Divadelní noviny > Názory – Glosy
Autoři, autorky, autorstvo?
Při psaní reflexe letošního ročníku Pražského Quadriennale pro Divadelní noviny jsem zvolila „generické femininum“ – psala jsem podstatná jména zahrnující ženské i mužské aktérstvo v ženském rodě namísto obvyklejšího mužského („generické maskulinum“), které jsem již před časem zavrhla a snažím se jej ve svém projevu eliminovat. Při psaní genderově citlivého textu jsou jistě vítanou formou vyvážené formulace, tedy důsledné zahrnování obou rodů (autoři a autorky). Z důvodu rozsahu textu to ale není vždy možné, navíc takové formy vytvářejí binární opozice a tedy nepřímo vylučují nebinární osoby. Coby nejcitlivější přístup se tak jeví užívání neutrálních pojmů (například autorský tým, autorstvo) nebo hvězdiček, jež svými paprsky naznačují šíři škály mezi uvedenými polaritami. Sama jsem nakonec zvolila generické femininum, patrně nezvyklou formu, ale také symbolické gesto, které se váže k přesvědčení, že jazyk odráží a spoluutváří společenskou realitu. A to nejen ve smyslu původu mluvčích („dialektu“), ale i jejich sociálního zázemí či třídy („sociolekt“). Sama se jako žena identifikuji a vnímám nerovné postavení žen a mužů ve společnosti, přičemž věřím, že na symbolické i praktické úrovni může právě jazyk na uvedené nejen upozorňovat, ale postupně – například používáním různých alternativ k maskulinním tvarům – společenské diskurzy měnit. Pakliže se moje teta označuje za „pedagoga“, nečiní tak proto, že by se identifikovala jako muž, ale proto, že zdědila představu vykonávání této vážené profese převážně muži. V naší žité realitě ovšem pedagogickou profesi naopak vykonávají většinově ženy, a „mužské rámování“ v jazyce je tak spíše důsledkem tradice než odrazem reality.
Vyhýbaní se generickému maskulinu vede, jak věřím, k uvědomování si mnohosti a rozrušování jediné dominantní (patriarchální) normativity. Můj postoj ovlivňuje zejména prostředí vysokých škol, v němž se pohybuji a kterému je více či méně vlastní snaha o používání genderově citlivého jazyka, respektive snaha o zahrnutí genderově citlivého přístupu do celého vzdělávacího procesu. V takovém prostředí, které je nicméně určeno malé skupině pečlivě vybíraných studujících, lze přehodnocovat zděděné narativy o „správnosti“ či „normálnosti“ a nově promýšlet i tak základní společenské fenomény, jako je „jazyk“ ve smyslu nejdostupnějšího nástroje emancipace, ale také systémového útlaku. Nemusí se ovšem jednat pouze o výběrovou školu – přístup k inkluzivnímu jazyku lze budovat i „zespoda“, jak přibližuje lingvistka Zuzana Ďaďová v textu Čo hovoríš a kam patríš? O tom, ako nás jazyk (ne)reprezentuje napsaném pro webmagazín Druhá směna. Kromě jiného zde rozebírá existenci a funkci různých variant spisovného jazyka, jako je rodný dialekt (nářečí), interdialekt (nadnářečí), sociolekt atp. – tedy jazykové formy, které používáme v běžných spontánních situacích v návaznosti na to, v jakých kruzích a regionech se pohybujeme: Takéto variety nie sú z jazykovedného hľadiska o nič menej legitímne: sú rovnako produktívne ako spisovný jazyk, pretože hovoriacim poskytujú možnosti, ako vyjadriť všetko, čo potrebujú. Ich pridaná hodnota je v tom, že odrážajú našu identitu, životné skúsenosti, prináležitosť k nejakej skupine a poskytujú nám možnosť autenticky sa prejaviť.
Zuzana Ďaďová rozvedla své úvahy také na letošním ročníku feministického a rodově orientovaného festivalu ArtWife, který se v letních měsících koná v kulturním centru Diera do sveta v Liptovském Mikuláši a kromě přednášek, workshopů či hudební produkce nabízí i mezinárodní divadelní program. Jako téma letos organizační tým zvolil právě „Jazyk“, a to s ohledem na jeho potenciál fungovat coby nástroj společné touhy po změně. ArtWife tak v rámci svého programu vytvořil zázemí pro mnoho aktivit, jejichž existence ve veřejném prostoru pomáhá vytvářet bezpečné momenty (potenciálně vedoucí k vytvoření permanentnějšího bezpečného prostoru) a posilovat odvahu nebát se ne-normativního jazyka. Jako například zviditelňovat ve vlastních textech ženy na úkor mužů díky existující variantě generického feminina. Slovy Zuzany Ďaďové: Súčasné snahy o inkluzívny či rodovo citlivý jazyk nám ale zároveň dokazujú, že spisovný štandard nie je „daný bohom“ alebo prírodou a môžeme ho meniť „zdola“. Máme právo ho spochybňovať a zamýšľať sa nad hodnotami či ideológiou, ktoré sa skrývajú za jeho vznikom. Spisovný jazyk by mal reflektovať našu reč a potreby hovoriacich.
Komentáře k článku: Autoři, autorky, autorstvo?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
