Baroko není jízda na mrtvém koni
Barokní synkretismus zavládl dvoudenním Festivalem Andreini ve VILE Štvanice. Během druhého únorového víkendu se tu konalo několik akcí – sympózium věnované inscenování barokních her, workshop komedie dell’arte, koncert tradiční i „dnešní“ barokní hudby a v neposlední řadě mohli diváci zhlédnout představení souboru Geisslers Hofcomoedianten.
Druhý ročník festivalu byl uspořádán ke 442. narozeninám spisovatele Giovan Battisty Andreiniho a u příležitosti uzavřeného pětiletého cyklu inscenací Opus Andreini. Geisslerovskou inscenaci Dvě komedie v komedii, jež odkazuje k principům komedie dell’arte, barokní muzikál Magdaléna lascivní a kajícná a pohybovou lesní erotickou němohru V borůvčí považuji za příklady jedné z nejvýraznějších soudobých interpretací barokních textů. Nad otázkami, jakou roli hrála v barokním inscenování vizuální, pohybová a hudební složka a jak lze tyto poznatky využít dnes, se zamýšleli diskutující na dvoudenním festivalovém sympóziu. Představeny byly projekty, které se věnují současným produkcím barokních předloh v oblasti hudby i divadla: interpretace pašijových her inspirovaných jezuitskými duchovními cvičeními i produkce klasické hudby s libretem v původním jazyce. Všechny spojovala otázka, jak barokním dílům dnes porozumět.
Na estetiku barokní inscenace pohlíželo dvanáct specialistů z oblasti vědy i divadelní praxe. Příspěvky postupovaly chronologicky od kočovného života umělců, jejichž počátky jsou spojeny s komedií dell’arte (Kateřina Bohadlová), přes výzkum inscenačních postupů a tanečních choreografií v prostoru zámeckého divadla v Českém Krumlově (Helena Kazárová) a barokních slavností v Mikulově (Miroslav Lukáš) Do výzkumné části spadala také hudba (Stanislav Bohadlo), která byla v souvislosti s rodem Andreini představena jako zásadní součást představení, silně napojená na text. Inscenační praxe byla nahlížena také z hlediska sociologie – v období vrcholného baroka v představeních účinkovali členové knížecí rodiny. Díky této podpoře a vášni pro divadlo mohla zámecká divadla vznikat a spolupracovat s kočovnými společnostmi z celého světa.
Mezi ty, které pravidelně účinkovaly v českých zemích, patřila také společnost rodu Andreini. V čele s principálem Jeanem Baptistou Andreinim byli členové rodu představeni jako všestranní umělci – herci a literáti. J. B. Andreini se stal v 17. století neplodnějším autorem po Shakespearovi. V jeho díle se odrážel pro tu dobu typický žánrový synkretismus (jak zdůraznil Jiří Pelán), oscilování mezi komedií dell’arte a operou. Jeho tvorbu lze označit jako usilovnou cestu za experimentem.
Trvalo delší dobu, než byl u nás rod Andreini objeven, poprvé přeložen a inscenován. O některá z těchto prvenství se zasloužili Geissleři. Soubor vznikl před šestnácti lety s vidinou, že se jejich zájem o barokní předlohy zanedlouho vyčerpá. Některá témata a lidské problémy jsou však věčné a tvůrci nacházejí inspiraci v barokním období stále. Jak však řekl kmenový režisér Petr Hašek, v případě inscenací Geisslerů se nejedná o historickou rekonstrukci. Text se mnohdy stává pouhou inspirací. Za důležitou součást tvorby Hašek označil počáteční rešerše, které jsou nedílnou součástí režijně-dramaturgickcých příprav. V diskusích, které zakončovaly jednotlivé bloky sympózia, bylo poukázáno na poetiku, která je v jejich inscenacích obsažena. V přístupu k původnímu textu uplatňují princip aktualizací společenskými a politickými narážkami či parodií současných uměleckých forem a klišé, čímž se naplňuje nejvlastnější princip, z nějž barokní divadlo vzešlo.
Komentáře k článku: Baroko není jízda na mrtvém koni
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
