Barokní Gesamtkunstwerk ještě po dvaceti letech
Z mnoha chodů barokní duchovní hostiny, již každoročně připravuje divákům multižánrová přehlídka Theatrum Kuks (letos 24.–28. srpna už po jedenadvacáté), bylo opět co vybírat. Festival věnovaný v maximálně možné žánrové šíři baroku, všeobecně považovanému za styl velkolepý a honosný, je paradoxně zároveň festivalem z nejskromnějších.
Pudl a pudr je dalším impozantním pokusem Geisslers Hofcomoedianten o hudebně dramatický tvar FOTO MAREK MALŮŠEK
Nenápadný, nehalasný, nevykřikující do mediálního světa „hle, já se rodím“ či „hle, já probíhám“, je kukský festival takřka stoprocentně ignorovaný mainstreamovými kulturními médii, včetně veřejnoprávních. A tak jsem si letos znovu ověřil, že nejen k tomuto festivalu, ale k baroku vůbec, neodmyslitelně patří právě paradox, rozpor, kontrast a polarita, jež je podmínkou pohybu. A spojením pólů, jinde protichůdných, je jak Theatrum Kuks, tak poetika jeho rezidentního souboru Geisslers Hofcomoedianten.
Nekonečnost i konečnost existence
Podle Václava Černého je baroko, po bezuzdném pozemšťanství renesance, pokusem o návrat ke gotice. Pokusem, který se (naštěstí) nepovedl. Na to do sebe až příliš vstřebal svobodnou imaginaci renesance (tak jako Geissleři na cestě za barokem do sebe vstřebali i svobodnou imaginaci postmoderny – a dokazují to každým „novobarokním“ představením). Baroko na cestě do nebe místo přímočaré vertikály našlo spirálu. A budeme-li přesto trvat na vertikále, pak jde ovšem o vertikálu protnutou horizontálou, což je vlastně definice kříže. Baroko je nejen Spasitel na kříži, tedy božská velikost v člověku, ale i lidská malost. Opilí halamové, hrající pod Kristem v kostky o jeho svršky (později zajisté dobře prodejné). Tragédie i groteska. Mše i karneval. Hold Ctnostem i výsměch Neřestem. Nekonečnost i konečnost existence, viděná ovšem z pohledu nekonečnosti. To první (nekonečnost) bez špetky druhého (konečnosti), stejně jako to druhé bez kontextu prvého, dopadá na divadle v živé interakci s diváky jaksi neautenticky, dutě, někdy až dunivě prázdně.
Jako příklad může sloužit mé největší zklamání z letošního festivalu, Santini ambiciózního divadla JEDL v Alliprandiho kostele Nejsvětější Trojice. A právě na něj, navnaděn (ne)kritickými pajány recenzí a anket, jsem se po sérii minulých znamenitých kreací těšil jako na samozřejmé vyvrcholení festivalu. O to větší bylo rozčarování. Začalo už elementární neúctou k divákovi, danou akusticky i vizuálně nezvládnutým prostorovým uspořádáním. Protagonistka divadla nás před vchodem důtklivě upozorňovala: Nesedat do lavic, ale dozadu na židličky. Vejdete a vidíte, jak si přesto ti prozíravější vykukové sedli dopředu na lavice (tedy z perspektivy herců po jejich boku či za zády), a my jak poslušné ovce na židličkách kolem vchodu jsme i při nejlepší vůli mohli vidět sotva polovinu pohybových i mimických akcí a slyšeli při nezřetelné dikci s bídou polovinu deklamovaných či zpívaných pasáží.
Navíc jsme byli ochuzeni o přidanou hodnotu každého živého vystoupení skladatele Martina Dohnala, jehož vulkanická energie jindy v přímém kontaktu s divákem bývá zpravidla stejně nezapomenutelným zážitkem jako jeho muzika. Naštěstí byly dobře slyšet, na rozdíl od zpěvu a mluvy herců, aspoň jeho varhany i Kozderkova nádherná barokní trubka. A tak bylo třeba zavřít oči a oddat se jedinému nezpochybnitelnému zážitku celé performance: živé hudbě, neboť o živém divadle, alespoň z toho, co mi performeři nabídli, se mluvit nedalo. Santini připomínal spíše kázání bez jiskry a přesahu, zkamenělé a zvážnělé samo nad sebou. A tím zůstalo představení hodně dlužno slibnému portrétu odvážného myšlení geniálního architekta, jenž meditoval s božskou Sofií a filozofoval hmotou, tvary a mystikou čísel. A jenž byl všechno jiné než akademicky strnulou sochou, rozdávající důstojně svá moudra.
Jak modlitba, tak pšouk
Baroko, zůstaneme-li na Kuksu, jsou jak Braunovi Blahoslavení, tak jejich kamenné parodie, trpaslíci, vysmívající se hlučným jezdeckým zábavám honorace i na odiv stavěné zbožnosti (tedy opaku Braunovy kukské Cudnosti). Slovy barokního gnostika Jakuba Böhmeho (inspirátora novodobějších podob gnóze u J. W. Goetha či u C. G. Junga): teprve čerň, chcete-li stín, dělá z obyčejného průhledného kusu skla zrcadlo. Proto do baroka integrálně patří jak svaté vytržení, tak nesvatý pšouk, jak modlitba, tak drsný gag: humor, jenž se cudně mravopočestnými osvětáři v kápích historiků opisuje jako, ehm, „hrubozrnný“.
Také letos jsme si na vrub festivalu a Geisslerů mohli káravě číst o údajně všudypřítomných vtipech o prdech, kterých prý bylo až přespříliš. Jindy zase bylo až přespříliš i tématu smrti. Ale i jednu z nejkontaktnějších performancí přehlídky, loutkářského Fausta souboru Toy Machine v Novém lomu (v invenční úpravě i scénografii hrajícího režiséra Tomáše Běhala) prý opět bohužel shodilo přespříliš sprostých vtipů (Viktor Hájek a Zuzana Macourková: Jedeme na Kuksu, 1–3, na iDN). Podobné kárání komediantů jako z dílny Armády spásy z (před)minulého století by jistě bylo úsměvné, kdyby neznělo z úst mladých adeptů teatrologie, kteří navíc zřejmě netuší, že Faust, zvláště pak v podání loutkářů, není Goethův námět, jak píší. Pro mne bylo improvizačně uvolněné představení Toy Machine jedinečné už svým zarámováním do samého jádra mýtu o našich každodenních úpisech novodobým ďáblům – marketingovým slizounům v maskách bavičů i politiků, kteří nám to ve finále patřičně spočítají, a přesto se k těm úpisům jako malé děti znovu a znovu hrneme.
Ty, jež pohoršuje to „nízké“ v karnevalové poetice Geisslerů nebo loutkářů, bych odkázal na Jaroslava Haška. Ten jim všem vzkázal, že pohoršují-li se nad „sprostým“ slovníkem hostinského Palivce, pohoršují se vlastně sami nad sebou a nad svým před veřejností ukrývaným sprosťáctvím.
Geisslerské poutě
Součástí přehlídky bývá i obnova dalšího barokního prvku – denních i nočních poutí se šporkovskými divadelními intervencemi. I letos se putovalo za plenérovými divadelními i hudebními kreacemi, například do Stanovic k Poplužnímu dvoru za loveckou štvanicí na chůdách Martina Bohadla, Aleše Pospíšila a Petra Šmída Huberte!, což byla ekologicky nenásilně inovovaná, karnevalová parafráze legendy o svatém Hubertovi. Jindy se putovalo do Nového lomu na vynikající, teprve před pár týdny premiérovanou klauniádu Michaely Váňové a Claudie Eftimiadisové Dryáčnice aneb Čtyři kozy v bylinách (ženský pandán předchozí ryze mužské performance), jež nenásilně propojila stařičké „doktorské“ motivy z nejstarší dochované sbírky scénářů komedie dell’arte se současnými praktikami různých marketérů, vydávajících se za léčitele (přitom autorky se mi svěřily, že samy skutečné alternativní medicíně nejen důvěřují, ale i holdují).
Skutečný vrchol letošní geisslerské „jízdy“ (i jejich dvacetileté kontinuální tvorby) se však konal hned první večer. Byl jím novobarokní opera-disco muzikál Pudl a pudr, po loňské Římské Lukrécii další impozantní pokus o hudebně dramatický tvar. Opět šlo o společný opus režiséra Petra Haška, libretistky Heleny Koblischkové a komponistů Tomáše Hanzlíka a Davida Hlaváče. Je to vlastně barvitá encyklopedie divadla psaná zpěvem, tancem, a hlavně vyzrálým komediálním herectvím i pěvectvím šestice kmenových geisslerských herců. Samozřejmě s mnoha odkazy jak na vznik italské opery a její spanilou jízdu do Čech, na jezuity i kočovné společnosti, tak především na geisslerské opusy minulého dvacetiletí (od zakládajících titulů Amor Tyran či Dvě komedie v komedii až po nedávnou Římskou Lukrécii). Dílo i při své komediantské rozvernosti příliš složité, než abych se na ploše této úvahy pokoušel o jeho rozbor – ten si nechám až na pražskou premiéru na Štvanici.
Komentáře k článku: Barokní Gesamtkunstwerk ještě po dvaceti letech
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
