Avignonské zpovědi 2010 (doplněk)
V DN 15/2010 vyšla na stránkách 12-13 velká reportáž Petra Feyfara z letošního Avignonského festivalu (Avignonské zpovědi). Přesto se do ní nedostala řada informací a inscenací, o kterých autor psal. O nich se můžete dočíst zde.
Avignonský festival si stále zachovává pověst nejdůležitějšího světového divadelního festivalu. Pozoruhodný je nejen počet představení – letos jich bylo ke čtyřiceti v jednadvaceti prostorách: mimo Papežského paláce především ve dvorech a sportovních areálech různých škol ve městě i za jeho branami – ale i různých doprovodných akcí, jako jsou autorská čtení, diskuse, koncerty. Do toho nepočítám Avignon Off – i ten přináší četby, rozhovory a samozřejmě především nové i starší inscenace – letos jich bylo tisíc sto na více než stu jevištích.
Pozoruhodný je i počet tiskovin, které si na různých místech Avignonu může každý návštěvník buď sám vyzvednout, nebo mu je – především La Terasse (festivalový občasník, takový větší Hadrián), ale i další – nabízejí speciální kameloti před představeními, popřípadě – spolu s programy – vtisknou do ruky uvaděči. To vše je zdarma. Počet a angažmá spolupracovníků samotných – většinou mladých lidí, kteří (mimochodem podobně jako v Hradci) přes veškerý shon a ohromný počet návštěvníků (v posledních letech okolo milionu) přispívají k přívětivé atmosféře města – je překvapující. Samozřejmě nikdo nemůže vše vidět, přečíst, zpracovat.
Tak zmizíš
Les je plný dobrodružství, domnívá se Giséle Vienne ve svém projektu (koncept, režie, scéna, choreografie) This is how you will disappear (text Dennis Cooper – tedy alespoň něco od někoho jiného, ale textu moc nebylo). Prý jde o dávná tajemství a – jak jinak – archetypy. Na jevišti les (napodobenina jakéhosi v blízkosti Brestu v Bretagni), ve kterém umělkyně (původně loutkářka, nyní i jevištní výtvarnice a choreografka) vyhledává odpočinek. V lese muž a žena, gymnastka a cvičitel. Ona provádí nepřetržitě – a musím říci s obdivuhodnou výdrží! – „sedylehy“. Nepočítal jsem je, ale bylo jich „nespočet“. On ji morálně podporuje a – když její cviky obohatí o hvězdy a salta – dělá záchranu. Dosti hlasitá hudba, ale pěkná. Nutno podotknout, že i les je nejen hezky hyperrealisticky postaven, ale i nasvícen. Dokonce je slyšet cvrlikání ptáků. A dokonce se v něm – jak to v lese bývá – i zamlží: pochopitelně divadelním kouřem. Stejným, jaký se objevuje ve většině „avantgardních“ představeních i v Česku. Ale to ještě není konec. Neboť poté, co skrze něj trochu prokouknem – asi druhý akt – vidíme přicházet na jeviště další postavu: muže v kožené bundě (údajně rockera), který prohlásí, že „má hlavu plnou smrti“. Poté sdělí cvičiteli, který se rovněž v opadající mlze zjeví (sál je sice klimatizován, ale zas ne moc, tak asi na 30 stupňů, nedýchá se zrovna jako v lese…), že právě zabil svou přítelkyni. Toho to poněkud překvapí, dlouho však neváhá a podotkne, že to on by taky rád, ale napřed by si to potřeboval nazkoušet. A tak – když se k němu rocker otočí zády – majzne ho po hlavě, až se svalí. Poněvadž rocker není mrtvý a chvílemi se brání – někoho zabít asi opravdu není jednoduché, a je tedy docela dobré si to nacvičit – postupně ho dorazí. Mezitím přichází i cvičenkyně. A oba pak společně zmizí… No nevím… Za sebe doufám, že takto „nezmizím“. Obzvlášť k vzteku je, že nedaleko Avignonu jsou úžasné lesy horského masivu Cevennes, v nichž se lze skutečně ztratit.
Velký třesk
Kus jiné, poněkud zvláštní přírody přináší Philippe Quesne (opět koncept, režie, scéna atd.) v Big Bang. Se známým americkým sitcomem stejného jména (Big Bang Theory) mělo představení sotva co společného. Quesne uvádí jiné inspirační zdroje a hovoří o proměnách materie i vztahu člověka k přírodě. Bez složitých výkladů a interpretací je představení nejen nesmysluplné – pokud má ovšem vůbec smysl se nějakého smyslu pokoušet dopátrat – ale i extrémně nudné, což je asi tak to hlavní, čím může zaujmout. Je to opět jakýsi druh performance (Quesne je původním vzděláním výtvarník), jakých můžeme na různých výtvarných akcích vidět tucty, ovšem tam bývají kratší. Nechtělo se mi původně podrobněji psát o něčem, co mě nenadchlo, ale četl jsem o této performanci, při jejíž děkovačce se ozývalo více bučení než potlesku, i nadšenou kritiku oceňující mimořádnou nápaditost „svěžího dílka“, které je údajně nejen pokračováním jiné Quesneho performance (jeho způsob práce), ale i vývozním francouzským artiklem do německé oblasti (je jazykově nenáročné, premiéra byla v Berlíně). Domnívám se tedy, že není od věci je popsat: Zpočátku se zdá, že nějaká žena v domácnosti se stará o – u ní snad pracující – řemeslníky, popřípadě cosi kutící rodinné příslušníky či známé poslouchající klasiku. Na scéně leží velké bílé vlněné deky, pod kterými je něco schovaného. Poté co pracovníci(?) odejdou, začnou se deky pohybovat po jevišti. Je to docela legrační, skoro jak volební plakát švýcarské Lidové strany proti příchodu cizinců, neboť se mezi bílými dekami začnou objevovat i tmavé. Nakonec zpod dek vylezou nám již známé postavy. Přecházejí sem tam po jevišti, a když se potkají, pronesou: ¢a va? – Odpověď: ¢a va. Nasadí si plnovousy, přenesou přes jeviště tři stromky, hlučně je za scénou ořežou, přinesou zpět, sestaví do trianglu, pod kterým rozsvítí červený reflektor. A začnou zpívat něco jako trampské písně. Asi táborák… – a že člověk je přírodě strašně odcizen. Poslední deka je odstraněna, pod ní leží automobil koly vzhůru. Není tak zcela jasné, zda šlo o nehodu či o ne zcela běžný způsob parkování. Zdá se ale, že si žena z domácnosti auto kreslí – snad tedy přece jen nehoda a vzhledem k nedostatku fotoaparátů je třeba provést dokumentaci kresbou… V tomto stylu to jde dále. Scéna se po čase otvírá, herci se brouzdají vodou, pokládají na jeviště nafukovací čluny, scéna se zaplňuje – samozřejmě divadelním kouřem – postavy se oblékají do skafandrů, asi dobývají vesmír (Kubrick pozdravuje) a nakonec postaví ohromnou pyramidu z nafukovacích člunů. Opravdu výkon, neboť pyramida nespadne, což mne trochu zklamalo. Těšil jsem se, že přece jen bude nějaká legrace. To by pak člověk ale přece jen nebyl tak odcizen a my bychom přišli o kus umění…
Havrani po maďarsku
Mikrostudii Les corbeaux (Havrani) – přivezl do Avignonu spolu s jazzovým experimentálním hudebníkem Akoshem Szelevenyiem bývalý festivalový “artiste associé“, tanečník Josef Nadj. Ten je nejen skvělý tanečník, ale i výborný grafik. Svého času – jako spolupracující umělec – pracoval v Avignonu s rudou barvou, symbolem krve. Tentokrát zpracoval havraní čerň. Havran je ve Francii podobně jako u nás vnímán spíše negativně, v Maďarsku je ale symbolem moudrosti. Rodilý Maďar Nadj pozoroval havrany po léta. Říká: Miluji je, poněvadž jsou tak černí, tajuplní. Černou perokresbou promítanou na zadní bílou projekční plochu v pravém boku jeviště zahajuje Nadj v rytmu hudby svůj – hanvrany inspirovaný – rituál. Havraními pohyby se dostává ze vzdáleného pozadí na druhou stranu jeviště. Odtud hází na zadní – též bílou – plochu dřívka namočená v černé barvě. Vzniká tašistický obraz, vedle kterého stojí velký sud plný černé barvy. Do něj se Nadj celý ponoří a když vyplave, zalehne na bílou papírovou plochu jeviště. Tak na podlaze vzniká jeho otisk, podobně jako v pracích Yves Kleina. Svým způsobem tedy nejen oslava havranů, ale i recycling, či pocta avantgardě padesátých let. Představení bylo v příchodových chodbách doplněno výstavou Nadjových pozoruhodných grafik.
Oživlé montáže
Čisté „recycling“ předváděl Borise Charmatz (Musée de la danse/Centre choréographique national de Rennes et de Bretagne) ve Flip Book – skvělé poctě Merce Cunninghamovi (1919-2009), americkému tanečníkovi a experimentelnímu choreografovi, zakladateli moderního tanečního divadla. Cunningham spolupracoval s Johnem Cagem a Robertem Rauschenbergem. Podobně jako oni se snažil používat princip náhody tak, že jakýkoliv pohyb mohl následovat po jakémkoliv pohybu. David Vaughan fotograficky zachytil jednotlivé fáze jeho práce a Charmatz vytvořil na základě této knižní dokumentace „série de tableaux choréographique vivants“, tedy serii živých choreografických obrazů, v nichž šest tanečníků s nádechem lehké parodie, zároveň ale v evidentní úctě a obdivu, předvádí jednotlivé fotograficky zachycené pohyby přesně, a to včetně výrazu tváře. Jistým problémem je, že vyžaduje dobrou znalost Cunninghama, nebo možnost (kterou jsem měl nečekaně já) sedět za inspicientem, který v knize listoval a pohyby kontroloval. Svým způsobem tedy šlo o jakousi předváděčku pro „zasvěcené“.
Charmatz vytvořil pro Avignon ještě další autorské představení – La Danseuse malade, efektní montáž pohybového divadla se slovem – jde o emocionálně zabarvené texty japonského tanečníka Tatsumi Hijikaty, zakladatele butó, které herečka ze sebe chrlila tu v zápase s tanečníkem, tu z kabiny nákladního auta pohybujícího se – vedeno tyčí – zvolna po jevišti. Bylo to efektní a blížilo se to – opět – spíše performanci. V obou projektech vystupoval i sám Charmatz – “artiste associé“ příštího ročníku.
Vláda pochází z ničeho
Richard II. se vrací! Hrál jej tu v sedmačtyřicátém roce sám Vilar. O návratu jsem četl všude, ale musím se přiznat, že mne představení moc nelákalo. Na Vilarově jevišti Papežského paláce jej v novém překladu básníka Fréderica Boyera po několikaletých studiích (i v Anglii) inscenoval režisér Jean-Babtiste Sastre. Už jsem si představoval, jak se Richard v jeansech, v manažerském oděvu, popřípadě nahý bude válet v blátě, jíst piliny, eventuálně psát svou abdikaci na PC a pak ji rozmnoženou věšet na vánoční stromeček. Co jiného může napadnout mladého režiséra, který si potrpí na svou pověst a nechce se nechat zahanbit kolegy? Také mi nebylo zcela jasné, proč právě dnes hrát Richarda II., tohoto nešťastného krále, který na kralování nemá. Samozřejmě příběh spadá tak trochu do psychologizování okolo královského dvora, pádu osobnosti – viz výše – ale je to dostatečná legitimace pro uvedení? Ne, že bych si nějak speciálně dělal iluze o současných státnících, i v zemích EU jsme v posledních letech stále více konfrontováni s politiky, kteří svou moc zneužívají, svůj život si bez ní „tak nějak“ nedovedou představit a dostávají se k ní podivnými cestami, ale přece jen se dnešní mechanismus vlády odlišuje od kralování z dob Shakespearových historií! Richard vládne sice méně krvavě, nežli jeho jmenovec toho jména třetí, ale zas tak nevinný – prý anarchistický král – také není. Je ale nerozhodný, není si jistý, má-li vládnout tvrdě, či naopak mírně, stojí zřejmě pod vlivem svých rádců, respektive přátel. A hlavně – neovládá hru intrik. Některými svými rozhodnutími předjímá krále Ubu („privatizace“ majetku rivalů ve svůj prospěch). Ač vál silný mistrál, neboli jsme mrzli, a Shakespearův jazyk byl i v moderním překladu ne právě jednoduchý, nelitoval jsem ani minutu svého rozhodnutí inscenaci nakonec navštívit. Jeden z německy píšících kritiků ji označil za „dobrou tak pro turisty, popřípadě milovníky divadelních vykopávek“. Pravda, ani na moment nešlo o povrchní aktualizaci. Nic prve jmenovaného, ba ani žraní tepichů, či marcipánové koruny, se nekonalo. Dokonce se ani nevykuřovalo, což bychom byli vzhledem k větru ve dvoře Papežského paláce bývali snesli podstatně lépe, než v uzavřených halách. Inscenace zářila jasnou koncepcí. Herci – zprvu shromáždění na velké kládě ve středu jeviště, která je spolu se stolem, za kterým seděla mlčící přihlížející loutka, hlavní kulisou – mluvili nejen srozumitelně, ale jednali konsekventně s tématy a v textu autorem implicitně – jak je to konec konců u Shakespeara obvyklé – skrytými jevištními poznámkami (…házím rukavici). Zřejmě i proto bylo představení vysoce dramatické a pohyblivé. Příběh krále, který se zprvu domnívá, že jeho moc je nedotknutelná, neboť pochází od Boha, dostal pozoruhodnou aktuálnost. Richard je soustavně konfrontován se skutečností, že rozhodnutí, která učinil, jsou v konečném důsledku destruktivní, zbavují ho moci a respektu, až se na konec musí – aniž by chápal, jak je to vůbec možné – trůnu vzdát. Představitel Richarda II. Denis Podalydès z Comédie-Française to vyjádřil takto: Vláda pochází z ničeho, je náhodou, chaosem, nejistotou. Jinými slovy: vládce je podřízen objektivním skutečnostem, které vládnou jím. Teprve v okamžiku, kdy ztrácí svou moc, chápe Richard, že je člověk jako každý jiný. Úžasné bylo svícení. Reflektor, který přejížděl na laně nad jevištěm, byl aktivním spoluaktérem jevištního dění. Spoluhrála i zeď Papežského paláce, kterou vhodné nasvícení – a jen to – přeměnilo v londýnskou Tower. Papežský palác byl postaven v době vlády Richarda II., snad i proto se Denis Podalydès necítil při svém vystoupení v jeho zdech, které ho obklopovaly, deformován. Naopak, byl jimi inspirován a svým způsobem i podporován. Na rozdíl od německého kolegy si myslím, že Sastre má před sebou velkou budoucnost. Krásu paláce nečekaně rehabilitoval. A vytvořil představení, v němž na rozdíl od mnoha jiných společně vládl obsah i efekt.
Více o avignonském festivalu na Blogu DN – Veronika Š. píše z Avignonu 1-5
Komentáře k článku: Avignonské zpovědi 2010 (doplněk)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Christov
Dovolím si pouze drobnou poznámku k pojmu „rodilý Maďar Nadj“ – Josef Nadj pochází sice z maďarsky mluvící rodiny, nicméně se narodil a žil – on i jeho rodina – v Srbsku (ve Vojvodině…)
…není všechno vždy tak uherské, jak by se mohlo zdát…
04.10.2010 (9.15), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Feyfar
Vychází-li p. Christov z francouzské definice pojmu národnosti, nerozlišující mezi národností a státní příslušností (tzv. „linksrheinisch“) a také ze současného geopolitického uspořádání v inkriminovaném koutu Evropy, má pravdu. V Česku ovšem (podobně jako dříve v Německu a dalších zemích napravo od Rýna – proto tzv. „rechtsrheinisch“ ) toto rozlišení činíme. Stejně tomu bylo v Jugoslavii a je zřejmě i v dnešním Srbsku a tedy i ve Vojvodině, kde je šest(!) úředních jazyků (vedle srbštiny i slovenština a maďarština). Ve městě Kanjiža, z něhož Nadj pochází, tvoří maďarská „menšina“ přes 86(!) procent obyvatelstva. Ona část Vojvodiny, ve které leží, se jmenuje severní Banát. Ten patř/í/il, nemýlim-li se, k dědičné koruně uherské. Toto území je tedy „uherské“, i když bychom to pod momentální nálepkou nečekali. Navíc Nadj přišel do Francie (1980) z mnohonárodnostního jihoslovanského státu, který již bohužel neexistuje a jehož bylo Srbsko součástí. Chceme-li být tedy úplně přesní, můžeme o něm mluvit jako o etnickém Maďarovi pocházejícím z bývalé Jugoslavie (obdobně, jako v případě letošní švýcarské nositelky německé literární ceny stejného jména), což je ale poněkud zdlouhavé a především nevyjadřuje to, o co Nadjovi – a tedy i mně – šlo: o pohled Maďarů na havrany, který je jiný, pozitivnější, než Francouzů (a myslím i Čechů).
04.12.2010 (22.35), , Trvalý odkaz komentáře,