stominutová inscenace bez přestávky leží a který z viditelného prostoru nezmizí ani na vteřinu, si dokázal přesně rozvrhnout síly. V úvodu netlačil tolik na expresivitu a démoničnost jako na premiéře, jeho Borchert (kterého ale nevím proč vyslovuje Boychert) byl strukturovanější, herecky vědomě spěl od šílenství a provokací v psychiatrické léčebně přes putování zničeným Německem a jeho obyvateli do rodného domu až k existenciálnímu prozření a smrt v závěru. Bylo pro mne zajímavé sledovat i zvukovou hru s porty, kdy v některých okamžicích mluví bez něj a jindy je naopak zvuk z něj vytažený na maximum. Někdy to trochu ruší (zvláště v úvodu), ale v zásadě to pomáhá rozlišit introspektivní monology od expresivního či „přímého“ hraní a mluvení, kdy je herec vzdálený či otočený. I když – pokud jsem si dobře všímal – to nebylo vždy důsledné či přesné.

Působivá je ale hra se světly včetně filmových projekcí, jež jsou pro účinek obrazů důležité. Mimo jiné se jimi odlišuje strohost velkých scén od vstupů do velkého přírodního prostoru či nitra postavy. Mohl bych dále probírat a poukazovat na technickou stránku inscenace a včerejšího představení, zastavím se ale už jen u jedné aktérky – Natálie Drabiščákové. Doslova excelovala. Každý její výstup – ať už zdravotní sestry pečující o Borcherta, ženy generála (nádherný odchod, kdy ve vedlejším pokoji cvičí a protahuje se), prostitutky či obyvatelky domu po jeho rodičích – byl malou hereckou etudou s mnoha precizně vystavěnými detaily. Tato herečka je dnes suverénní představitelkou různě vychýlených korpulentních žen (nedávno jsem ji viděl v nové premiéře téhož divadla, v inscenaci Historka o sv. Magdě, kde také zářila – mimochodem další německojazykový text…).

Hraje s nadhledem, ale nikoli výsměchem či jízlivostí, má spoustu hereckých nápadů, nachází řadu pikantních jemných gest či situací, kterými postavu oživuje, komentuje její typ či chování, dodává jí nečekané rozměry. Avšak neexhibuje ani nepřehrává. Hraje v souladu se situací i charakterem postavy. Totéž se dělo i včera a já se těšil na každý její výstup.

Přesto všechno – a svou včerejší velkou diváckou spokojenost – mám však k inscenaci podobné výhrady jako Josef Chuchma. Bambuškovi se především nepodařilo evokovat dobu, kdy se děj odehrává, a kdo autora nezná, mohl by snadno nabýt dojmu, že jde o období po první světové válce nebo i dávnější. Místo analýzy poválečného lidského i společenského rozkladu Německa po roce 1945 sledujeme v podstatě obecný příběh extravagantního „prokletého“ spisovatele s jeho tvůrčím podvědomím, bolestným osudem a zraněnou duší. Textu navíc schází borchertovská jazyková preciznost a společenská apelativnost.

Dovolím si tedy ocitovat celý odstavec z Chuchmovy recenze, se kterým plně souzním: Bambuškem tvořené obrazy a scény jsou temné, jak se na danou předlohu sluší, ovšem až na výjimky postrádají naléhavost, neboť jsou chabě zakotveny v čase, respektive nejsou jasně časově zacíleny. Má to snad být apel k současnosti? Ale v čem? Borchertovo emotivní svědectví je těsně a konkrétně spjaté s dobou, místem a okolnostmi svého vzniku. Kdežto Bambuškovo poválečné Německo je toliko nastíněno do povšechného „němectví“ první půle minulého století, takže v divákovi může dokonce vzniknout nejistota, zda se tu jedná o první či o druhou světovou válku. A borchertovské „granáty“ s tříštěním slovosledu, repetitivní návaly slov a další jazykové prostředky, o nichž psal Josef Čermák, na jevišti prakticky nezaznívají, natož v intenzitě a působnosti předlohy. Miroslav Bambušek prostě nenašel způsob, jak s nimi pracovat, jak je na scéně roznítit, jeho scénář je literárně obyčejný. Kompenzuje to expresivními aranžemi, ve scénách se sborem zejména, ty však zhusta vyznívají jako divadelní cvičení, v němž jde o projev jako takový. Pochoduje se tu, křičí, padá, ale jede to vcelku naprázdno. (Více zde.)

I tak je inscenace – jako celek i v mnoha obrazech – působivá a svou velkolepostí (včetně využití velkého pohybového sboru) a intelektuálním, výtvarným i režijním gestem na nezávislé scéně výjimečná. Soustředí se na jedince, rozehrává temné tóny lidské duše, velkoryse pracuje s prostorem. Je parádním hereckým sólem Saši Rašilova, má syrovost a drsnost Bambuškova rukopisu, dobře zvolený výtvarný kód s hrou světel, polostínů a stínů a je – jak jsem již psal – zajímavá i prací se zvukem. A v neposlední řadě objevil Bambušek a kol. pro mnohé neznámého autora. A tak snad byli festivaloví hosté (návštěva byla důstojná) spokojeni. Já byl.

Studio Hrdinů, Praha – Wolfgang Borchert a Miroslav Bambušek: Moje říše je z tohoto světa. Režie Miroslav Bambušek, dramaturgie Jan Horák, scéna a kostýmy Jana Preková, hudba Tomáš Vtípil, light design a video Pavel Havrda, pohybová spolupráce Zuzana Sýkorová. Premiéra 21. června 2021. Psáno z premiéry a uvedení v rámci PDFNJ 1. prosince 2021.

///

Více o PDFNJ 2021 na i-DN:

AUFgeschlossen (No. 1)

AUFgeschlossen (No. 2)

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 2. prosince 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: AUFgeschlossen (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ