Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Autor fašista… aneb Připomínka literárního solitéra

Kdyby se ještě nedávno uspořádala anketa mezi současnými čtenáři a divadelními diváky, kolika z nich něco říká jméno František Zavřel, výsledky by se zřejmě limitně blížily nule. Od letošního října se nějaký ten zasvěcenec navíc možná najde. Společnost Dr. Krásy totiž uvedla ve „světové premiéře“ Zavřelovu poslední divadelní hru Maličký veliký (Bambino di Praga).

Za normálních okolností považuji sousloví „světová premiéra“ za vhodné leda pro významem nadnárodní díla trvalé platnosti, zvláště jsou-li poprvé uvedena mimo autorovu domovinu. V tomto případě si dovolím výjimku vzhledem k bizarnímu osudu hry, i když její význam se žádným velkým přesahem nehonosí. Hra totiž nemohla být nikdy vydána tiskem ani hrána v divadle, protože její strojopis byl roku 1946 zabaven při domovní prohlídce autorova bytu, skončil ve vyšetřovacím spisu a spolu s ním ve Státním oblastním archivu Praha.

Tam ho nalezl historik Eduard Burget při sbírání materiálu ke své disertaci, později rozšířené a v roce 2017 vydané knižně v Academii pod názvem Dramatik na pranýři: podivný osud spisovatele Františka Zavřela (o knize psal do Dn 17/2017 Jan Šotkovský – zde – pozn. red.). O mnoho lépe nedopadla ani starší, již knižně vydaná Zavřelova díla. V seznamu knih, určených k vyřazení z veřejných knihoven v ČSR (vydala jej Hlavní správa tiskového dohledu kolem roku 1954), je uvedeno paušálně celé jeho dílo – „romány i divadelní kusy“ – s lakonickým zdůvodněním: „Autor fašista“ (ŠÁMAL, Petr: Soustružníci lidských duší: lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století (s edicí seznamů zakázaných knih), Academia, Praha 2009. ISBN 978-80-200-1709-3, s. 230.). Komunistický režim tím s razancí sobě vlastní vymazal kontroverzního a druhdy úspěšného autora z literatury. Poslední knižní vydání některého jeho díla tak pocházejí z roku 1945. Poslední divadelní inscenace z roku 1944, pokud započítáme i amatérské počiny. Až roku 1995 inscenovalo Zavřelova Valdštejna Moravské divadlo v Olomouci.

Do značných rozporů se svými současníky se Zavřel dostával po celý život. Někdy kvůli svým sebevědomým požadavkům na nadstandardní zacházení ze strany úřadů, jindy pro nesmiřitelnou zášť ke kritice svých děl a později i z důvodů ideových. Od mládí nekriticky obdivoval silné autoritativní osobnosti („nadlidi“ či „polobohy“), což jej přes adoraci Benita Mussoliniho a vzrůstající odpor k soudobému „překonanému“ státnímu systému v Československu přivedlo na přelomu dvacátých a třicátých let k podpoře nacionalistických hnutí a posléze k členství v Národní obci fašistické.

Přesto jeho knihy vycházely, jeho hry se hrály a Zavřel pracoval na ministerstvu obchodu. Zásadnější problém nastal až s románem Fortinbras z roku 1930, předem avizovaným coby „sensace“. Šlo o parafrázi Shakespearova Hamleta, v níž je otčím Claudy, politik a škůdce země, na konci zastřelen svým mladým pastorkem Pavlem Danem, díky čemuž si „celá země oddechla“. Prvorepublikové úřady rozpoznaly, že předobrazem Claudyho je ministr Edvard Beneš, první vydání zabavily a další povolily jen s podmínkou, že bude vypuštěno sedm závadných míst. Na nepřímý Benešův podnět pak Zavřel přišel o místo na ministerstvu tím, že byl „na vlastní žádost“ předčasně penzionován. Po zhruba tříletém odmlčení pak vydal pod pseudonymem politické epigramy a vzápětí už pod svým jménem pokračování Fortinbrase. Vymazání z literatury se nekonalo.

Za Protektorátu se dostal do sporu s ministrem Moravcem kvůli málo důstojnému pracovnímu zařazení (už opět na ministerstvu) a kvůli malé oficiální podpoře svých děl. Moravec mu vytkl preferování Mussoliniho před Hitlerem a laxnost ve vztahu k režimu i k výkonu zaměstnání. K šedesátinám mu však nechal udělit Svatováclavskou orlici. A dal ho kvůli dosaženému věku ze zákona penzionovat… aby měl více času na tvorbu. V té době již ale divadla nesměla hrát a možnosti knižního vydávání literatury se kvůli nedostatku papíru rychle ztenčovaly. Válka se chýlila ke konci.

Po pádu fašismu v květnu 1945 byl Zavřel zatčen a obviněn z kolaborace. Po dlouhém vyšetřování byl ale osvobozen se zdůvodněním, že v inkriminovaném období jednal pod vlivem duševní choroby. Zároveň ovšem přišel o veškerý majetek včetně bytu. Zemřel v prosinci 1947 krátce poté, co byl nalezen podchlazený a zubožený v pražských Letenských sadech.

Režisér Petr Lanta se ve spolupráci s historikem Jiřím Novotným rozhodl Zavřelovu poslední a dosud vlastně neznámou hru inscenovat, aby se jeho dílo alespoň částečně vrátilo do veřejného povědomí. Vycházeli z přesvědčení, že s každým tvůrcem lze polemizovat, jeho dílo je možno podrobit umělecké kritice, lze jej za nelegitimní činy trestně stíhat, ale není správné jej rozkazem vymazat z paměti a historie.

Samotná hra formou ani obsahem nepřináší do české dramatiky žádné převratné novum. Jde vlastně o disputaci Ježíše (reprezentovaného soškou Pražského Jezulátka) s ďáblem. V šesti samostatných obrazech autor předkládá zázraky učiněné Jezulátkem a v kontrastu poukazuje na nedostatek pokory nebo přímo nevděk lidí, jimž bylo pomoženo. To je samozřejmě ďáblův úhel pohledu. V závěru ďábel konfrontuje svého oponenta sáhodlouhými citacemi všech čtyř evangelií na téma Kristova odsouzení a umučení jeho bližními. Ježíš neochvějně trvá na svém poslání zachránit padlé lidstvo, protože za spasení stojí i jediný zbylý spravedlivý člověk.

Drama Bambino bychom obsahově mohli přirovnat k duchovním jezuitským hrám barokní éry. V kontextu celého Zavřelova díla si však můžeme všimnout jistého posunu v nazírání jeho oblíbených „nadlidí“. Valdštejn a nepřímo i Napoleon se zde objevují v roli prosebníků s obyčejnými lidskými starostmi, obdobnými jako u všech ostatních postav. Jen úplná absence pokory umožní, aby ďábel, převtělený do jejich konkrétních nepřátel (Piccolomini, Neipperg), v těchto dílčích příbězích zvítězil. Lanta tak získal v Zavřelově Bambinu zbrusu novou předlohu pro další ze svých jevištních neortodoxních úvah o křesťanství a víře vůbec.

Tvůrci přistoupili k předloze – alespoň po textové stránce – pietně a krátili pouze závěrečné evangelijní citace. Vyznění textu ovšem posunuli, když před samotnou hru předsunuli prolog. V něm během příchodu diváků do sálu přednáší ze záznamu postava Františka Zavřela své stesky na „nepřízeň osudu“ a obžaloby nepřátel podle letáků, které v různých obdobích skutečný Zavřel vydával jako svá stanoviska. Následuje představitelem postavy Zavřela Jiřím Novotným živě deklamovaná parafráze monologu Marka Aurelia ze Zavřelovy hry Caesar. V této citaci je ovšem Caesarovo jméno vypuštěno, takže adorace výjimečného člověka je vlastně zobecněna. Prolog uzavírají Zavřelovy verše ze sbírky Památce Milady Pakůrové, již vydal krátce po smrti své dlouholeté partnerky a múzy. Prolog inscenace tedy ve velké zkratce ozřejmuje ideový základ předchozí Zavřelovy tvorby a nejdůležitější moment jeho osobního osudu.

Postava Františka Zavřela z prologu vstupuje i do samotné hry, což je další důležitý významový posun ze strany inscenátorů. Stává se mimo jiné Valdštejnem, Napoleonem II. neboli Orlíkem, tvůrcem sošky Jezulátka, umírající matkou… Prostě v každém ze šesti obrazů se převtělí do prosebníka nebo do osoby, za niž se ve hře prosí. Tento moment zvláštně koresponduje s tím, že Zavřel v mnoha svých dílech sklouzával k sebeprezentaci.

Překombinovaně však působí jevištní převtělení Princezny, tedy osoby Jezulátkem (ještě v podobě sošky) zázračně hned v prvním obrazuu zdravené, do samotného Jezulátka (živoucího) v dalších obrazech. Patrně mělo jít o domyšlení Zavřelova odkazu na Miladu Pakůrovou, jež se žádného zázračného uzdravení nedočkala a předčasně zemřela … Možná zde Lanta extrapoloval Zavřelovu případnou úvahu o zázračném posmrtném životě přítelkyně. Ale trochu to – myslím – diváky mate.

Co se jevištního provedení a jednotlivých hereckých výkonů týče, ztotožňuji se téměř úplně s recenzí Jany Soprové z i-DN (zde), nemá tedy cenu, abych zde opakoval totéž. Jen bych asi neomezoval význam tohoto počinu na „divnou inscenaci“ „divné hry“. Záměr tvůrců připomenout zapomenutého autora a umožnit divácké veřejnosti seznámení s jeho nepublikovanou hrou byl naplněn a jako důvod vzniku inscenace podle mne rozhodně obstojí.

Společnost Dr. Krásy, Praha/Broumov – František Zavřel: Maličký veliký (Bambino di Praga). Režie Petr Lanta, dramaturgie Petr Lanta, Jiří Novotný, dramaturgická spolupráce Jindřich Veselý, výprava Petr Vaněk, hudba J. Challuper, Dan Červinka aj., hudební spolupráce Anna Hejduková, technická spolupráce Martin Wedell, Jan Táborský. Světová premiéra 16. října 2021 v Divadle v Celetné, Praha.

///

Více na i-DN zde:

Vraždu bych spáchal velmi ochotně

Maličký veliký Zavřel

…

• Autor: Dušan Hübl
• Publikováno: 13. listopadu 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Autor fašista… aneb Připomínka literárního solitéra

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ