Divadelní noviny > Názory – Glosy
Baletka
Učení malou Jitku moc nebavilo. Místo školy zamířila často do lesa za městem, aby mohla vnímat jeho ostrou vůni. Nejraději ovšem chodila do rytmiky. Byla štíhlá a pružná a běžné cviky, přeskoky a stojky už jí nestačily; zvládala i přemety, hluboké mosty a provazy tak lehce, jako by vyrostla v cirkuse. Učitelka Pešánová, která kurz vedla, objednala vybraným žačkám saténové růžové piškoty a pouštěla jim hudbu z Louskáčka a z Coppélie, aby jejich kroky a piruety postupně zvláčněly jako na plese.
Aby si Jitka udržela kondici, cvičila i na travnatém pruhu před činžákem, kde bydlela. Nevadilo jí, že ji tu a tam sledují z oken zvědaví nájemníci, spíš naopak. Pochválila ji jen mladá žena, která vždy úderem druhé hodiny vycházela ze sousedního domu. Jsi nadaná, prohlásila. Jak se jmenuješ?
Ukázalo se, že i ona je Jitka. Taková shoda samozřejmě malou Jitku příjemně překvapila. Musí se rozhodně o ženě dozvědět víc. Čím se její jmenovkyně živí? Má také děti?
Odhalila to brzy, přibližně za měsíc. Rodiče měli abonentku do místního divadla a dcerku často brali na představení, hlavně na pohádky, na romantickou operu i na balet. Ve foyer zažila Jitka takřka šok. Na stěně, vedle operních subret, visela fotka ženy, která ji pochválila. Jitka Rovenská, primabalerína státního divadla, stálo pod snímkem. Taková náhoda! I velká Jitka chodila zřejmě do rytmiky, a její pochvala je tedy o to cennější.
Toužila se s ní samozřejmě znova setkat, ale i když dál cvičila před domem, baletka se neobjevovala. Bylo jí to divné. Je možné, že se jí baletka vyhýbá? Třeba odjela na dovolenou nebo vystupuje v zahraničí. Pak ji konečně potkala v blízkém parku. Seděla na lavičce a vypadala unaveně.
Proč jste smutná, paní Jitko? osmělila se dívka. Baletce se zamžily oči. Chvíli mlčky črtala botou do hlíny abstraktní obrazce. Budu muset jít do nemocnice, odpověděla na půl úst. Pak se trochu napřímila: A to znamená, že kytičky v mém bytě osiří. Nejvíc je mi líto begonie. To ti nic neříká, viď? Nasadila právě desítky oranžových květů a mohla by umřít, kdyby si mne tam nechali dýl.
Ano, to malá Jitka znala. Tetičku Irmu nedávno odvezli do špitálu a už se nevrátila. Rychle přemýšlela. Já už vím, kde bydlíte, paní Jitko, vyhrkla. V čísle devět, ve třetím patře, hned za naší zdí.
Baletka na ni tázavě pohlédla. Ty myslíš… Ty bys mi ty kytičky chtěla zalévat?
Ráda, špitla dívka. Přesně to chtěla baletce sama navrhnout.
Baletčin byt byl sametově zelenkavý, se spoustou bílých polštářů na sedačkách i na křeslech. U vstupu na balkon, za nímž se ke sklu tiskla většina květin, stály dvě velké vázy, které vypadaly jako dávné amfory, vylovené ze dna moře. Sáhla si na ně. Nejsou jejich bříška dosud slaná? Vzápětí se lekla ruky, která hrozivě trčela ze stěny, jako kdyby se soused odvedle proboural do pokoje. Neproboural; ruka byla skleněná a ověšená baletčinými prsteny, náušnicemi i koráli. Bylo to zajímavé, ale Jitka se cítila trochu nesvá: Kdyby ji nějaký nájemník zastihl, jak vchází či vychází z cizího bytu, mohl by ji pokládat za zlodějku. Zato si mohla o baletce udělat lepší obrázek, protože věděla, že i osobní věci vypovídají leccos o svém majiteli.
Zalévání kytek jí nezabralo víc než deset minut. Při odchodu zamávala skleněné ruce a na chodbě ještě nahlédla do baletčiny schránky. Otvory probělával nějaký dopis. Co když je to něco důležitého? napadlo ji. Mohla by to v neděli, v době návštěv, donést baletce do nemocnice.
Dopis, který vydloubla propisovačkou, rozlepí doma pod svíčkou. Je psán dospělou vypsanou rukou, a tak ho Jitka rozluští jen zčásti. Proklatá ledvina! dočte se. Odpusť, tvá nemoc nás rozděluje. Miloval jsem tě jako slavnou a chci si tě takovou, svěží a v rozletu, uchovat v paměti. Promiň, neumím být samaritán. Co je to samaritán? Podle razítka vysoudí, že milenec bydlí daleko, až v Prostějově, a že se tedy baletka nemusí o obsahu dopisu hned tak dozvědět. Neměla by tedy dopis zničit? Pro každý případ ho neuměle zalepí, protože ví, že číst cizí dopisy je neslušné.
V neděli se ovšem vypraví za baletkou do nemocnice. Proklouzne kolem vrátnice a staniční sestře namluví, že je baletčina příbuzná. Ani se nenaděje, jak srdečně ji velká Jitka uvítá; určitě prahne po novinkách z venkovního světa. Dívka, jindy spíš nemluvná, jí tedy vylíčí, jak se daří kytičkám a jaké další cviky mezitím zvládla. Baletka většinou jen přikyvuje, ale pak se náhle zeptá, zda jí nepřišel nějaký dopis. Spiklenecky přivolá dívku prstem k pelesti a dodá: Potřebuju pohlazení z Prostějova.
Ne, na to se ptát neměla, pomyslí si malá Jitka a vykoktá: Aha. Ne. Nic vám nepřišlo. A při tom pocítí, jak jí zprudka rudnou tváře. Kolikrát ještě bude muset v životě lhát?
Komentáře k článku: Baletka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
