Avignon 2011: Dost bylo postdramatismu! (No.3)
Podle Socìetas Raffaello Sanzio jde o to, vytvořit tragédii budoucnosti, o což se pokusil pod pojmem endogenetické tragedie počátkem tisíciletí. Ta by se měla dramatickou výstavbou podobat řecké, ale bez chóru, tedy i bez komentáře. „Endogenický“ se vztahuje na jednoduché obojpohlavní organizmy schopné samoreprodukce (tedy svým způsoben nesmrtelné), v tragedii naopak dochází ke smrti hrdiny/ů. Jde tedy o protimluv – pokud ovšem v žití samém nespatřujeme tragedii. I Castellucci – v souvislosti s vlastní inscenací Wagnerova Parsifala jež byla v záznamu promítnuta na festivalu – zastává názor, že divák má do představitelů vložit své vlastní emoce: autorem představení není Wagner nebo Castellucci, nýbrž divák sám, v konfrontaci s estetickým zážitkem, který může dosáhnout kvality spirituální zkušenosti (konkrétně v druhém aktu pohled do mezinoží hezké ženy, ale i jiné působivé obrazy přírody). V jiném rozhovoru na dotaz, co je pro něj divadlo, odpoví, že skutečně neví (napadá mne, že by se sem tam některé výpovědi tvůrců měly vzít i vážně…) a pokračuje, nejspíš zrcadlo skutečnosti. Lépe to neřekl ani Shakespeare. Další mínění, že tragické se odevždy živilo, či vyrůstalo z odporné ošklivosti by už ale asi Shakespeare nepodepsal. Stejně jako jiní, Aristotelem počínaje, přes Schillera k například Szondimu. Co podle Castellucciho zůstává, jsou skutečnosti v jejich nahé pravdě (za avantgardistu sám sebe ale nepokládá – je za něj pokládán).
Jediné, co zůstává, jsou skutečnosti v jejich nahé pravdě. Snímek archiv Festival d´Avignon
Obrazoborec, nebo konzervátor?
Vycházeje z „ikonoklastického“ divadla (sám se nedomnívá, že by byl obrazoborec, naopak prý hledá, sleduje a zachovává původní obrazy, což je svým způsobem ovšem pravda) nechá v pozadí jeviště instalovat obrovské plátno, na které promítá obličej Krista od renesančního malíře Antonella da Messiny. V popředí je vše v bílém dezénovém provedení – sofa, postel, ba i podlaha nejspíš z bílého laminátu, nebo plastu. Boží pohled je svým způsobem reflektor, který osvětluje lidská jednání, ať jsou dobrá zlá, odporná, či nevinná, tvrdí autor. Dva muži odění ve stylu černého divadla přivádějí na scénu staršího pána oblečeného v nemocničním plášti. Pán se posadí na sofa a sleduje televizi. Přichází mladý muž v elegantním tmavém obleku. Vyvine se tento dialog : Tati?… Tati?… Jak se daří tati?… Co je v televizi? – Zvířata… – Tučňáci? Ok tati, už musím jít, takže později… Co je? Necítíš se dobře? – Ne, jen že… – Otočí se a vidíme hnědou skvrnu na plášti. Starý pán má problém udržet stolici. Syn je trpělivý: Tys to udělal… To je v pořádku, vyměním ti plenu, když´s to udělal…. Pojď sem! Tedy na předscénu. Nechci psát podobné zakuklené nesmysly jako někteří žurnalisté – například, že jde o zvláštní druh modlitby ke Kristovi – nýbrž popsat, co jsem viděl a tak alespoň částečně zprostředkovat čtenáři tento neobvyklý jevištní „zážitek“. Ředitelství festivalu během představení žurnalistům fotografování zásadně nepovoluje a já – vzhledem k tomu, že téměř celé představení spočívalo v pohledech na velice intimní partie hlavního představitele – jsem si nedovolil tento zákaz překročit. Syn nejenže svlékne otci župan, ale i pleny, do nichž celkem šikovně zabalí obrovský výkal. Pak dále pucuje všechny záhyby celkem mladě působící zadnice. Nyní definitivně pochopíme, proč se představení hraje ve výstavném, sochami klasiků dekorovaném avignonském městském divadle. Nejen pro zvýraznění kontrastu: na stropě múzy (tedy něco z představ o povznesenosti člověka), na jevišti lejna (pod tváří Krista), nýbrž i proto, že jsme v neprodyšně uzavřeném prostoru. Odtud není úniku – alespoň zápachu, který se divadlem začne rozšiřovat a který normálně známe z místností, kam i král chodívá sám… Někteří diváci – především z předních řad – samozřejmě unikají. Ostatní, za pomoci kusů oděvu, či šátků improvizují plynové masky. Sotva připevnil mladý muž bělostnou plenu, umyl podlahu (zápach dezinfekčních prostředků) omlouvá se stařeček znovu a procedura začne od začátku, jen teď už méně sterilně. Běloba na scéně ustupuje hnědi. A k tomu ještě začne v kapse synova obleku zvonit mobil. Je vskutku umně zahrané a tedy veselé, jak se syn snaží pokaděnýma rukama rozhovor přijmout. Jinak se, obzvláště my „starší semestry“, moc nenasmějeme. Mladší se smějí aspoň rozpačitě častěji. Novináři hovoří o realismu. Nemyslím si to, neboť sotva připevnil mladý muž další plenu… Je opravdu s podivem, kolik výkalů děda vyprodukuje: to snad musel spolknout vola. Do třetice mu tečou po nohách. Syn zanadává, omluví se, kapituluje a odvádí otce k posteli. Na nočním stolku stojí kanystr s hnědou tekutinou připomínající močůvku, otec se jí důkladně poleje. Muži oblečení v černém odnesou kulisy s výjimkou otcovy postele. Přichází chlapec s ruksakem. Z něho vyndá granát, odjistí a hodí na tvář Krista. Hází jeden za druhým a také přichází jedno dítě – opět děti! – za druhým. Všechny hází granáty. Kristus odolává. Před jeho tváří zůstává pole vybuchlých granátů. Stařec se zvedne a odchází do horizontu, což je skutečně působivý obraz. Za plátnem se objeví černě odění muži a pocákají je zezadu hnědou tekutinou, asi stejnou, jakou se poléval otec. Obraz se jim ale zničit nedaří. Roztrhají ho tedy. Za ním se objeví horolezecká stěna, kterou oba slezou a zmizí v otvorech. Na stěnu je promítnut nápis: „YOU ARE MY SHEPHARD“. A to je po padesáti minutách konec. Samozřejmě, že se dá toto představení a jeho obrazy interpretovat jakkoli, od představ o nemohoucnosti člověka, přes nemohoucnost Boha otce i syna, až po islamistické ohrožení, popř. něha péče, či volání po euthanasii. I toto představení je počátkem série – opravdu napjat jsem, jaké exkrementy, tedy experimenty uvidíme – a ucítíme – příště.
Kristus odolává… Snímek archiv Festival d´Avignon
Rošády (v Avignonu – i jinde)
Čtenář jistě nepřehlédl: Většinu představení, která jsou k vidění v Avignonu, jsme mohli, anebo budeme moci vidět i jinde. I když ne ve stejně krásném a efektním prostředí. Tak tomu bylo již i v minulých letech. Namátkou mě z důležitých produkcí napadá Riesenbutzbach Christopha Marthalera či (A)pollonie Krzystofa Warlikowského (obě inscenace uvedeny před Avignonem na Wiener Festwochen). Vedení festivalu vysloveně zdůrazňuje spolupráci s jinými divadelními centry a organizace turné patří k jeho programu. A tak tomu samozřejmě za Jeana Villara nebylo. Ten tu sám v prvních letech jen ve vlastních inscenacích hrál spolu s legendárními herci jako Jeanne Moreauovou či Gérardem Philipem hrál. A uváděl především to, co pokládal za nutné uvézt. Připomínám to i proto, že avignonský institut Maison Vilar letos věnoval zakladateli vzpomínkovou výstavu: pár kostýmů, pár plakátů, fotografií, filmů, mnoho návštěvníků. Díky ní jsme si mohli uvědomit, jak ohromný a současně politický počin byla poválečná inscenace Kleistova Prince Homburského, kterou Vilar uvedl, aby napomohl porozumění Francouzů a Němců. V titulní roli této u nás málo známé hry o pruské vojenské kázni exceloval Gérard Philipe během své krátké kariéry vůbec nejdéle (celkem 120x). Dosahují současné inscenace této intenzity? Nebo jde o v podstatě zaměnitelné produkce (vskutku v této souvislosti případné slovo) v globalizovaném světě?
Komentáře k článku: Avignon 2011: Dost bylo postdramatismu! (No.3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
