Balancujeme na laně: iluze, nebo realita bytí?
Už jste někdy byli v kabaretu? Měli jste možnost seznámit se s atmosférou 20. a 30. let 20. století v Německu? Pokud ještě ne, máte dobrou příležitost navštívit Horácké divadlo v Jihlavě, které uvádí inscenaci Fabian v režii Martina Tichého. Dramatizaci stejnojmenného románu Ericha Kästnera vytvořil známý český dramatik Roman Sikora.
Fabian (Vít Hofmann) a Irena Mollová (Lucie Sobotková) ve vlaku FOTO IGOR STANČÍK
Po třetím zvonění jsem se ocitla v berlínském kabaretu v dobách Výmarské republiky. Tehdy Německo trpělo ekonomickou krizí, lidé byli nezaměstnaní a chudí, Hitler se dral k moci. Byla to však také doba popularity kabaretní kultury, na jejíž estetice je představení vybudováno. Kabaret byl místem, kde se Němci stále ještě mohli uvolnit, vtipkovat a kde byla vítána politická satira a černý humor.
Jihlavská inscenace vytváří velmi přesvědčivý obraz Německa coby státu složeného ze dvou kontrastních světů: světa kabaretu a světa kruté reality. První dějství, to byl ještě kabaret. Úvodní scéna se odehrávala v útulné kavárně. Kolem elegantně oblečeného pána s kávou a cigaretou – je to Fabian – se motal číšník, jehož groteskní chování jako by udávalo tón celé inscenaci. Než jsem se však stihla nasytit atmosféry kavárny, ocitla jsem se spolu s Fabianem v hlučném Seznamovacím klubu, kde se odehrávala bláznivá show doprovázená tancem a hlasitou hudbou. Za pár minut jsem už sledovala milostnou scénu u mohutné blondýny — paní Mollové, a tak moje cesta pokračovala spolu s Fabianem od scény ke scéně.
Scénografie koncept pásma čísel jasně posiluje, když na divadelní jeviště umísťuje ve stylu divadla na divadle jeviště kabaretní, rámované vyvýšeným portálem, jež se postupně stane kanceláří, vlakem, nemocnicí atd. Situace jedna po druhé vtahují do různých lidských interakcí, krizí a kolizí, přičemž každá scéna je založena na určitém sarkasmu.
A tento karneval setkání spojuje postava Jakuba Fabiana v podání Víta Hofmanna, kabaretní konferenciér svého druhu, průvodce děním, jenž přechází z jedné scény do druhé a působí spíše jako pozorovatel tohoto světa. Nejprve se projevuje jako nadutý vývojář reklamy na cigarety, úspěšný, sebevědomý. Zdá se, že ho nikdo a nic nezastaví. Hofmann postavu vyvedl jakoby na hranici karikatury a životní reality. Tato hranice je patrná ve způsobu Fabianova jednání: na jednu stranu působí v porovnání s ostatními figurami docela pravděpodobně, na druhou stranu v každé scéně provádí drobné taneční pohyby, které velmi často vybočují z jeho realističtějšího obrazu a jakoby připomínají, že je součástí tohoto satirického světa. Na sobě má stylový kabát a luxusní klobouk, očividně si pěstuje image elegána. Ale není vyloučeno, že efektní oblečení slouží spíše jako převlek, pod nímž lze leccos schovat…
Groteskní svět kabaretu vyvrcholil ve scéně Fabianova snu: obklopen ostatními postavami ve zběsilém tempu tančí, zpívá, mluví. Mám pocit, že právě v tomto obrazu si klade otázku, kdo vlastně je a jakou roli má v tomto světě. Scéna to však byla velmi chaotická, přesycená různými zvuky, ruchy a efekty, jakoby vytržená z jiné inscenace, až jsem se v ní úplně ztratila.
V druhé části večera se groteskní hravost překvapivě vytrácí. Kostýmy postav jsou střídmější, hyperboličnost obrazů se rozptyluje. Karneval je zastíněn skutečným životem, politikou, materialitou a každodenními problémy. Tuto změnu lze vysledovat i v detailech: například Fabianovy taneční pohyby ztěžknou, až se vytratí téměř úplně. Tatam je jeho elegance: kabát a klobouk ztrácejí svůj význam a kostým se stává těsným a nepohodlným. Vzniká dojem, že si hlavní hrdina sundal růžové brýle. Odteď je „malým člověkem“, který vyšel z tohoto pokřiveného světa. Musí čelit strachu, že je „jiný“ a nebude společností přijat: nezaměstnanost, ztráta lásky, ztráta přítele, ztráta vlastní podstaty. Tak se mi otevřel obraz Fabiana, když se „dveře kabaretu“ zavřely.
Nabízí se otázka: je to úspěch, co člověka drží nad vodou v tomto světě kabaretu? Uvidí člověk jeho krutou realitu, až když přijde o všechno? Fabian se poté, co všechno ztratil, vrací do rodného města a cestou domů ve vlaku potkává Irenou Mollovou v podání Lucie Sobotkové, jednu z nejvýraznějších postav světa kabaretu. Ženu, která žije, jako by každý den byl svátkem – hlavně muži a alkohol! S její pomocí by se Fabian ještě mohl vrátit, zase uniknout z reality. Ale rozhodne se pro reálný život.
Stojí za povšimnutí, jak kontrastně inscenace zpodobuje Berlín a Fabianovo rodné maloměsto. Německá metropole je světem iluzí, světem neustálých oslav, dějištěm nekonečné hry, která se hraje všude, kde se nacházíte (v kavárně, bytě, kanceláři, na univerzitě atd.). Pokud ji ovšem odmítnete hrát nebo ji prohrajete, jako se to stalo Fabianovi, ocitnete se ve vlaku a pak v malém městě, kde hry už nejsou zajímavé a ambice nemají žádnou hodnotu. Fabian tu žije nudným, všedním životem. Čas se tu zastavil a pojem úspěchu je vymazán. Každý je tu kolečkem v mechanismu, nežije, ale přežívá. Buď se podřídí mechanismu, nebo musí odmítnout všechny vnucené systémy a stroj zastavit. Konec příběhu byl docela symbolický – pokud odmítnete podmínky kabaretu a podmínky „malého člověka“, pak zbývá jen jediná cesta.
Inscenace Fabian ukazuje téma, které nikdy neztratí na aktuálnosti, protože i náš život je neustálou hrou, provázenou váháním, zklamáním a opětovným bojem. Každý z nás stojí na laně a balancuje mezi světy, ve kterých existuje. Naše realita se nachází na hranici mezi krutostí a lidskostí, tragédií a komedií, realitou a iluzí. Podaří se nám udržet rovnováhu? Často to nezáleží na nás, ale vždy je tu možnost volby. Odmítnutím materialismu se Fabian stal svobodným, ale usnadnilo mu to život? To si nemyslím. Spíše ho to zničilo.
Když jsem odcházela z divadla, ptala jsem se sama sebe: stojí za to snažit se pochopit realitu, snažit se ji zpracovat? Často si protírám oči, jak se snažím procitnout z našeho životního kabaretu, a děsím se světa, který je venku a o kterém bych raději nevěděla.
///
Horácké divadlo Jihlava – Erich Kästner a Roman Sikora: Fabian. Režie Martin Tichý, dramatizace Roman Sikora, dramaturgie Barbora Jandová, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Oslzlá-Sládečková, hudba Mario Buzzi, pohybová spolupráce Tomáš Rychetský a Denisa Musilová. Premiéra 15. října 2022.
Komentáře k článku: Balancujeme na laně: iluze, nebo realita bytí?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
