Bartolomějská noc v bruselské opeře
Meyerbeerova opera Les Huguenots (Hugenoti) je vystavěna na archetypu zmařené slavnosti, jemuž historie poskytla optimální možnost realizace: snaha královské moci o smíření nepřátelských náboženských stran prostřednictvím sňatku mezi katoličkou a protestantem ztroskotá, a naopak skončí jedním z největších masakrů ve francouzských dějinách. V opeře se odehrává řada slavností, do nichž jako biblické „mene tekel“ prorážejí předzvěsti budoucí pohromy, která se rozvine v posledním jednání. Uvážíme-li, že Meyerbeerova hudba si za dobu, kdy zmizela z divadel, důkladně odpočinula a že opera s námětem masového vraždění z náboženských důvodů nepotřebuje žádnou klopotnou režijní aktualizaci, je spíše s podivem, že dlouho očekávaný návrat Meyerbeera se dosud nekonal. Důvody jsou nicméně zřejmé. Inscenovat velkou operu nikoli ve zmrzačující seškrtané podobě (otřesně to dokládají například noty z posledního uvedení Hugenotů v pařížské opeře ke 100. výročí premiéry v roce 1936) není nijak snadné ani levné. Především donedávna chyběl spolehlivý provozovací „materiál“.
Hrůznost je Meyerbeerovým živlem… FOTO CLÄRCHEN EN MATTHIAS BAUS
Dirigent Marc Minkowski vyzkoušel podobně jako u Roberta ďábla v Berlíně roku 2000 zbrusu novou, byť zatím předběžnou kritickou edici. Patrně proto, že možnosti bruselského divadla nejsou bezmezné, něco – citlivě – zjednodušil. Dosud nikdy předtím publikovanou a v edici obnovenou Meyerbeerovu hudbu dirigent využil – asi kvůli délce představení (přes pět hodin se dvěma dvacetiminutovými pauzami) – jen zčásti. Zatímco v prvních dvou jednáních si poradil velmi obratně, v ústředním aktu nebyl tak šťastný. Seškrtal restituovanou sólovou scénu Marcela a velkolepý kontemplativní ansámbl ve finále. A vynechával i tam, kde by pro zanedbatelnou úsporu času nemusel a pro narušení koncizní formy ani neměl: v dvojzpěvu Valentiny a Marcela a septetu souboje. To jsou však jediné výhrady k hudebnímu provedení, které bylo jako celek naprosto vynikající.
Mezi všemi operními autory 19. století představuje Meyerbeer komplexností nároků asi ten nejtěžší interpretační úkol. Už jen bezvadná souhra v masových scénách sólistů a sborů a při závratných tempech svědčila o intenzivní přípravě a vysoké profesionalitě všech účinkujících. Minkowski dokonale rozumí Meyerbeerovu stylu, dokáže uplatnit jeho finesy do nejmenších detailů, a přitom promyšleně staví impozantní dramatický oblouk celku. Režisér Olivier Py chápe konflikt Hugenotů jako nadčasový, kostýmy proto evokují dobu děje 1572, čas vzniku opery 1836 a nakonec i současnost. Na rozdíl od divadelních konvencí Meyerbeerovy doby neváhá předvést „pánskou jízdu“ katolických šlechticů (číslo je v partituře nadepsáno Orgie) i eroticky uvolněný dvůr královny Marguerite se vším všudy. Nebojí se úplné nahoty ženského a mužského těla ani předvedení sexuálních aktů. Jak by asi dnes reagoval Robert Schumann, který nad koupajícími se, avšak oblečenými dvorními dámami spustil pokřik: …a vy, cudná německá děvčata, si nezakrýváte oči? Jak byl režisér otevřený v erotice, tak byl naopak zcela správně zdrženlivý ve scénách vraždění. Jednak násilí a krev útočí na diváka z jiných médií tolik, že nebylo třeba s tím soutěžit nebo naopak riskovat směšnost, jednak Meyerbeerova hudba je v těchto scénách tak silná (Schumann připouštěl: Hrůznost je Meyerbeerovým živlem), že stačilo nechat promlouvat hlavně ji.
Základní podmínkou úspěchu Hugenotů jsou ovšem pěvci a zároveň dobří herci specializovaní na bel canto a zvláště tenoristé s dostatečnou fyzickou odolností pro obrovskou partii Raoula de Nangis. Díky americké pěvecké škole se našli hned dva takoví, kteří zdatně kráčejí ve stopách svých krajanů, jako byli Rockwell Blake a Richard Leech. Těžko říci, jestli byl lepší Eric Cutler nebo John Osborn – oba se bravurně uvedli romancí s doprovodem sólové violy a oba vytrvali ve skvělé formě až do konce se všemi vysokými C a des. Z představitelek Marguerite de Valois, zcela odpovídajících extrémním pěveckým požadavkům na koloraturu i exponovanému herectví ve vypočítavém svádění Raoula, které co chvíli přerůstá ve žhavou erotiku a při němž flirtující pár nakonec skončí ve vodě, se mi zdála Marlis Petersen ještě suverénnější než Henriette Bonde-Hansen, zejména v komicky choulostivých situacích. O představitelích četných dalších rolí stačí říci, že všichni bezvýhradně splnili své úkoly a sbory, veledůležitý faktor historické velké opery, byly po všech stránkách vynikající.
Dojem z bruselských Hugenotů byl ohromující. Bez ohledu na to, zda úspěch najde své pokračování v dalších divadlech a Meyerbeer se vrátí na repertoár ve světovém měřítku, provedení poskytlo jedinečný vhled do situace opery 19. století. Bezprostřední divadelní zážitek jasně ozřejmil, proč i Wagner a Verdi k Meyerbeerovi vzhlíželi a proč pro ně zůstal přesto nedosažitelným vzorem: Bylo hodně skladatelů velké opery, ale Meyerbeer byl jen jeden.
Komentáře k článku: Bartolomějská noc v bruselské opeře
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
