Ikonické znaky baletní virtuozity
Nová inscenace Národního divadla Ballettissimo je složena ze tří baletních děl, která představují vysoký standard a estetické modely tance dnešních velkých evropských scén. Mají rozpětí od vizuálně i tanečním rukopisem čisté, elegantní a ušlechtilé neoklasiky Petra Zusky, přes postforsythovský „spektrální rozklad těla“ Jacopa Godaniho až k sofistikované, kompozičně zahuštěné a zároveň i výkonnostní choreografii zesnulého Uwe Scholze. Všem je společné, že pracují s technikou baletních špiček, které jsou stále ikonickým znakem baletní virtuozity (zmíněný radikální baletní choreograf William Forsythe je používá často a s hlubokým přesvědčením také).
Mária Dorková ukazuje všechny dostupné vlny těla FOTO PAVEL HEJNÝ
Zuska aneb Zasklená krása
Zuska je čistý estét, a když na to přijde, filosof-melancholik. Byla jsem v pokušení říci, že jeho choreografie 1. symfonie D-dur Gustava Mahlera (2010) je výtvarně krásná, ale hned to beru zpět, jde o krásu prostorovou. Celá úvodní část – a Zuskova choreografie obecně – se vyznačuje až mystickou schopností vepsat figury tanečníků významně do prostoru. Zde je choreograf vyšle do prostoru v gestu cesty, gestu směřování, gestu touhy a nechá je tam zasněně setrvat. (A vyhovuje tak naší odvěké prosbě: Okamžiku, setrvej…) Takové cestičky touhy už v minulosti Zuska vytvářel, nikdy však takto důsledně, takřka konceptuálně. – Touha tu není psána zleva doprava, jako naše písmo, ale trochu překvapivě zprava doleva. Jako by se tanečníci dívali směrem, kde se kdysi ponořila Kyliánova Potopená katedrála. Zuzka ostatně inspiraci Kyliánem nezapře. Osvojil si kyliánovské grify, jako je postupné rozsévání tanečníků po prostoru či vystřelování tanečníků ze skupiny v impulzech, jako když roste ohňostroj.
Prostor scény je prakticky prázdný, pouze barevně odstiňovaný. Aristokratické výkony tanečníků zaměřují a mapují prostor a skví se jako princezny ve skleněných rakvích v ikonických arabeskách a etiketních atitudách. Ano, mistrovství prostoru (vzpomeňme na Les bras de mer) je silná stránka Zuskova stylu. Ke scéně: design je krásný v jednoduchosti, provedení by mohlo být lepší. Proč látkové závěsy při levé straně visí tak zplihle? A proč na jinak výtvarně adekvátních kostýmech musí být jakýsi „katův šleh“ z blýskavých flitrů; strhává to výtvarnou úroveň celku. (Jsou snad kostýmní výtvarníci placeni od cingrlátka?) A – nic mi do toho není, čistě se ptám: Proč Mahler? Zní dnes už tak líbivě. Proč ne třeba Schnittke, stejně aristokratický a melancholický, ale nám blíže rozervaný? Nebo tak nějak.
Jacopo Godani aneb Spektrální rozklad těla
Jacopo Godani se Praze představuje poprvé – s dílem Reflections on the Fate of Human Forms (Přemítání nad osudem lidských forem, 2015). Italský choreograf použil aktuálnější hudbu dvojice 48nord (Ulrich Müller a Siegfried Rössert). I přesto to byla nejzajímavější položka večera – přesvědčivá a čitelná výpověď. Godani jako choreograf určitě vstřebal Forsythův odkaz. Na rozdíl od Forsythova spíše geometrického modelu však pracuje Godani se všemi dostupnými vlnami těla, které je schopen objevit. Projev jeho tanečníků (a zejména tanečnic na špičkách) vypadá, jako by jim choreograf mezi nohy, které sebejistě a razantně střílí špičkami do podlahy, a vznešeně nesené hlavy a šíje umístil veliká křivá zvětšovací skla. V nich se při sebemenším pohybu břicho, zadek, boky, žebra i hruď rozkládají a hadovitě kroutí všemi směry ve snaze se zbavit ukotvení ke zbytku těla. Věru to nebylo jen přemítání, ale aktivní zásah genového inženýrství do současných tanečních forem. Tanečníci to nejen přežili, ale před našima očima se stávali vyššími formami života. – Tento choreograf nás také zajímá z toho důvodu, že právě přejímá v Hellerau u Drážďan značku Forsythe Company po Williamu Forsythovi, který po dvaceti letech tuto rezidenci opouští. A jelikož Drážďany jsou vedle, a už jsme se naučili tam jezdit, budeme se s jeho dílem zajisté i nadále setkávat.
Uwe Scholz – k poctě zbraň
Dílo Uwe Scholze, již zesnulého, ale vysoce ceněného choreografa, přirovnávaného za života k Balanchinovi, zakončilo tento komponovaný večer. Zalidněná choreografie z roku 1991 – 7. symfonie A-dur Ludwiga van Beethovena – je vskutku bohatá na originální nápady, vynalézavá v dílčích vazbách i kompozici skupin. Na scéně (domnívám se, zbytečně pietně zachovávající zastaralou scénografii; scénografie stárne rychleji než tanec) se udržuje stálý vzruch pronikajících se a dramaticky se míjejících skupin. Nikoli za cenu chaosu, panuje tu disciplína. Muži opakovaně nabíhají v sevřeném šiku zprava i zleva a nesou přitom před sebou ženy v polohách plavkyní jako beranidla. Ženy zvedají nohy jako k poctě zbraň. Sólové výstupy vyžadují perfekcionismus. Po nějaké době však přílišná secvičenost a davovost začnou připomínat masové cvičení, čemuž napomáhají i kostýmy, v nichž soubor vypadá jako východoněmecká olympijská výprava. (Neschází šikmý pruh přes trikot – to už je nějaká mánie…)
Večer měl řadu předností, rozšířil informovanost našeho publika o důležitá jména současné choreografie a naši umělci, choreograf i tanečníci se předvedli ve velmi dobrém světle. Model komponovaného večera, který přináší „rozmanitost“, se však už začíná pomalu přežívat. Působí poněkud edukativně, což je na závadu prožitku. Než listovat slovníkem, bylo by příjemnější se nechat unášet jedním autorským hlasem, jedním autorským gestem, ponořit se do vnitřního, emocionálního a představového světa jednoho Autora.
Národní divadlo – Ballettissimo. 1. symfonie D-dur – hudba Gustav Mahler, choreografie a režie Petr Zuska, dirigent Jakub Klecker, Václav Zahradník, kostýmy Roman Šolc. Reflections on the Fate of Human Forms – hudba 48nord (Ulrich Müller a Siegfried Rössert), choreografie, scéna a kostýmy Jacopo Godani. 7. symfonie A-dur – hudba Ludwig van Beethoven, choreografie, scéna a kostýmy Uwe Scholz, dirigent Jakub Klecker, Václav Zahradník. Premiéra 5. března 2015 ve Státní opeře.
Komentáře k článku: Ikonické znaky baletní virtuozity
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
