Balet Národního divadla opět zacouval. Tentokrát s Romeem a Julií
Na scénu pražského Národního divadla se vrátil Prokofjevův balet Romeo a Julie. Už v sedmé verzi. Že by se bohatá česká tradice v inscenování tohoto titulu, který měl světovou premiéru v roce 1938 v Brně, rozšířila o nový pohled, zajímavý výklad? Ale kdeže. Balet Národního divadla pokračuje v couvající dramaturgii.
Romeo a Julie v podání Paula Irmatova a Ayaky Fujii FOTO SERGEI GHERCIU
Šéf souboru Filip Barankiewicz se rozhodl přenést více než šedesát let starou inscenaci Johna Cranka, kterou dobře zná ze Stuttgartu. Po několika originálních a novátorských pohledech na slavné dílo v Národním divadle (svérázném dramaturgickém uchopení Petra Weigla a Miroslava Kůry se Svobodovou scénou z roku 1971, v lecčems navazující inscenaci Weigla a choreografa Libora Vaculíka z roku 1998, aktualizovaném výkladu Youriho Vámose uvedeném v roce 2006 a konečně osobitém, byť sporném nastudování Petra Zusky v roce 2013, zdůrazňujícím polaritu světa) působí Crankova inscenace jako velké retro.
V době vzniku (premiéra v roce 1958 v Benátkách, respektive v upravené podobě v roce 1962 ve Stuttgartu) tomu tak nebylo. Cranko vycházel z první ruské verze Leonida Lavrovského z roku 1940, kterou však oprostil od nadměrného patosu a příběhu vdechl více života a otiskl do něj svůj ryze choreografický um. Ostatně právě Crankova verze je vedle té od Kennetha MacMillana ve světě asi nejhranější. Jenže vývoj baletu a divácké zkušenosti je neúprosný a dnes herectví v Crankově verzi paradoxně působí poněkud uměle, „chtěně“. Technicky exponované duety (zejména rozlučkový Romea a Julie) jako by braly prostor psychologickému probarvení postav a situací. V záplavě efektních zvedaček, piruet a skoků zaniká síla příběhu – první dějství nevzruší, komické výstupy s chůvou nerozesmějí, tragické vyústění v závěru nedojme. Naivně dnes působí okatě „nachoreografované“ pasáže, například silně stylizovaná chůze či běh sboru, více než symbolický a opatrný souboj starého Monteka a Kapuleta v prvním dějství, rozfázování pohybu do frází Prokofjevovy hudby v okamžiku Juliina dilematu, zda má pozřít lektvar. Silné emoce ilustrují neúměrně hluboké záklony nebo exaltované pohyby paží.
Některé nápady Crankovy dramaturgie – například zasazení do masopustního veselí, kde nápadné masky kohoutů a býků předjímají následné soubojové scény a mrtvolně nalíčení komedianti odkazují na blížící se smrt aktérů – fungují stále dobře. Jiné posuny v dramaturgii naopak dílu neprospívají: výstup Merkucia na plese Kapuletů neslouží jako zlehčující vzruch do těžkopádné zábavy plesových hostů, ale naopak společnost odrazuje a vybízí ji k opuštění scény. Zejména sborovým výstupům by prospělo krácení.
Výtvarná podoba je dílem Crankova spolupracovníka Jürgena Roseho, který byl osobně přítomen na pražské premiéře. Zjevně se inspiroval renesančními malíři, jak ukazuje hlavně malovaný prospekt zahrady a kostýmy a účesy ženských postav z vyšší kapuletovské společnosti. Jde však o řešení přes veškerou bohatost a důraz na detail dnešním pohledem už hodně přeplácané a staré. Opět mi tu vyvstává vzpomínka na novátorský scénický koncept Josefa Svobody k inscenaci baletu Romeo a Julie, která vznikla jen o devět let později.
Hlavní role jsou obsazeny čtyřmi až pěti alternacemi, ale vrcholící pandemie s nimi při premiéře a prvních reprízách hodně zamíchala. Soubor ukázal, že je v současnosti na vysoké technické úrovni; sbory byly precizně nazkoušené a synchronní. Titulní pár byl spontánní a uvěřitelnější v podání Iriny Burduji a Federica Ievoliho. Technicky výborní Ayaka Fujii s Paulem Irmatovem si našli pro herecké probarvení svých postav méně prostoru. Velká gesta u nich chvílemi překrývala přirozenost výpovědi. Alině Nanu, která je další představitelkou Julie, sedí technicky náročné role s velkým niterným vývojem. Po předloňské Taťáně jde opět o mimořádný a nezapomenutelný výkon. Matěj Šust tančil Merkucia už v předchozím Zuskově nastudování. Zatímco tehdy mohl do charakteristiky postavy výrazně otisknout svou osobitost, v Crankově verzi je svázán přemírou těžké techniky, byť ji ovládá bravurně, a nepřirozeně „rozjuchanou“ taneční stylizací, v níž si ale dokáže najít prostor k psychologické kresbě své role.
Vedle řady dalších technicky suverénních tanečníků (například Paula Tudora Moldoveanua nebo alternujícího Samiho Gossarta v úsečném partu Tybalta) nelze přehlédnout v menších rolích zkušené charizmatické tanečnice – živelnou Kristýnu Němečkovou v partu Cikánky nebo Terezu Podařilovou, která jako Kapuletová dokáže dát i scénám přehnaného patosu uvěřitelnost. Pozornost na sebe strhává Nelly Danko v roli Chůvy. V jejím podání jde o precizní hereckou studii postavy jen zdánlivě dlící v pozadí příběhu. Výrazem těla, mimikou nebo jen pohledem dokáže tlumočit její nejniternější záchvěvy. Zvláště silně a důvěrně vyznívají její „dialogy“ s Julií Aliny Nanu.
Při pražské premiéře překvapil podprůměrný výkon orchestru řízeného Václavem Zahradníkem. Nedokážu odhadnout, do jaké míry se na něm podílel v té době vrcholící omikron, ale hráčských chyb a celkové nesouhry bylo slyšet příliš. Neladila žesťová sekce v předehře a balkonové scéně; rozpačitě vyznělo mandolínové číslo. Při reprízách chyb výrazně ubylo, ale celkový matný dojem z hudebního nastudování přetrval.
Balet Národního divadla pokračuje v nastoleném konzervativním kurzu, který stěží přesvědčí mladé diváky, že balet umí mluvit také k současnosti a současnou řečí.
Národní divadlo, Praha – Sergej Prokofjev: Romeo a Julie. Choreografie John Cranko, scéna a kostýmy Jürgen Rose, hudební nastudování Václav Zahradník. Premiéra 10. února 2022 (psáno z premiéry a repríz 13. a 17. února).
Komentáře k článku: Balet Národního divadla opět zacouval. Tentokrát s Romeem a Julií
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
