Články autora:

Luigi Pirandello: Humor

15/2020 Jsou alespoň tři důvody, proč jsem se rozhodl uvést jako svou „divadelní bibli“ esej Humor, který Luigi Pirandello napsal nadvakrát: první variantu v roce 1908, druhou pak v roce 1920.

Viry nemají morálku

12/2020 Jsou na tomto světě odjakživa. Patří k němu. Jen občas některé z nich proniknou do pozornosti našeho lidského světa a my se s nimi pokoušíme vypořádat. A není to samozřejmě lehké, viry jsou pro většinu z nás neviditelné.

Co by mělo být podstatné? aneb Pandemie v Rakousku

8/2020 Je večer 1. dubna a já jsem dnes nikoho nevyvedl aprílem. Poprvé za celý život, poprvé od té doby, co jsem začal brát rozum a bavilo mě trochu pozlobit příbuzné, kamarády. Těch pár aprílů, které se objevily na Facebooku, mě ani nijak nerozesmály, byly spíš smutné. Přitom...

Pohlednice z Vídně

5/2020 Domů do Vídně jsem z Anglie přijel už před pěti týdny. A tak vzpomínám – už koncem září mně v „Brexitánii“ doporučovali angličtí kolegové, že určitě musím navštívit pantomimu.

Dopis z Anglie

21/2019 V létě jsem uspořádal své věci ve Vídni a na podzim se cestou do Anglie setkal se svými pražskými přáteli. Z Prahy jsem pokračoval tím naším českým žlutým bachratým andělem – a tady se mně všichni, kterým o tomto způsobu dopravy mezi střední Evropou a stále ještě...

Příliš krátké životy (XIII)

13/2019 Po listopadu 1989 se u nás v divadle dveře netrhly. Stále se někdo objevoval, kdo byl zvědav na poměry „venku“. S mnohými jsem jezdil po Vídni, abych jim ukázal město, a musím přiznat, že především mužští (ale nejenom) návštěvníci chtěli vidět trasy, kde po stranách...

Příliš krátké životy (XII)

12/2019 Theater Brett v šestém vídeňském obvodu, nedaleko vlastního středu Vídně, s dobrým dopravním spojením a skromnou, ale odpovídající infrastrukturou, se nám stal skutečným domovem.

Příliš krátké životy (XI)

11/2019 Od podzimu roku 1981 jsme ve Vídni hráli hlavně v již jmenovaném divadélku v Lienfeldergasse, kde jsme se ovšem o prostor museli dělit s několika dalšími skupinami a nemohli jsme tam ani nechávat uložené rekvizity „do příště“.

Příliš krátké životy (X)

10/2019 V minulém (devátém) dílu svého seriálu jsem psal o naší novinářské i politické angažovanosti, přičemž jsem se zmínil také o spolupráci s berlínskými „informačními materiály“ a omylem jsem je v závorce podle svého zvyku uvedl jako Infoch, což je zavádějící: Infoch...

Příliš krátké životy (IX)

9/2019 Březen 1979 byl dalším mezníkem v našem společném životě. K prvnímu dni tohoto měsíce jsme se rozhodli, že se budeme naplno věnovat naší vlastní divadelní práci. Nika dala výpověď ve Volkstheateru. Já jsem ukončil svá studia na vídeňské univerzitě.

Příliš krátké životy (VIII)

8/2019 Nedovedli jsme si představit, že zůstaneme žít „nastálo“ v Rakousku. Chtěli jsme dál do Francie. Když nás koncem léta 1977 navštívil francouzský kamarád, požádali jsme ho, aby nějak dosáhl toho, abychom se do Francie mohli nastěhovat.

Příliš krátké životy (VII)

7/2019 Sedmý červenec 1977, přejíždíme československo-rakouské hranice.

Příliš krátké životy (VI)

6/2019 Léto 1976 představovalo zvrat v našich životech. Mě už nikde nechtěli vzít do práce ani jako pomocného dělníka a možnosti Niky realizovat se v jakémkoli hereckém angažmá byly vyloučeny.

Příliš krátké životy (V)

5/2019 Nika se na jaře 1974 rozhodla, že odejde z Liberce zpět do Brna. Žily tam moje děti z prvního manželství a ona si přála, abych jim byl nablízku.

Příliš krátké životy (IV)

4/2019 Po prvním setkání s Nikou jsem toužil vidět ji znovu. Moc se mi líbila, byla to nesmírně inteligentní mladá holka (jak my v Brně říkáme) s přitažlivými rysy v obličeji. Bylo jí jednadvacet let.

Příliš krátké životy (III)

3/2019 Nika bydlela v prvním roce svých studií brněnské herecké konzervatoře v internátě v Kamenické ulici. Dívky tam žily „jak sardinky“, šest v jedné místnosti, soukromí de facto žádné. Do desáté večer musely být na pokoji, což bylo přísně kontrolováno. A tak se Nika ve...

Příliš krátké životy (II)

2/2019 Sedmého července 1977 jsme tedy přijeli do Rakouska. Odstěhovali jsme se tam. Do emigrace, do exilu… Račte si z toho pojmenování či označení našeho následujícího pobytu vybrat. Myslím, že obojí bude souhlasit. Mateřštinou nám byla čeština. Nika se narodila v Ostravě a já i...