Divadelní noviny > Rozhovor Zahraničí
Bastian Kraft: Musíme být ve střehu
S režisérem Bastianem Kraftem (*1980) jsme se sešli v pauze mezi jeho přednáškou v Goethe-Institutu a představením jeho inscenace Dancer in the Dark, kterou nastudoval v hamburském Thalia Theateru a která hostovala na Nové scéně v rámci PDFNJ. Kultivovaný vstřícný Němec vysoké postavy je jedním z výrazných zástupců režisérské generace nastávajících čtyřicátníků. Vystudoval aplikovanou divadelní vědu v Giessenu a praxi asistenta režie absolvoval ve Frankfurtu nad Mohanem, Hannoveru a vídeňském Burgtheateru, kde také poprvé samostatně režíroval. Na PDFNJ se letos prezentoval potřetí.
Konkrétní paralelu ke Kristovi v postavě Selmy nespatřuju… FOTO TOMÁŠ RUBÍN
Po divadelní adaptaci filmu Dogville (2014, Schauspiel, Kolín n. R.) se vracíte k filmové tvorbě Dána Larse von Triera inscenací Dancer in the Dark (2018). Co vás na díle tohoto scenáristy a režiséra přitahuje?
Přitažlivý je pro mě vždy už samotný scénář, příběh, který Trier ve filmu Tanec v temnotách (Dancer in the Dark, 2000) a předtím Dogville vypráví. K Trierovi jako k osobě nepociťuji sympatie a k jeho tvorbě mám vlastně velmi ambivalentní vztah. Jeho filmy považuji za extrémně působivé, avšak zároveň často problematické a znepokojující. Ale když se zamyslím nad tím, jaké příběhy a situace chci divákům nabízet sám, opakovaně se vracím k jeho filmografii. Umí totiž psát a vyprávět veskrze novodobé příběhy ze současnosti v dimenzích antických dramat. Dosahují extrémní tragičnosti a obsahují nevyhnutelný konflikt, což je potenciál, který se dá v divadelní inscenaci rozvinout a zintenzivnit ohromujícím způsobem. Nejde o všední story podobné těm z televizních seriálů, ale o příběhy směřující ke krajně vyhrocenému konfliktu.
Podle Triera se hrdinka Tance v temnotách nesobecky obětuje bez ohledu na to, jak se k ní osud a lidé zachovají. Dokonce ji přirovnává ke Kristovi. Sáhl jste po té látce i z tohoto důvodu?
Konkrétní paralelu ke Kristovi v postavě Selmy nespatřuju. Nicméně ta centrální figura a fascinace, kterou vyzařuje, patřily k hlavním důvodům, proč jsem filmový scénář zpracoval. Trier stvořil zcela mimořádný, a přitom uvěřitelný charakter, ačkoli mnozí z nás nikoho podobného neznáme a možná ani nepoznáme. Po filmech Prolomit vlny a Idioti doplnil Tanec v temnotách Trierovu volnou trilogii nazvanou Golden Heart – zlaté srdce. Člověk se zlatým srdcem – to zní samozřejmě trochu kýčovitě, ale faktem zůstává, že postava Selmy je z podstaty hodnověrná. Žádná přemrštěná stylizace. Divák se s ní dokáže ztotožnit jako s reálným člověkem obdařeným ryzím lidským rysem – nevinností. A v tom tkví naše výzva, tím diváka provokujeme. V našem na egoismu postaveném světě, kde se každý stará jen sám o sebe, si prostřednictvím příběhu Selmy klademe otázku, jak se nás dotkne setkání se ženou, která sama sebe zcela upozadí a bezpodmínečně se obětuje. Ohromně inspirativní postava.
Překvapili vás diváci na právě skončené besedě v Goethe-Institutu nějakým dotazem?
Padla velice zajímavá otázka na zástupnou úlohu divadla. Zda za předpokladu, že divadlo přispívá k upevňování určitých mechanismů, uvádět opakovaně příběh, ve kterém se obětí stává žena. Navíc žena, která přijímá roli oběti na základě vlastního skálopevného přesvědčení. Dotkli jsme se problematického tématu – jaké příběhy na jevišti vyprávět a jaké obrazy ukazovat. V případě Tance v temnotách jde ale zároveň o příběh natolik silný, že každého donutí zaujmout postoj. Nutí vás hledat, jak se té prazvláštní hrdince přiblížit a najít pro ni pochopení. Na jednu stranu ji člověk zbožňuje, připadá mu skvělá, na druhou stranu by ji nejraději popadl a pořádně s ní zatřásl, aby se vzpamatovala a začala se bránit.
V Česku se adaptace nedivadelních textů dává do souvislosti s krizí divadla. Působíte na různých scénách v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Mluví se i v německojazyčném prostoru o krizi divadla?
Tato otázka patří k samotné podstatě divadla. Kladla se a bude se klást po celou jeho existenci. Dnes se ptáme, jak v digitálním světě, kde používání moderních technologií ovlivňuje dokonce fungování lidského mozku, najít adekvátní přístup k tvorbě divadelního umění, aby bylo transparentní a zároveň mělo jistou literární formu. O novátorských cestách mám určité pochybnosti. Vždyť divadlo jako forma komunikačního prostředku nabízí ze své podstaty zákonitě něco, díky čemu se ve zdigitalizovaném světě zcela jistě stane naprosto výjimečným. Společné sdílení prožitků „tady a teď“ během neopakovatelného setkání herců a diváků v určitém prostoru ve stejném čase je přece něco úplně jiného, než co člověk zažívá sledováním displeje. Divadlo souvisí se samou podstatou lidské kultury. Hraní rolí a konfrontace se světem kolem nás patří k lidské přirozenosti. Konfrontace s rolí, maskou a bytostným Já bude ve společnosti probíhat stále. Pocit, že se divadlo propadá do hlubší krize, způsobuje možná jen naše uvědomování si rychlého technologického vývoje. Jsem si jistý, že divadlo přežije jakoukoli krizi.
Jak vidíte problém financování divadelního umění?
To je velké a komplikované téma. V Německu na jednu stranu stále ještě patříme k zemím s nejlépe subvencovanými divadly a vedle městských kamenných divadel se daří i produkcím v menších městech a nezávislé scéně. Jsem nesmírně vděčný za produkční prostředky, které máme k dispozici.
Na druhou stranu vidím, že – obecně vzato – se dotace na kulturu všude snižují. Zatímco personální náklady stoupají, do umění teče stále méně peněz. Je tak třeba věnovat zvýšenou pozornost tomu, jaké divadlo produkujeme a zda je srozumitelné, protože smysluplnost existence té které scény či souboru je posuzována zvenčí, tedy vesměs zase přes finance, a tudíž návštěvnost. Oprávněná otázka, proč financovat právě divadlo, když by ty peníze byly zapotřebí jinde, visí ve vzduchu permanentně a má likvidační potenciál.
Musíme ale myslet na to, že témata, která do společnosti vnáší kultura, jsou silnými tématy lidské společnosti, jsou takříkajíc investicemi do budoucnosti, do kulturních identit a do sociálních debat. V porovnání s jinými lidskými aktivitami jde o nenahraditelné hodnoty. Člověk by to neměl porovnávat, ale dotace hospodářství, výdaje na záchranu bank nebo vojenské výdaje považuji za mnohem více diskutabilní než výdaje na kulturu.
O financování kultury rozhodují politici, kteří bývají na jevišti otevřeně kritizováni či karikováni. Do jaké míry je divadlo v ohrožení, pokud vezmeme v potaz tento faktor?
V Německu dnes dochází k tomu, že populistická pravicová strana Alternativa pro Německo (AfD), která u nás momentálně slaví velké úspěchy, se velmi aktivně pokouší vést soudní procesy proti divadlům, která podezírá z kritiky své politiky. Její zástupci vždy argumentují tím, že taková divadla porušují povinnost zachovávat politickou neutralitu. Zaplať pánbůh, zatím všechny procesy prohráli, protože máme svobodu uměleckého projevu. Musíme být ale ve střehu.
V říjnových zemských volbách v Durynsku skončila AfD na druhém místě za stranou Levice. Jaké jsou reakce na výsledky voleb v německých kulturních, respektive divadelních kruzích?
Momentálně jde o jedno z nejdiskutovanějších témat a otázkou je, jak reagovat, protože inscenace namířené proti AfD najdou odezvu stejně jen u diváků, kteří na její politiku nahlížejí kriticky. Voliči AfD je vyhledávat nebudou. Nicméně z hloubi duše věřím ve schopnost divadla probouzet v lidech empatii. Divadlo je místo, kde společenství jedinců může probírat – a unese to – protichůdné názory. Prostřednictvím divadla si lze uvědomit, že na mnohé společenské problémy neexistují jednoznačné odpovědi. Hlavní strategií populistických stran totiž je, že na problémy, které lidi palčivě trápí, nabízejí jednoduché odpovědi. Pevně doufám, že navzdory našemu stále komplikovanějšímu světu nám divadlo pomůže udržovat smysly otevřené a uvědomovat si, že nic není jen černé nebo bílé.
Před více než rokem jste ve vídeňském Burgtheateru režíroval adaptaci románu Klause Manna Mefisto. Čím vás příběh herce Hendrika Höfgenama zaujal?
Ústřední postavou je umělec a jeho kariéra v době nacismu, což mě jako divadelníka – ale též čtenáře a diváka – staví před dilema, jak bych se na jeho místě zachoval. Co bych upřednostnil. Postava Höfgenama, od níž se všechno odvíjí, je velmi diskutabilní. Ačkoli nebyl aktivním nacistou, udělal v té době velkou kariéru. Ale současně zachránil mnoho lidských životů. Klaus Mann v exilu žádné životy nezachraňoval, nicméně si zachoval rovnou páteř, protože se nenechal nacisty zlákat. Herec a divadelník Gustaf Gründgens, který Manna inspiroval, si naopak s nacisty potřásal rukama a nechal se s nimi fotografovat. Román popisuje i situace a události z dob Výmarské republiky a vzestupu Národně socialistické německé dělnické strany.
Doba koncem dvacátých a začátkem třicátých let minulého století byla úplně jiná, přesto nabízí řadu paralel k dnešku. Ve společnosti panovala spousta nejistoty a o nacistech se dlouho říkalo, že se k moci nikdy nedostanou. Všechny ty paralely mě nutí ptát se, do jaké míry máme být znepokojeni dnes. Zatím žijeme setrvačně z nějakých demokratických základů, ale může se stát, že to nebude trvat dlouho a po celé Evropě nastanou politické změny, které budeme nuceni řešit. Obávám se, aby to nebylo zase krvavě.
V souvislosti s politickým dramatem Jean-Paula Sartera Špinavé ruce, které jste režíroval v Schauspielhausu v Kolíně nad Rýnem, jste zmínil, že vás fascinuje otázka, odkud a jak člověk získává politické přesvědčení.
Politické přesvědčení souvisí s naší identitou. Člověk téměř vždy skálopevně věří v naprostou správnost svého politického přesvědčení. A pak se setká se subjektem z opačného konce politického spektra, který je také neochvějně přesvědčený o tom, že jeho přesvědčení je to jediné správné, a neví si s jeho názory a postoji rady. Vzrušující na tom je, že to ale není otázka genů. S politickým přesvědčením se nerodíme. Získáváme je působením vnějších vlivů. Buď ho přebíráme od rodičů, nebo naopak volíme naprosto opačný směr, protože se potřebujeme vůči rodičům vyhranit. Záleží i na tom, jaké knihy čteme. Potud je politické přesvědčení kulturním statkem, něčím co se učíme a odnaučujeme a co předáváme příštím generacím. Hypoteticky vzato, kdybych se narodil v úplně jiné rodině, mohlo by se stát, že bych dnes byl voličem AfD. Ano, nebo ne? Jak takové poznání formuje přístup jedince k ostatním lidem, jaká je naše schopnost politické přesvědčení změnit? Ani to svoje vlastní bych neměl – nebo možná dokonce nesmím – vnímat jako přírodní zákon a jako jediné správné!
Jak toto své přesvědčení přenášíte do divadla?
Vždycky doufám, že divák lépe porozumí nastavení a myšlenkovým procesům postav, které inscenuji. Zřídka kdy odkazuji v inscenaci na politické dimenze přímo, ale když divák lépe pochopí, jak člověk „tiká“ a jak se dívá na svět, pak má představení – podle mne – důležitou politickou dimenzi. Takový člověk je totiž schopen rozklíčovat, proč lidé zakroužkují při volbách to či ono.
Je toto důvod, proč pro divadlo často zpracováváte literární nebo filmové předlohy?
Do jisté míry ano. Prostřednictvím literárního textu obvykle proniknete mnohem hlouběji do psychologie postavy než čtením dramatického textu. V dramatu se vykresluje postava spíše na základě řečeného, ale v románu na základě toho, co si postava myslí a jak uvažuje. V kontextu se svou divadelní tvorbou to považuji za mnohem inspirativnější, protože se prostřednictvím divadla pokouším interpretovat vnitřní život, svět či krajinu duše inscenovaných postav.
Komentáře k článku: Bastian Kraft: Musíme být ve střehu
Komentáře k tomuto článku byly uzavřeny.
