Divadelní noviny > Názory – Glosy
Bambušení do publika
Miroslav Bambušek v rádiu prohlásil, že jeho nejnovější představení Silní tematizuje věci, které jsou u nás zamlčované. Co tím má přesně na mysli? Text španělské autorky Angélicy Liddell, který si Bambušek vybral ke zpracování, je spíše než dramatem s dějovou linkou a psychologií postav akcí demonstrující určitý světonázor, postoj ke společnosti. Že je ten režisérův nadmíru kritický, nikoho nepřekvapí. Překvapivá, dokonce i u Bambuška, je jen syrovost jeho vyjádření (nejen nahota a chlístání barvou až k publiku, ale i sebepoškozování žiletkou in natura) a názornost toho, že nejen mainstream, ale i jeho kritika jede v určitých kolejích, z nichž je těžké vystoupit.
V tiskové zprávě o představení se píše, že text je inspirován studií Michela Foucaulta Dohlížet a trestat. Má se asi na mysli ona kafkovská hláška o tom, že „jestliže jsi podezřelý, už si zasloužíš trest“? Mě spíš pálí ona všudypřítomná beztrestnost současných českých mocných, rasistů a jiných než nějaké imaginární stíhání za podezřelost. Moc že chrání naše těla proto, že jsme výrobní síla? Ano a chrání i právo na názor typu Evropa je srágora, který Bambušek prosazuje tak razantně, až je mi starého kontinentu líto. Je snazší vidět zkrvavená těla muslimů než Američanů, objevuje se zas jinde v představení jako zřejmá ukázka oněch zamlčovaných nepěkností podobně jako poznámka: Přemýšleli jste o důvodech, ještě než nastražili bomby do letadel, do vlaků?
Muslimští teroristé? Takhle přímo to ale v představení nezazní. Salónní mlha nedořečenosti se snáší všude tam, kde je třeba. Hovoří se o tajných básních vězňů z Guantanáma. Proč ne o těch, které si ve volných chvílích píší členové boehmovské ódéesky? Nejen proto, že je Lidell Španělka, ale proto, že vciťovat se do zkorumpovaných politiků je na rozdíl od soucitu s teroristy nuda a nikoho to neláká. Jenže proč vlastně, když by to byl vlastně docela originální počin?
Protože zlo je sexy, jen když má nějaký metafyzický přesah. A ten terorismus na rozdíl od pražské ódéesky má. A umělci taky. Navíc je ten přesah většinou nepochopený, a tak je třeba ho vehementně prosazovat. Jenže nikoli pouze většinová společnost, ale také takzvaná alternativa má svůj mainstream. Kritiku, která se etablovala, vyučuje se, za peníze eurofondů se o ní přednáší na konferencích. Foucault mezi tento mainstream rozhodně patří, podobně jako, v dobrém, v rámci Česka Bambušek. Vždyť o co jiného se také umělec snaží, než aby jeho hlas měl jistou váhu? Potud vše v pořádku. A v pořádku je to představení nakonec tak nějak celé. Jen jádro oné Bambuškovy kritiky společnosti jsme už mockrát slyšeli. To neznamená, že na něm není dost pravdivého, ale jazykově ani myšlenkově novátorské to není a jelikož postavy v Silných slouží jen jako názorové tlampače, nepomáhá představení ani příběh nebo psychologie. To, co působí nejsilněji, je nakonec hlavně výtvarná stránka (výprava Petr Matásek), především ona hra s obrazy za plentou, performance poutavá sama o sobě. Bambušek není originální ve výběru tématu, ale v míře razance a naléhavosti, kterou se mu prostřednictvím herců a všeho, co se na scéně děje, podařilo navodit. Deprese, která se o diváka po představení pokouší, tak může být skutečně hluboká. Zkoušela to i na mě. A to i přesto, že s Bambuškovými východisky leckdy nesouhlasím a místy jsou mi dokonce z duše protivná.
Komentáře k článku: Bambušení do publika
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
