Avignon 2011: Dost bylo postdramatismu (No.2)
V lomu v 15 km od Avignonu vzdáleném Boulbonu, který před lety objevil jako divadelní prostor Peter Brook (Mahabharata), byl letošní Avignonský festival otevřen inscenací hry Nikolaje Erdmana Sebevrah.
Režisér a představitel titulní postavy Patrick Pineau (vpravo) v inscenaci Erdmanovy hry Sebevražda (Le Suicidé) v dole Boulbon. Snímek Christophe Raynaud de Lage
V bývalém SSSR byla hra až do perestrojky zakázána (autor za Stalina poslán do vyhnanství) a světovou premiéru zažila až rok před Erdmanovou smrtí, roku 1969 v Göteborgu. Autor údajně premiéru okomentoval slovy, že to jeho život už asi nezmění, ale jeho osud jako spisovatele se obrátil. A to nejspíš zásluhou Alfréda Radoka – text mu prý z Moskvy před jeho emigrací do Švédska přivezl Zdeněk Hedbávný. Erdman se nemýlil. Hra předjímající absurdní divadlo o nezaměstnaném, jemuž domnělá sebevražda změní život natolik, že začne na životě lpět, se pak hrála v řadě zemí, m. j. Německu, Švýcarsku, Izraeli, Anglii, Belgii. V sezoně 1970/71 patřila dokonce k nejhranějším hrám vůbec. Hrála se do konce komunistické éry. Pak o ni zájem ustal. Jako by po pádu t.zv. komunismu neměla co říci. Řada bonmotů (Dřív umírali lidé pro své ideje, dnes lidé, kteří chtějí umřít, žádné ideje nemají a lidé s idejemi umřít nechtějí …) a především vlastní téma hry tuto představu vyvrací. Sám jsem ji viděl v přenosu z Mnichova právě v ten večer, kdy v Berlíně padla zeď. Tu – zřejmě, aby zdůraznil bezvýchodnost situace hlavního hrdiny – režisér a zároveň hlavní představitel Patrick Pineau nechal v lomu pro změnu postavit.
Na scéně stály šikmé domky, ve kterých se tísnily vzájemně se dohadující osoby… Snímek Christophe Raynaud de Lage
Proč se ale hrála právě v tomto monumentálním prostoru, mi není zcela jasné. Řekl bych, že je to spíše komornější hra napsaná pro klasické jeviště. Pineau má za sebou úctyhodnou kariéru, ať již jako herec – divadelní i filmový – či jako režisér. A jako takový textu důvěřoval a vsadil na legraci. Což mu vyšlo: Inscenace, ač trochu dlouhá – inscenaci by prospěly škrty a větší tah na “to podstatné” – byla zábavná. Žádný experiment to ale nebyl: Na scéně stály šikmé domky, ve kterých se tísnily vzájemně se dohadující osoby hrající jinak v realisticko-klasickém stylu. V rámci „performančního“ charakteru festivalu to bylo docela osvěžující.
Muž, jehož nechtěli slyšet
Jan Karski, muž, kterého nechtěli slyšet… Snímek Frédéric Nauzyciel
Paralelně proběhl „kontrastní“ program v městské opeře: Inscenace Jan Karski (Mon nom est une fiction). Na předscéně kamera, stolek, dvě židle, na jedné z nich herec a režisér Arthur Nauzyciel. Ten pochází z rodiny, jejíž někteří členové přežili Osvětim a sám Nauzyciel se tématem Šoa řadu let zabývá. Karski byl polský důstojník, který již 1942 na základě vlastního průzkumu (podařilo se mu dostat nejen do varšavského ghetta, ale i do jednoho z vyhlazovacích táborů) informoval anglické a americké politiky o nacistických zvěrstvech. Ti jeho informaci buď nevzali vážně, nebo z jiného důvodu žádné potřebné kroky nepodnikli. Po válce se stáhl zdeprimován do ústraní. Teprve natáčení dokumentárního filmu o jeho osobě Karského přimělo k veřejným vystoupením. Na základě filmového dokumentu napsal Yannick Haenel román s prostým titulem Jan Karski. Kniha má třídílnou stavbu, která zahrnuje interview (jakési shrnutí dokumentárního filmu), životopis (na základě Karského vzpomínek, které vydal po válce v Americe) a závěrečnou fiktivní část – niterný, avšak smyšlený vnitřní monolog hlavního hrdiny.
Laurent Poitrenaux sotva viditelným herectvím ztvárňuje postavu Jana Karski. Snímek Frédéric Nauzyciel
Nauzyciel se opírá o román, sleduje při tom jeho výstavbu. Inscenace spočívá především ve statické deklamaci předlohy (1. část), ve druhé části se na jevišti objevuje navíc plán Varšavy s ghettem a ve třetí (hrané ve foyer divadla) se pokouší Laurent Poitrenaux, jinak znamenitý komediant, který ale zřejmě hledá stále nové výzvy, „sotva viditelným herectvím“ – jak to sám označuje – ztvárnit Karského depresivní stažení se do sebe sama. Tedy opravdu klasicky statické divadlo.
Ach ženy, ženy…
Tu tedy neviditelný, myšlený tanec, zde neviditelné, myšlené herectví… Bylo v Avignonu něco k vidění? Bezpochyby by stálo za to vidět novou hru Toma Lanoye Bloed & Rozen (Krev a růže) tematizující období Jany z Arcu v režii Guye Casierse a především Des femmes (Ženy), mamutí projekt, ve kterém podle mého názoru jeden z nejlepších současných divadelníku Wajdi Mouawad spojil Sofoklovy ženské postavy (Deianeria, Antigona, Elektra) do jednoho představení.
Wajdi Mouawad: Ženy (Des femmes) – Elektra. Snímek Christophe Raynaud De Lage
Inscenace se hrála opět v Boulbonu a trvala skoro 7 hodin. Čtenář i tvůrci odpustí, že nejmenuji další představení a odkazuji na internet. Nevýhody festivalů známe, obě inscenace byly k vidění žel až ke konci přehlídky. Des femmes jsou ale první částí z Mouawadem připravované trilogie z antických her a tak zůstává naděje, že budu mít příležitost o nich ještě poreferovat. Především herecky zajímavá byla Strindbergova Slečna Julie v režii Frédérica Fisbacha (Artiste Associé 2007), k níž se také dostaneme.
Bavorsko, Bavorsko, je mně ouzko
Ženy, děti, osoby bez privilegií obecně byly letos vůbec evidentně v centru zájmu divadelníků. Je to logické, protože v loňském ročníku pozornost performerů poutali naopak pohlaváři a politikové. Já jsem však měl na “ženské” smůlu. Tak například L´indestructible madame Richard Wagner čili Nezničitelná paní R. Wagnerová.
Paní „Rišar Wagner“ se podařilo prosadit ve společnosti, které dominovali muži… Snímek Manuel Pascual
Autor a současně režisér inscenace Christophe Fiat názorně předvádí, že bez nosných charakterů, jevištně zpracovaného konfliktu a děje (což ostatně věděl už Aristoteles) dobré představení udělat nejde. Zaujalo mne, jak Fiat zasvěceně v programu hovoří o vyjímečnosti osudu oné „temné“ mme. Rišar Wagner (tak jméno vyslovují Francouzi), tedy komponistově manželce Cosimě, které se podařilo prosadit v muži dominující společnosti. A nejen to, zdůrazňuje Fiat dále, dokázala splnit i tři obrovské úkoly: uvést Wagnerovu tvorbu do povědomí německé společnosti jako centrální národní dílo, založit hudební festival v Bayreuthu jako prototyp všech pozdějších festivalů a vytvořit rodinnou dynastii, která dodnes tento festival spravuje (a ovládá). Vše se jí podařilo zvládnout, díky jejímu rozhodnutí vzít si příklad z Kundry, mytické postavy z Wagnerovy poslední opery Parsifal. Odtud ale i ono „pochmurno“, s Wagnerem dodnes spojované.
Bohužel způsob zpracování této napínavé tematiky připomínal školní besídku: pět představitelů, čtyři ženy a jeden muž stojí na prázdné scéně (spolutvůrce výpravy také Fiat, možná, že se někteří lidé trochu přeceňují) jako na rockovém koncertu.
Čtyři ženy a jeden muž stojí na scéně jako na rockovém koncertu. Snímek Didier COMELLEC
Muž vypráví napřed něco z dějin rodiny Wagnerů, tedy že Cosima byla dcerou Franze Liszta, nejdříve ženou Bülowa, měla pět dětí, z nichž syn Siegfried byl homosexuální, což se tehdy nenosilo a tak dále. Tedy fakta, jež si lze přečíst třeba na internetu. Mezitím sem tam slečna s elektronickou kytarou brnkla, nebo jiná zahrála něco na klavír – zajímavé, že nikdy nic od Wagnera (představení věnované komponistově manželce nepřineslo ani jedinou souvislejší a nezcizenou ukázku z jeho díla!). Samozřejmě, že důležitým tématem byla známá kolaborace rodiny a především Siegfriedovy anglické manželky Winifred s nacisty (francouzsky: nazí) a její osobní přátelství s Hitlerem.
Samozřejmě, že důležitým tématem byla známá kolaborace Siegfriedovy anglické manželky Winifred s nacisty (francouzsky: nazí). Snímek Didier COMELLEC
Méně známé je, že jedna z dcer Wagnerů, Friedelind, emigrovala přes Švýcarsko do Ameriky, odkud spoluorganizovala protinacistické vysílání. . A tak je od Fiata bezpochyby záslužné, že tento fakt uvedl. Ale zase – ve snaze je zdůraznit, nechá jednu z představitelek asi tak třicetkrát zařvat cosi jako : Ne veux pas faire face, tedy Nechci se mu podívat do obličeje, resp. se s ním setkat. K tomu pokaždé brnknutí. Jiná z představitelek si rozvázala vlasy a předváděla kabaretního Hitlera (podstatně lépe ho svého času parodoval Manuel Pratt na Off).
Jiná z představitelek si rozvázala vlasy a předváděla kabaretního Hitlera. Snímek Didier COMELLEC
„Výstupy“ protínalo dosti amatérské video (na záběrech Bayreuthu byly odlesky čočky vzniklé při filmování), na němž se objevovaly rychle se střídající fotky Wagnerů pokračující poněkud tendenčně nafilmovanými záběry vily Wahnfried, bývalého sídla rodiny, domu, v němž Hitler pobýval během svých pobytů v Bayreuthu. Dnes vila slouží jako muzeum. Záběry na videu byly v tak podivném výřezu, že ačkoli vilu dobře znám, měl jsem měl v prvním momentě dojem, že se jedná o vjezd do koncentračního tábora. Snad to bylo spojením s podivně odcizenými hlasy, jež video podmalovávaly, ale myslil jsem na Osvětim… Nevím, zdali to byl smysl znázornění, ale tak to na mne působilo. I ostatní obrazy Bayreuthu včetně videa jízdy autem k Wagnerovu Festspielhausu ukazovaly toto město jako velmi nesympatické. Typickými maloměstskými ulicemi (domky na předměstí, kde se zřejmě skrývá podhoubí nacizmu) se dostáváme k slavnostní budově, která je také natočena z nejnemožnějšího pohledu. Tedy experiment nad experiment. Temné dílo Wagnerové potvrzuje F. F. Copolla, který ve filmu Apocalypse now, použil Jízdu Walkýr k podmalování útoku na vietnamskou vesnici. Nebyl první – stejně to před ním udělali nacisté, když ve filmovém týdeníku z r. 1941 představovali přistání německých vojáků na Krétě. Souvislost nad souvislost, vše tematizováno ve “zpěvné básni”, jako by ji zveršoval Ivan Skála. Všechno končí slovy (cituji podle paměti) Quand je pense à Bavière, je reçois peur – což lze přeložit jako Myslím-li na Bavorsko, je mně ouzko. Podobně to napsal už Heine (Denke ich an Deutschland in der Nacht/werde ich um den Schlaf gebracht). Ovšem za zcela jiných historických okolností…
Heine to ovšem napsal za zcela jiných historických okolností… Snímek Didier COMELLEC
Současné inscenace v Bayreuthu rozhodně nemají pronacistický charakter. Naopak: současné ředitelky festivalu (skladatelova pravnučka Katharina Wagnerová a její polosestra Eva) se snaží – s různým úspěchem – tuto temnou část historie „prosvětlit“. Představením se ale sotva kdo cítil uražen – Bavoráků v hledišti asi moc nesedělo a nakonec proč se nepodívat na vlastivědný a poučný pořad, který navíc potvrzuje naše ressentimenty.
Chladná Julie…
Větší radost mi udělala jiná ženská postava, Strindbergova Slečna Julie (inscenace byla uvedena před prázdninami v pařížském Odeonu) a to nejen díky promyšlené, klasickými prostředky pracující režii Frédérica Fisbacha, ale především hlavní představitelce Juliette Binocheové a jejímu partnerovi Nicolasovi Bouchaudovi.
Nicolas Bouchaud a Juliette Binoche ve Strindbergově Slečně Julii (Mademoiselle Julie). Snímek Christophe Raynaud De Lage
Mnohým návštěvníkům se zdála tato inscenace poněkud „podchlazená“. Ano, bílá scéna, na které v pozadí za předělem z bílých břízek kmitají tančící postavy, působí klinicky chladně. A především „zasklení“ jeviště osoby a jejich emoce divákům oddaluje. Hraje se totiž za plexisklem, herci mluví přes mikroporty. Ostatně ani Binocheová sama nehýří emocemi. Hraje moderní ženu z vyšší společnosti, zvyklou vzít si a získat to, čeho se jí zachce – konkrétně sexu s atraktivním, cílevědomým sluhou Jeanem. Ale vše neběží podle plánu, nakonec se jí nepodaří přesvědčit ani Jeanovu milenku k soužití ve třech. Sluha zůstane sluhou, prohlásí opovržlivě, a kurva zůstane kurvou, opáčí sluha. Že by ji ale tato prohra a s ní spojená hanba v boji pohlaví přivedla k sebevraždě? Tomu se nechce věřit. V tom vidím hlavní problém inscenace.
Hraje se za plexisklem, herci mluví přes mikroporty. Snímek Christophe Raynaud De Lage
Fisbach je toho mínění, že dnes a právě dnes rozumíme Strindbergovi lépe, než jeho současníci. To je možná pravda, ale jen za té podmínky, že inscenací nevytrháváme dílo z jeho historického kontextu. Přeneseno do současnosti se stává – alespoň ke konci, tak jak je postava Julie Binocheovou zahrána, nedůvěryhodným. Fisbach by bezpochyby dosáhl ještě lepšího výsledku, kdyby více důvěřoval své schopnosti vést herce a méně se pokoušel o domnělou současnost, resp. modernost.
…a jeden všední život
Zpracováním osudu současné (a skutečné) ženy návštěvníky projektem Life and Times v Cloitre des Célestins pobavila Kelly Copperová spolu s naším bývalým krajanem Pavolem Liškou.
Life and Time – Episode 1. Snímek Christophe Raynaud De Lage
Pavol Liška opustil Československo začátkem devadesátých let. S Copperovou se setkal na universitě v New Hampshire. Spolu a se skupinou lidí stejného zaměření založili v New Yorku Nature Theater of Oklahoma (Liška objevil název divadla v Kafkově románu Amerika) a vytvořili od r. 2004 řadu nepřehlédnutelných produkcí, které jim přinesly pozvání do Evropy. Roku 2008 jejich inscenace Romeo and Julie otevřela letní festival v hamburském kulturním centru Kampnagel. Za tutéž produkci získali o dva týdny později na Salzburger Festspiele cenu pro mladé režiséry (Montblanc Young Directors Award). Následovalo pozvání na Burgtheater. Na poboční scéně Burgtheatru, Kasinu, byla v září 2009 uvedena první epizoda z cyklu Life and Times. Ta byla pozvána na Berliner Theatertreffen 2010 a odborným divadelním časopisem Theater heute v témže roce oceněna jako nejlepší zahraniční hra (spolu s Třetí generací od Yael Ronen, produkcí, kterou jsme 2009 mohli vidět na Pražském divadelním festivalu německého jazyka; stejně byl oceněn svého času také např. Bůh masakru Yasminy Rezy!). V listopadu 2010 byla v Kasinu uvedena druhá episoda, na tuto sezonu je plánována tamtéž třetí. Od té doby se obě epizody objevují na všech významnějších festivalech. A tedy letos i v Avignonu.
Liška nezáludně přiznává, že prostná okoukl na Spartakiádě… Snímek Christophe Raynaud De Lage
Nature Theater of Oklahoma získal v Evropě bleskovým tempem, během pěti let, status kultu. O co v Life and Times jde? Liška s Copperovou pozvali svou bývalou čtyřiatřicetiletou performerku a nechali ji až 20(!)hodin vyprávět o jejím vlastním životě. Od narození po současnost. Vyprávění natáčeli (Byla jsem hezké mimino…), nechali jej zhudebnit a nezkrácené, tedy s různými e, ehm, koktáním či jinými všednostmi a trapnostmi (např. „Babiččin čaj“, „Otcova záliba stříhat trávník“, či „Jak se holčička lekne, když uvidí na záchodě otcův penis“, případně „Jak je těžké se ve škole nepočurat“) uvedli na scénu. Postupně šest performerů text tři půl hodiny zpívá a cvičí přitom různé formy prostných (Liška nezáludně přiznává, že je okoukl na Spartakiádě). Život jejich kolegyně Lišku s Copperovou nezajímal proto, že by byl nějak výjimečný, nýbrž právě naopak: že jde o „běžný“ život naprosto průměrné Američanky ze střední vrstvy: odhalují tak zajímavé v banálním. Mnohému divákovi (zdá se mi, že především jejich vrstevníkům) tímto způsobem dávají příležitost se s postavou ztotožnit. Ve shodě s Charmatzem se Liška domnívá, že divák má vložit do díla své zážitky a představy, a tak je dotvářet. Jde o mamutí projekt. Je oprávněnou otázkou, zda je možné cyklus se stejným úspěchem a originalitou vést do konce, aniž by se nápady opakovaly. Liška jí čelí tím, že forma vychází z pocitů hrdinky, tedy bude teprve pro další epizody nalezena. První končí, když je hrdince šest, ve druhé jsme se dostali k její pubertě. Má tedy ještě hodně před sebou (asi čtyři, možná i více pokračování). Inscenačně jsou „spartakiádní“ prostná v druhé epizodě nahrazena americkým Show Choir.
Spartakiádní prostná jsou v druhé epizodě nahrazena americkým Show Choir. Snímek Anna Stoecher
Osobně si myslím, že ve stylu skupiny je i něco z Radošínského naivného divadla, nebo videoklipů Suchého a spol. z let šedesátých. Shromážděná světová kritika tuší inspiraci u Duchampa a Warhola, popř. Cunninghama, neboť i oni proměňovali každodennost v umění.
Komentáře k článku: Avignon 2011: Dost bylo postdramatismu (No.2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
