Barokní hrdina na návštěvě v Brně
Těžko říci, proč se Cid, klasické a klasicistním ideálem formované drama francouzského baroka, na českých jevištích často nevyskytuje. Je to snad jeho sevřením do řádu přísně rýmovaných veršů, náročných na precizní interpretaci? Nebo nám svět Corneillových „nadlidí“ (jak o nich mluví Václav Černý) připadá odtažitý tak, že raději dáme přednost plnokrevným figurám jeho jen o málo mladšího současníka Molièra? Tak či tak v posledních dvaceti letech u nás Cida hrálo jen Divadlo na Vinohradech a naposledy před deseti lety dnes již zaniklé brněnské Divadlo v 7 a půl. Do Brna se Cid opět vrací: v Městském divadle jej nastudoval renomovaný slovenský režisér Roman Polák.
I když je Corneillova tragikomedie svázána pevnou formou, neznamená to, že nám její postavy zmítané konfliktem lásky a cti nemají co říci. Hrdinové ve střetu osobní lásky a nadosobní povinnosti dávají přednost tomu druhému. Schopnost vzepřít se vůlí svým vášním, aby nás neovládly, podřídit se svobodně vyššímu řádu a uniknout tak otročení vlastním nekontrolovaným tužbám – to je přece rukavice hozená do tváře dnešního světa, jehož hédonismus vybízí užívat rozličných lákadel pokud možno bez zábran.
Polákova inscenace však zřejmě nemá ambici se základním tématem hry takto pracovat. Zkušený režisér přistoupil k textu se zjevnou důvěrou, krátil jen mírně a s rozmyslem. Pověst rafinovaného divadelníka potvrdil zejména škrtem závěrečné královy repliky, kterým nejednoznačný konec ještě více otevřel. Dojde milostný vztah Rodriga a Jimény, zkoušený ohněm osudové rozmíšky jejich otců, šťastného rozuzlení? To režie ani nenaznačuje. Svár citu, jenž milence spojuje, se smyslem pro povinnost, který je staví proti sobě, si tak uchovává dramatické napětí.
Důvodů, proč to v inscenaci ne úplně funguje, je několik, především jde o vizuální složku. Téměř prázdný hrací prostor je vymezen vysokou půlkruhovou stěnou z prken s odprýskávajícím červeným nátěrem. Dominanci této barvy, k níž se tu a tam přidružují tóny bílé a černé, potvrzují i kostýmy. Lze sice ocenit jejich dílčí symboliku (Jiménin převlek z ženských šatů do obleku toreadora značí odhodlání k boji za rodovou čest), barevná monotónnost výpravy však přispívá k minimální rozlišitelnosti postav. Jejich aranžování na scéně je nadto většinou statické. Občasná ozvláštnění – bodavé průniky kovových tyčí do scény nebo ladné taneční výstupy toreadorovy družiny – mají spíš povahu vnějších efektů.
Technicky dobře disponovaný soubor Městského divadla vyniká v umění bezvadné deklamace, k níž mnozí přidávají pozoruhodnou povahokresbu. Viktor Skála zaujme jako král, jehož přirozenou autoritu prezentuje s gestickou úsporností, z jeho dvořanů podobně účinným minimalismem disponuje Jaroslav Matějka (Arias). Výtečný Petr Štěpán v partu sebevědomě nonšalantního Goméze dominuje nad Zdeňkem Junákem, který stařecký úbytek sil dona Diega ilustruje jen vnějškovými návaly dušnosti. Vychovatelky jsou spolehlivě ztvárněny Miroslavou Kolářovou a Irenou Konvalinovou, z dam však jednoznačně dominuje Pavla Vitázková schopností vtisknout postavě infantky psychologickou věrohodnost ženy, kterou platonická láska k společensky „nerovnému“ Rodrigovi zmítá do té míry, že koketuje s nedůstojnou intrikou. Šťavnatý výkon Vitázkové zastiňuje Evelínu Kachlířovou, které v hlavní ženské roli Jimény lépe vycházejí zamilované polohy, zatímco otcovu smrt žádá pomstít spíš paličatě než z přesvědčení. Jiří Mach v titulní roli je typově přesným hrdinou, připravený padnout pro otcovu potupenou čest i podvolit se rozsudku své vyvolené.
Polákův Cid je řemeslně zdatnou inscenací, avšak vnitřní svět hrdinů zprostředkovává divákovi jen zčásti. Potenciální vazby na současnost pak ponechává stranou.
Městské divadlo Brno – Pierre Corneille: Cid. Překlad Vladimír Mikeš. Režie Roman Polák, scéna Pavel Borák, kostýmy Peter Čanecký, hudba David Rotter, choreografie Hana Kratochvilová, dramaturgie Jiří Záviš. Premiéra 11. února 2012.
Komentáře k článku: Barokní hrdina na návštěvě v Brně
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
