Auftrag, nebo pověření? (PROTI)
„Auftrag“ je česky „příkaz“ (slovníky připouští i význam „objednávka“), nikoli „pověření“. Nepotřebuji být bůhvíjaký lingvista, abych poznal, že „pověření“ a „příkaz“ není totéž. Kdyby autor chtěl napsat hru o „pověření“, jak české diváky mystifikují titulky i dvaatřicet let starý překlad, nejspíš by napsal „Beauftragung“. Jenže on napsal hru – spíše než o hru jde o básnické podobenství, čarující s reálným časem i slovy – o vývozu „děvky revoluce“ do odlehlých končin na Jamajce.
Müllerovo Pověření je inscenováno také jako bizarní show s pudly FOTO KIVA
A když v nejsilnější scéně hry, v monologu ve výtahu, bíle pierotsky nalíčená Corinna Harfouch se začne jako kafkovský podúředník bát, jak splnit příkaz, o jehož obsahu nemám tušení?!, pak si všimnete, že se v okolí smějí jen ti, kdo nečtou titulky (v nich totiž slovo „pověření“ bylo katem vtipu). Překladové lapsy však nebyly zdaleka jediným důvodem mého zklamání.
Vidět jeden den na Vinohradech minimalistické komorní „drama faktu“ Hans Schleif. Po stopách (Schauspielhaus Zürich) a druhý den tamtéž na velké scéně Auftrag (Schauspielhaus Hannover) znamená zažít dva protilehlé póly současného německojazyčného politického divadla. V prvním případě jde o „divadlo soustředění“ (na téma málem detektivního pátrání po nacistické minulosti předka hlavní postavy), ve druhém o typické „divadlo rozptylu“, zábavy ve smyslu pouťovými efekty „zabavit, ukrást“ divákovi jakékoli soustředění na téma. Chvílemi, než upadnou do manýry, se těmi pohyby divadelního znaku bavíte. Hle: bílomodročerveně nalíčení herci otevírají ústa a mluví za ně někdo jiný; hle: na videu a poté i v reálu se jako v prvomájovém alegorickém voze pohybují karikatury revolucionářů, od Stalina, Lenina, Mao Ce-tunga, Che Guevary až po Rosu Luxemburgovou (málokdo z publika, rozptýlen tou podobou, vnímal jejich repliky: za mnou se dva manželé nahlas dohadovali, zda ten fousatý je Fidel, nebo Trockij).
Přitom inscenace začíná nadějně, třicet let starou nahrávkou autentického hlasu „havlovsky“ rozpačitého Müllera (Protože je tu napsáno scénické čtení, myslel jsem, že mi tu hru někdo přečte. Tak když mi nebudete rozumět, protestujte a dál bude číst Minetti). A těšil jsem se na avizovanou vstupní situaci tří emisarů francouzského Konventu (Debuisson, Galloudec a Sasportas), kteří dostali příkaz vyvézt revoluci na Jamajku, zatímco se doma změnila vláda a moc uchvátil Napoleon. Jenže místo rozehrání této existenciální situace inscenátoři pocítili potřebu exhibovat: přivedli na scénu sovětského „matrósa“ s rudou vlajkou, který zatančil estrádní taneční číslo s vlajkou a tyčí za zvuků ruskými rytmy inspirované hudby (živá hudba byla i tak jedním z mála kladů večera). Následovalo zmíněné pásmo optických i zvukových efektů, iluzionistických kouzel a videotriků (nejpovedenější bylo komiksově vykreslené Divadlo revoluce jako boxerské utkání Dantoba s Robespierrem).
V tom bujarém randálu zaniklo to nejcennější – autorův básnický jazyk (Jsem nůž, jímž mrtvý páčí víko své rakve… Pohleď na moji Francii, prsa svrasklá, mezi stehny poušť…). Vnějšek duté show se dal na pochod vinohradským divadlem a pohřbil výpověď.
Hodnocení: 1,5
Schauspielhaus Hannover – Heiner Müller: Pověření. Režie Tom Kühnel, Jürgen Kuttner, scéna Jo Schramm, Anna Sörensen, kostýmy Ulrike Gutbrod, hudba Hannes Gwisdek, Peter Bartz, Moritz Bossmann, Boris Nielsen (Die Tentakel von Delphi), dramaturgie Johannes Kirsten. Premiéra 11. září 2015.
Komentáře k článku: Auftrag, nebo pověření? (PROTI)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Feyfar
Souhlasím s Vladimírem Justem,
že české slovo „pověření“ není zcela adekvátním překladem německého slova „Auftrag“. Německé slovo „Auftrag“ bych ale v daném kontextu nepřeložil jako „příkaz“ (slova „Auftrag“ ve smyslu „příkaz“ se používá např. ve slovním spojení „Zahlungsauftrag“, tedy „platební příkaz“), ale jako„úkol“. Slovo „příkaz“ v kontextu vojenské nebo obdobné mise je zpět do němčiny přeloženo přesněji slovem „Befehl“. Také se nedomnívám, že by Müller použil slova „Beauftragung“ – toto slovo neznamená nic jiného, nežli „Auftrag“, navíc je zastaralé, vzhledem k jisté komplikovanosti je sotva kdo používá, tím méně básník, za kterého bývá Müller pokládán (je možné, že slovníky tvrdí něco jiného – vycházím z praxe). Že se diváci, kteří byli odkázáni na překlad, nesmáli, mělo podle mne méně co společného se špatným překladem, jako spíše se špatnou čitelností titulků. Vzhledem k tomu, že bylo Müllerovu huhňání špatně rozumět, chtěl jsem se i já k nim uchýlit, ovšem beznadějně. Pokud jde o hodnocení inscenace – také si myslím, že „šlo „o typické „divadlo rozptylu“, zábavy ve smyslu pouťovými efekty „zabavit, ukrást“ divákovi jakékoli soustředění na téma““, při čemž bych šel ale dále a sice, že šlo o pokus diváka pod zástěrkou zábavy, povrchních efektů a předstíráním hlubokomyslnosti ukrást vzácný čas. S tím souviselo i panoptikum levicových zločinců (Hitler, kterého v poslední době hned vedle Stalina vídáme na německých jevištích celkem běžně, tedy scházel) – to, že se mezi nimi – zdá se – objevila i zavražděná Rosa Luxemburgová, která jako první kritizovala Leninův tzv. demokratický centralismus, pokládám za skandální. Mimochodem pravda je, že jejich podoby nebyly zřejmě každému jasné (což je dobře – přece jen tedy fascinace jimi pohasíná) – sousedovi, který se dělal poznámky, neboť měl zřejmě o inscenaci psát, jsem vysvětloval, že v případě fousáče s hvězdou na čepici nejde zcela jistě o Trockého, ale o Che Guevaru (to k těm manželům). Müllera ve třicet let staré hlasové konzervě, kterou jsme byli nuceni přetrpět (pokud jsme se nerozhodli jít domů, já zůstal z lakotnosti, tedy proto, že jsem si koupil lístek) bych rozhodně neoznačil za „„havlovsky“ rozpačitého“: vtípek o Minettim, který by měl dále číst, nebude-li mu rozumět, mně zněl „tak nějak normálně“ – jako vtípek na vlastním hřišti (ostatně Minetti působil v západním Německu, tou dobou myslím v Bochumi u Peymanna, který sice byl a je hodně levicový, ale rozhodně by ani on ani kdokoliv z jeho teamu, tedy ani Minetti nešel hrát, natož číst někam do NDR za nějakých pár šušňů, neboli německy za tzv.„Blechgeld“ – plechové peníze). Havel na rozdíl od Müllera i za ztížených podmínek (jak jsme se nedávno mohli přesvědčit na Vltavě) své hry číst uměl – a hlavně při tom nebyl rozpačitý…
P.S.: K inscenaci se vyjadřuji i v souvislosti s recenzí Ivana Žáčka.
20.12.2016 (16.43), , Trvalý odkaz komentáře,