AUFgeschlossen (No. 5)
Za vším hledej Rimini Protokoll – to platí o nadcházejícím festivalovém víkendu v holešovickém centru DOX. K vidění je velkoformátové video Temple du présent – Sólo pro chobotnici s akváriem jako jevištěm pro scénování interakce mezi člověkem a tímto obdivuhodným podmořským živočichem. Videoinstalace Feast of Food naopak vyzve diváka v soukromí vlastního displeje k úvahám nad tím, jakým výjevům z venkovského života by současné průmyslové zemědělství a velkovýroba potravin asi inspirovalo malíře selských obrazů Pietera Bruegela staršího. Pro všechny bez ohledu na protiepidemická opatření se v sobotu večer na webu PDFNJ zdarma streamuje zrušené představení berlínské Schaubühne Návrat do Remeše v režii Thomase Ostermeiera. Mé ohlédnutí za uplynulými dny ale patří inscenaci Ptáci ze Schauspiel Köln. Po dva večery ji hostilo Divadlo na Vinohradech.
Popravdě si nedokážu představit, že by se některá tuzemská scéna odvážila postavit českého diváka před takovou výzvu, přestože všechny ty atraktivní nálepky o Montecích a Kapuletech, novodobé bajce a rozměrech antické tragédie, kterými je drama Ptáci ověnčeno, jsou opodstatněné. Globalizace se děje navzdory různorodosti mentalit a historickým stigmatům, a pokud člověka tato přehlížená skutečnost doběhne, bezpochyby může zažít vnitřní krizi výše zmíněných dimenzí. Čtyřjazyčnou hru Ptáci (Tous des oiseaux) uvedl autor a režisér Wajdi Mouawad poprvé v pařížském Théâtre national de la Colline v prosinci 2017. Velké současné drama moderního Romea a Julie získalo Grand Prix de la critique a v krátké době se inscenovalo i na mnoha divadelních scénách napříč Německem nebo také ve vídeňském Burgtheateru. V Schauspiel Köln ho nastudoval režisér Stefan Bachmann v roce 2019. Tou dobou mělo příběh o lásce biogenetika z židovské rodiny k Američance s arabskými kořeny na programu šestnáct dalších divadel.
Ve světě buněk neexistuje žádná hierarchie, zazní v textu. Kanaďan libanonského původu Wajdi Mouawad žije ve Francii a jeho jméno je mimo jiné spojováno s Divadelním festivalem v Avignonu. K napsání hry Ptáci ho inspiroval životní příběh muslimského vzdělance z počátku 16. století. Hasan al-Vazzán byl na cestě z Mekky zajat a darován papeži. Přestoupil na křesťanskou víru, etabloval se v učené římské společnosti a proslavil se pod jménem Leo Africanus. Diskuze o legendárním konvertitovi je výchozí situací pro love story dvou příslušníků globalizované generace. Úvodní argumentační přestřelka mezi biogenetikem Eitanem (Nikolay Sidorenko) a doktorandkou Wahidou (Melanie Kretschmann) na univerzitní půdě skončí nerozhodně ve studentském tanečním klubu, ale protiklady zůstávají. Od tohoto bodu se odvíjí tříhodinové tragikomické putování mezi rozdílnými kulturami, definované vzájemnou genocidou až ke sebezničujícímu rozvratu svědomí. Na výletě po Leových stopách je zamilovaná dvojice konfrontována v Izraeli s realitou blízkovýchodního konfliktu. Bombový útok na palestinské hranici, jemuž jsou přítomni, vyvolá doslova Velký třesk. Wahida si uvědomí svůj arabský původ v momentě, kdy se u postele zraněného Eitana schází jeho roztříštěná židovská rodina. Pro otce Davida je vztah syna s Arabkou naprosto nepřijatelný, v podstatě vražedný. Skutečnou tikající bombou je ale rodinné tajemství, které se týká přímo jeho a postupně vychází najevo.
Na základě poctivě (a zdlouhavě) odvyprávěné rodinné ságy o tragédii dvojí identity budují tvůrci metaforický obraz lidstva jako ptactva, obývajícího společnou planetu. Scéna, rozdělená oponou z transparentních lamel, připomíná vstup do zařízení na detekční kontrolu zavazadel. S lidmi se tu šíbuje jako s kufry neznámého obsahu a stoly, symbolizující centra rodinných kruhů, se mizí a objevují v různých kontextech. Co mě osobně nejvíce fascinovalo, je způsob, jakým autor tematizuje babylonské zmatení jazyků. Z němčiny se přecházelo do hebrejštiny a arabštiny, nadnárodní komunikace probíhala v angličtině. Epický formát umožňoval v některých pasážích opustit sledování obsahu a oddat se slovům a melodii neznámé řeči. Právě možnost hledat východisko z konfliktu kultur i prostřednictvím lingvistické antropologie činí Mouwadovu hru tak výjimečnou.
Nicméně vrstevnatost autorského záměru si nezadá s pestrostí bájné Babylonské věže. Dramatik nevynechal žádný aspekt. Nechá na scénu přivést personifikovaného ducha Lea Africana, polemizuje s rabínskou moudrostí a ústy mladého vědce namítá, že našim genům je naše existence fuk. Traumata otce nemáš zapsaná v genech. Osvětim nezasáhla ani nejnepatrnější gen, ani v nejmenším se nedotkla DNA mého dědečka. Vědecký postoj groteskně vyhrotí Eitanova matka-psychoterapeutka, když řeší právní nároky umělce, který maluje výhradně vlastním spermatem. Zemitá židovská babička si zase nezadá s Wahidiným arabským temperamentem.
Říká se, že jednotlivá náboženství jsou okna, za nimiž se sejdeme. Proces je to ale pro mnohé bolestný jako ve staré perské báji o obojživelném ptákovi, jež v souvislosti s Davidovou rozpolceností také zazní. Víc nechci prozrazovat. Třeba se k inscenování Ptáků přece jen některá česká divadelní produkce odhodlá.
//
Více o PDFNJ 2021 na i-DN:
…
Komentáře k článku: AUFgeschlossen (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
