Až přijde bratr
S dílem francouzského dramatika Jeana-Luca Lagarce (1957–1995) se měli čeští diváci možnost seznámit už díky hrám My hrdinové (uvedlo Divadlo Na zábradlí 2008) a Pravidla slušného chování v moderní společnosti (jako one woman show předvedla Luba Skořepová a hru také otiskla revue Svět a divadlo). Lagarce zemřel – obdobně jako Bernard-Marie Koltès – na AIDS a jejich osudy, spjaté s „prokletou“ nemocí a menšinovou sexuální orientací, vyvolávají pochmurně existenciální emoce. O obou autorech se píše i hovoří jako o špičkových evropských dramaticích 20. století, zdá se však, že Koltèsovy hry skýtají přece jen živější materiál pro jevištní zpracování. Lagarceovu litanickou, spíš literárně než dramaticky jímavou hru Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť z roku 1994 nastudoval v české premiéře Braňo Mazúch ve Švandově divadle. Zatímco adaptace děl klasiků, které režisér v posledních letech realizoval u Klicperů v Hradci Králové (Schillerova Panna orleánská a Shakespearova Marná lásky snaha), hýřily invenčními mizanscénami, střídavé vstupy pěti žen v Lagarceově hře pojednal Mazúch (a jinou možnost asi ani neměl) jako kultivované, poněkud monotónní scénické pózování.
Apolena Veldová v roli matky
FOTO PATRIK BORECKÝ
Pět žen dlouho očekávalo návrat syna (respektive synovce a bratra) poté, co po roztržce s otcem odešel z domova. Nyní se vrátil, leží ve svém pokoji v posteli a pravděpodobně umírá (jde o autobiografickou narážku, vížící se k autorově rodinné konstelaci?). Dámy mají na černých šatech připevněny jakési bílé vlečky či sukně, hned po první promluvě je však odhazují. Také trochu muzicírují, čtyři z pěti hrají jednoduché motivy na klavír, akordeon, violoncello a saxofon, často společně. V jejich básnivých litaniích se neurčitě poodhalují jejich osudy, spjaté s absencí muže v domě, také jejich vztah k tomu, kdo opustil rodinné společenství, do jisté míry se objevují i náznaky vztahů mezi ženami samotnými. Pět dobrých hereček (Marta Vítů, Apolena Veldová, Petra Hřebíčková, Eva Leimbergerová a Marie Štípková) svými výkony nezarmoutí, ale udržet napětí se jim nepovede vždy úplně, v tomto smyslu se nejvíc daří hlasově nejproměnlivější Apoleně Veldové v partu matky. Také vypointování celé produkce je velmi nenápadné, pro diváka, jehož pozornost umdlela, může být téměř nepozorovatelné. Hraje se ve Studiu Švandova divadla, jednoduchou scénografii podstatně spoluvytváří sugestivní svícení. Jde o kultivované setkání se zajímavým textem, inscenace mě – přes řadu sympatických, neokázalých momentů – ovšem emocionálně nezasáhla.
Švandovo divadlo Praha – Jean-Luc Lagarce: Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť. Překlad Kateřina Neveu. Režie Braňo Mazúch, dramaturgie Martina Kinská, scéna Jan Polívka, kostýmy Katarína Hollá, hudba Michal Nejtek. Česká premiéra 11. června 2011.
Komentáře k článku: Až přijde bratr
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
