Romeo a Julie ztraceni v Izraeli
Divadelního zpracování románu Milenec jednoho z nejpřekládanějších izraelských prozaiků současnosti Avrahama B. Jehošuy se na popud divadelní produkce MeetFactory ujal oceňovaný filmový režisér Radim Špaček (např. Pouta). Řeklo by se, že filmové vyprávění divadelním jazykem by mohla být cesta ven z neblahé situace okolo adaptací, přesto výsledek pořád trochu kulhá.
Jan Cina jako mladý Arab Naím FOTO FRAŇO PROCHÁZKA
Přitom měl Špaček ruku plnou trumfů. Inspirativní prostor MeetFactory, skvělé herce a ceněnou předlohu o izraelské rodině, stereotypním vnímání odlišnosti a lásce na pozadí války. Příběh, v němž manžel na konci egyptsko-izraelské války v sedmdesátých letech pátrá po milenci manželky. Stačí však původnímu textu podlehnout více, než je potřeba, a trumfy rázem ztrácí cenu.
Špačkova filmová zkušenost je v divadelním vyprávění znát. Funkční prací se světly dynamicky mění záběry z jedné scény do druhé. Efektní prolínačky střídají detailní mikroscény, které dělají vyprávěný svět plastičtější. Velkorysý prostor jeviště využívá naplno, takže divák v první brázdě si často připadá jak na tenisovém turnaji. Ale proč ne, naopak je ještě více umocněn pocit vtažení do děje. Tohle literatura jistě nedovede…
Problém je však nečekaný – přímo v předloze. Přílišná adorace psaného slova takto dynamickému projektu zkrátka škodí. Časté dlouhé, rozvleklé monologické popisy minulých událostí, vysvětlování, co se před desítkami let stalo, co se dělo potom, a co se tedy děje teď, celý děj zbytečně brzdí, a ačkoli celkový čas není dlouhý, jeví se, jako by trval přinejmenším dvakrát tak dlouho. A nezachraňují to ani vynikající výkony herců, především krásně ironicko-smrtonosné Anity Krausové v roli Dafi a jejího dětsky naivního sparingpartnera Jana Ciny v roli Araba Naíma. Robert Nebřenský nezklamal a udržel svůj civilní výraz na uzdě až do konce, takže jeho jen stěží uvěřitelná postava manžela pátrajícího po milenci vlastní ženy nemizela v naprostém nesmyslu a fikci. Zato Ivana Uhlířová i přes tak skoupý rejstřík replik, který jí byl dán, neudržela výkyvy mezi rozčilenou/lhostejnou manželkou a ztrápenou milenkou v duši oplakávající svého milence, a bylo jasné, že jí tahle „dvojrole“ prostě nesedla.
A postava Gabriela (Petr Šmíd), hledaného milence, mi přišla už vyloženě nadbytečná. V příběhu evidentně cílícím spíše na vztah rodiny, a především Dafi, k mladému Arabu Naímovi, mohl být funkčním akcelerátorem a v podstatě svého druhu Godotem. Jeho příchod ke konci představení, jen aby nám sdělil, jak se dostal na frontu a jak se zas dostal z ní, byl jen dalším dlouhým monologem, nijak svůj vztah k celé rodině neosvětlující. A tedy ani svou pozici v inscenaci. Na pozadí egyptsko-izraelského konfliktu se mělo odehrát drama zakázané lásky. Spíše se ale odehrálo drama začlenění chudého arabského hocha do židovské rodiny a ve chvíli, kdy se měl tento prastarý příběh o sblížení dvou rozkmotřených národů/rodin (jak chcete) rozetnout, vzpomněli si tvůrci, že je tu ještě ten „milenec“, a tak se to celé ztratilo v literárním překladu.
MeetFactory – Avraham B. Jehošua: Milenec. Režie Radim Špaček, dramatizace a dramaturgie Matěj Samec, scéna a kostýmy Jana Preková, hudba Ivan Acher. Premiéra 1. května 2014. (Psáno z reprízy 25. května 2014.)
Komentáře k článku: Romeo a Julie ztraceni v Izraeli
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
