Bambuškova Země a taky oheň, hlína a beton
Země (jako matka, vlast i závazek) je téma nového cyklu inscenací Písně o zemi dramatika a režiséra Miroslava Bambuška, výrazného tvůrce divadelních site-specific projektů a inscenací v nedivadelních prostorách. Cyklus zahájila na konci loňské sezony inscenace Prometheus v hale bývalých papíren Perla ve Vraném nad Vltavou. Druhý díl Země – rolnickej nářez byl třikrát uveden na festivalu …příští vlna/next wave… v podzemí Nákladového nádraží Žižkov.
V Prometheovi využíval Tomáš Bambušek celou halu bývalé papírny Perla FOTO JAN DVOŘÁK
O vzývání genia loci vybraných lokalit tentokrát ani tak nešlo, souvislost místa s tématem vytvářel především fakt, že nevyužitá průmyslová zástavba dusí a zbytečně zabírá půdu. Bambušek nenásilně přizpůsobil prostory svým záměrům. Zároveň však v duchu svého režijního rukopisu, k němuž patří vedle živé hudební produkce a práce s akustikou promyšlený světelný design, vzdal hold industriální architektuře, a to především v Perle.
Svícením, k němuž využívá jak reflektory a různé lampy, tak třeba čelovky, zdůraznil členitost a hloubku prostor, a oživil je mysteriózními stínohrami. Kulisy stěn měnil projekcemi velkoformátových ilustračních výjevů i barevných abstrakcí. Iluzivní změny proporcí zdevastované výrobní haly, která sama o sobě připomíná mrtvý organismus, byly velkolepé. Z intimity úvodní scény Promethea, jež se odehrála na konci otevřené galerie, se diváci přesunuli k zábradlí a průhledu do spodního patra. Pohledu z ptačí perspektivy je uzpůsobena režie – dojde také na efektní ohnivou podívanou, kdy hořící tekutina šlehá směrem k publiku jako falešné slunce. Po sestupu do přízemí pak měli diváci halu s galerií a pilíři podélně před sebou. Kovadlina, harmonium a bicí ji dělí na několik scén, sevřených projekcemi na bočních stěnách. Bambušek hrací prostor střídavě spojoval a rozděloval, hloubku pak podtrhl pohyb světelného souhvězdí po stropě. V podzemí žižkovského nádraží vsadil na monstrózní stíny a pozadí závěrečné scény tvořila kouřová clona.
Obě inscenace vycházejí z antické mytologie a filosofie, základů evropské kultury, a konfrontují je s postmoderním člověkem – technologiemi a blahobytem deformovaným hrdinou, odtrženým od prapůvodního smyslu života.
V Prometheovi diváky doprovází šest mužů (každý je nějakým způsobem vyhořelý) na cestě pomyslným labyrintem do středu Země, k ohni poznání. Psychologicky jde o setkání s Minotaurem, vlastním stínem, a od tohoto kritického momentu se odvíjí drama jednotlivých charakterů. Lékař znovu objevuje sílu bylin, kuchaře labužníka posedne touha po ženě, umělec za rituálního bubnování divoce tančí na hroudě hlíny a chystá se vtisknout jí svou vůli tvůrce. Syntetické látky, umělá inteligence (alibismus robota: váš požadavek nebyl rozpoznán je stejně neprůstřelný jako cynismus bohatého starce), beton, železo a sklo stojí v kontrastu k jiskrám a Hefaistovu ohni.
Inscenace Země – rolnickej nářez nese znaky fyzického divadla FOTO JAN DVOŘÁK
Nejvýraznějšími hrdiny jsou sudetský Němec, průvodce Otto (Miloslav König), a rakovinou prolezlý stařec Leo (Miloslav Mejzlík). Existenciální rozpory a spiritualita, obsažené v Königově herectví i třeba chrámovém zpěvu u harmonia, mrazivě kontrastují s rozšafností Mejzlíkova někdejšího fašisty a komunisty, na něhož je světský zákon krátký. Konflikt dobra a zla vychází z českoněmeckého historického sváru o zemi-vlast. Stejně jako třeba akt polidštění robota Mišela (Jiří Černý) v Hefaistově dílně ho Bambušek vykládá až polopatisticky. Jistá naivita se ale v jeho tvůrčím rukopisu objevuje pravidelně a vyvažuje filosofickou linku, nesnadno srozumitelnou poetiku i abstraktní a magické syrové obrazy. V Prometheovi se například mísí symbolika očisty a zkázy, platonské jeskyně, duchovní zralosti, tvorby i destrukce. A nejdůležitější je výsledná esence.
Performance Země – rolnickej nářez nese znaky fyzického divadla a na antický základ se nabalují pohanské a křesťanské tradice. Místo jeviště stojí uprostřed masivních sloupů podzemní haly nízký kontejner plný zeminy. Skupina typově a fyziognomicky rozdílných herců (Jan Bárta, Tomáš Bambušek, Richard Němec a Tomáš Bořil) a jedna křehká žena (Zuzana Sýkorová) obdělávají jednoduchými nástroji improvizované políčko. Jde o čistý naturalismus, z herců kape pot a opadává hlína. Ocitají se dokonce v roli tažných zvířat a i v ní – navzdory nadsázce – zůstává síla opravdovosti. Některé obrazy jsou němé, jiné doprovází komentář o správné technice vykonávané činnosti (třeba takřka poetickou jarní setbu). Za každou scénou následuje pauza, kdy díky podsvícení můžete sledovat, jaký vzor vtiskla půdě lidská činnost. Vždyť o vzájemné působení člověka a Země tu jde.
Obdobně jako v Prometheovi zazní v inscenaci kromě hudby Tomáše Vtípila (DG 307) melodie lidské práce, jen místo kladiv a kovadliny posloucháme motyky. Objevuje se lidovější, folklorní tón, ukotvený intermezzem, kdy chlapi u svačiny mudrují o politice a smyslu života. Punková hymna Rolnickej nářez zazní jako zasloužený odvaz, ale projekce nabízejí i paralelu rolníků s mučedníky a housle zní pokorou.
Nemůžeš vzlétnout, dokud nezapálíš svou chýši – tak nějak se to říká v Prometheovi. Miroslav Bambušek ji v zajetí svých vizí zapaluje stále znovu, stále se stejnou zarputilostí. Díky bohu.
Spolek Mezery – Miroslav Bambušek: Prometheus. Režie Miroslav Bambušek, výprava Zuzana Bambušek Krejzková a Jana Preková, dramaturgie Tereza Marečková, hudba Tomáš Vtípil. Premiéra 1. června 2016 v Perle, Vrané nad Vltavou.
Spolek Mezery – Miroslav Bambušek: Země – rolnickej nářez. Režie Miroslav Bambušek, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, hudba Tomáš Vtípil. Premiéra 27. září 2016 na Nákladovém nádraží Žižkov.
Komentáře k článku: Bambuškova Země a taky oheň, hlína a beton
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
