Básníci s kytarou

Byl to výjimečný den pro poezii – Bob Dylan obdržel Nobelovu cenu za literaturu. V titulku na Aktuálně.cz se vzápětí objevilo, že tu cenu dostal „hudebník a textař“. Ale kdepak, holenkové, žádný textař, žádný posluha hudebního průmyslu, žádný pisatel reklamních sloganů či výplní mezi zprávami na Radiožurnálu! Bob Dylan, vlastním jménem Robert Zimmerman, občanským povoláním básník!

FOTO SONY MUSIC

Že je tento výjimečný umělec také hudebník, že svým dílem do značné míry ovlivnil i celou světovou scénu hudební, není v tuto chvíli tak podstatné. Vždyť také maluje a občas třeba hraje ve filmu. Je však především básník, který své literární opusy vyzpěvuje za doprovodu kytary nebo různých hudebních těles. Člověk přece nepřestane být básníkem, když sundá brýle, přejde z kavárny do hudebního klubu a své verše tam nerecituje, ale zazpívá. A kromě toho – ví někdo, kde se dnes hranice mezi recitací a zpěvem nachází? Slyšeli jste někdy „zpívat“ básníka Leonarda Cohena?

Tento jemný a jistě ne osudový spor mezi básníky a takzvanými písničkáři se vede, co jsem živ. Ve vlídných chvílích písničkáře sem tam někteří označili alespoň za „básníky s kytarou“; jinak se zřejmě nedokázali přenést přes skutečnost, že je mnohé z těch písní oslovily verbálním poselstvím víc než básnické sbírky na pultech knihkupců. Jenže „básníci s kytarou“ se časem nevešli ani do téhle krabičky. Dávno už sedají i za klavír, berou do ruky housle či akordeon, teď už používají i notebook či mobil. Diskuse by se měla samozřejmě vést v jiné rovině: Je ta poezie, kterou píšeme a pak třeba i přednášíme či dokonce zpíváme, dobrá, anebo je to škvár? Ale to se většinou neděje.

Když je člověk básníkem psavým a mlčenlivým, lze obvykle odlišit to, co je v jeho tvorbě kvalitní a co je kýč, poměrně snadno. Ale nám, kteří reprezentujeme křídlo zpěvné a máme zrovna takové umělecké ambice jako naši nemluvní kolegové, komplikuje postavení masa lidí, kteří si myslí, že text písně je jen pár slabik či slov určených k tomu, aby ta hudba lidi víc bavila. A od přezíravosti typu „je to přece jen text“ je snadné přejít k přezíravosti typu „jsou to přece jen textaři“.

Povrchnost, úspěch a sláva chodí často pospolu. A tak to vypadalo, že my, „básníci s kytarou“, děláme svou práci zřejmě špatně. Ale jak bychom mohli svou poezií konkurovat plejádě hitparádových výrobců „písňových textů“, kteří dokážou spíchnout na objednávku cokoli, hlavně aby se to líbilo? Kdybychom byli uznáni za básníky, nikdo by se nedivil, že si svou prací nevyděláme moc peněz, vždyť kolik básníků kdy bylo bohatých? Takhle to vypadá, že si prostě vydělat neumíme, jsme druhá liga nebo okresní přebor…

Jenže my tu jsme pořád – píšeme, hrajeme a zpíváme. Teď se jednomu „básníkovi s kytarou“, který kdysi zpíval, že časy se mění, dokonce dostalo takového významného ocenění. Pohled veřejnosti na nás, kteří zhudebňujeme své básně a říkáme si písničkáři, se sice nejspíš stejně nezmění, ale ta cena pro Dylana nám vážně udělala radost.

Bob Dylan: Hard Rain´s A.Gonna Fall (poprvé na LP Freewheelin´ Bob Dylan, 1963), Repro archiv

Bob Dylan: Hard Rain´s A-Gonna Fall (poprvé na LP The Freewheelin´ Bob Dylan, 1963), Repro archiv

SLUNCE MÉ

hudba Bob Dylan, text Zorka Růžová, 1967

Bosejma nohama po zemi chodím

Svý vlasy na všech větvích už teď mám

Podivný můry tu po cestě honím

V kapse mi rezaví můj cit teď sám

Nikdo mi nevěří, že se tu bojím

Na věži času a na krku kámen

Zvony mám v duši, tichounce mi zvoní

Smějou se: Koukněte, ten kluk se bojí

Na věži času bez padáku stojí

A slunce mé, a slunce mé, a slunce mé

A slunce mé

Tolik pálí, a možná, že jen dneska

Svůj sen znám zpaměti, denně ho sním

Kolikrát vzpomínám za noci bledej

Zázrakům uvěřím, až cesty spojím

Když hvězda padá, neptám se co hledá

Zdá se mi, že se už dosyta najím

Zdá se mi o teple už celá léta

Na každou bolest stačí jedna věta

Má milá utekla až na konec světa

Krátká, ubrečená, volací věta

Nad městem přelétlo léto, je čas

Čas napůl sebranej po chodnících

Čas, co teď nečeká, čas, co furt spěchá

Čas, co je moucha a lásky půl světa

Čas, co už vodešel, čas, co se nechá

Kolíbat na klíně, probodnout smrtí

Ten, co se nestydí, ten, co sny drtí

Vodešel s létem a svý děti hledá

Ztracený na nebi v nebeský drti

Toulám se krajem se sluncem v patách

Nevím, jak protluču zítřejší noc

Můj stín mi odešel, nebem se protáh

Měsíc má nade mnou svou krutou moc

Lásku mám v duši a duši mám v botách

Projdu v nich celej svět a najdu tu díru

Kudy k nám Stvořitel tydle dny dotáh

Vo tohle štěstí nestojím, potáhnu dál

Svý svatý obrysy života mám

Tato píseň od Boba Dylana v originále Hard Rain’s A-Gonna Fall možná není první ženou Jaroslava Hutky, výtvarnicí s múzou někdejšího Šafránu Zorkou Růžovou přeložena přesně, ale byla to jedna z nejkrásnějších písniček období kolem roku 1968 – 1969. Petr Kalandra s Jaroslavem Hutkou tehdy hrávali Like a Rolling Stone, Hutkova nejznámější a také téměř kultovní píseň podle Dylana je Slunečnice (Love Minus Zero/No limits).

Chcete-li si tyto písničky poslechnout, klikněte na You Tube:

https://www.youtube.com/watch?v=dxLMr784l0Q

https://www.youtube.com/watch?v=d-WZQ90D-N4

https://www.youtube.com/watch?v=Dm4uwYlEbxc

///

Psáno pro Týdeník Rozhlas. Převzato z Čtení pro přátele 50 (Jan Burian, říjen 2016)